O polyamorii toho bylo řečeno i napsáno mnoho. Je to téma kontroverzní a vzbuzující velkou zvědavost. Lidé se stále často domnívají, že jde pouze o možnost, jak mít více sexuálních partnerů zároveň. Proto zejména ženy, které mají zkušenost s tímto typem vztahů, musí čelit stigmatizaci a předsudkům. Polyamorie je však mnohem víc, než jen zelená karta k tomu dělat si, co chci.
Podle psychologa Jiřího Procházky je to právě naopak: „Být polyamorní neznamená dělat si, co chci, spát, s kým chci, bez ohledu na důsledky. Tento typ vztahu vyžaduje naopak větší zodpovědnost, rozvoj v emoční a sociální inteligenci. Klade důraz na přímou komunikaci mezi všemi a mnoho dalších aspektů.“ Dále dodává, že polyamorní vztah není, respektive nemusí být otevřený vztah, míněno sexuálně.
I když mám intimní vztah s více než jedním člověkem, tak i v těchto vztazích existují nějaká pravidla a potřeby. Například mohu slíbit exkluzivitu. Už to sice není monogamie, ale je to exkluzivita ke dvěma lidem. A ta přináší stejná omezení jako pro dva lidi v páru.
Ženy v polyamorních vztazích
Podle výzkumu, který provedla absolventka katedry sociologie Univerzity Karlovy Tereza Tóthová, se všechny dotazované ženy dostaly k polyamorii buď skrze aktivní volbu – kdy jejich protějšek takto žít chtěl, a ony to přijaly. Nebo u nich byla tendence utvářet nemonogamní vztahy vždy přítomna. Tato přítomnost se projevovala zejména tím, že si respondentky často vytvářely silné pocity k více lidem současně, kdy vedle svých partnerů cítily silnou náklonnost a sexuální přitažlivost i k dalším lidem. Většina oslovených žen také měla tendence zpochybňovat monogamii. Na základě zkušeností s podváděním ve svých rodinách a také díky tomu, že nebyly schopny udržet vztah v monogamních mantinelech.
Polyamorie mi umožňuje být upřímná. Nemusím se skrývat, nemusím se bát, že bych někoho zklamala. Jsme si všichni rovni, a to je krásné.
Pro některé z nich je to cesta k osobní svobodě, pro jiné způsob, jak sdílet lásku s více lidmi. Ať už jsou to hierarchické vztahy s primárními a sekundárními partnery, nebo nehierarchické vztahy bez hodnocení, všechny mají jedno společné – touhu po autenticitě a otevřenosti.
Motivace jednotlivých žen
Například konkrétně Eva, 32 let, se rozhodla pro polyamorii jako cestu k autenticitě. Její motivace spočívá v tom, že nechce omezovat své city na jednoho partnera. Má několik partnerů, kteří ji doplňují různými způsoby – emocionálně, intelektuálně i fyzicky. „Polyamorie mi umožňuje být opravdová. Nemusím se přetvařovat, nemusím potlačovat své city. Mám možnost sdílet lásku s více lidmi. To je pro mě osvobozující,“ řekla Flowee.
Osmadvacetiletá Lucie hledala cestu k osobní svobodě. Monogamní vztahy ji nikdy úplně neuspokojovaly. Rozhodla se pro polyamorii, protože chce mít víc možností projevit lásku a péči. Její motivace je tedy touha po svobodě a otevřenosti. „Polyamorie mi umožňuje být svobodná. Nemusím se omezovat na jednoho partnera. Mám víc možností projevit lásku a péči,“ vysvětluje.
Z dlouhodobého hlediska polyamorie udržitelná není. Podle mě je to určitý řekněme vrtoch mládí, který ve většině případů s přibývajícím věkem stejně povede k vyhledání monogamního vztahu, ve kterém budeme chtít nějakou dobu setrvat.
Tereza, 35 let, se rozhodla pro polyamorii jako cestu k hlubšímu porozumění sobě i druhým. V polyamorních vztazích je klíčová komunikace. Musíte otevřeně hovořit o svých potřebách, očekáváních a hranicích. Tereza si uvědomuje, že to není cesta pro každého, ale pro ni to znamená autenticitu a možnost růstu. „Polyamorie mi umožňuje být upřímná. Nemusím se skrývat, nemusím se bát, že bych někoho zklamala. Jsme si všichni rovni a to je krásné.“
Stigmatizace a její následky
U polyamorních vztahů je stigmatizace stále přítomná. Společnost často vnímá polyamorii jako odchylku nebo nekonvenční volbu. Ženy v těchto vztazích se setkávají s předsudky a odsuzováním. Podle zkušeností žen je to zejména předsudek, že žena kývne na polyamorii kvůli partnerovi, aby ho uspokojila a aby si ho udržela. Dalším takovým předsudkem je představa, že polyamorie slouží především k uspokojování sexuálních potřeb. Na ženy se potom společnost dívá jako na velmi sexuálně aktivní, což je pravý opak toho, jak by to podle většinové společnosti mělo být. V západní kultuře převládá názor, že by žena měla být spíše zdrženlivější.
Stigmatizace polyamorie vede ženy k strategickému zacházení s vlastní identitou. Některé mluví o svých vztazích otevřeně, jiné raději mlčí. Boj o identitu je součástí jejich každodenního života. Musí se vyrovnávat s očekáváními společnosti a hledat rovnováhu mezi autenticitou a ochranou před stigmatizací.
I přes určitá stigmata může polyamorie na někoho působit jako idylický koncept soužití. Je to ale něco, v čem lze dlouhodobě žít? Na to jsem se zeptala psychologa Radka Ptáčka, podle kterého je polyamorie svým způsobem pochopitelná a z historického hlediska to není žádná novinka. Podle něj je to spíše o tom, jaké máme hodnoty. Jestli si řekneme, že hodnota naší společnosti jsou trvalé vztahy, potom je polyamorie něco, co vybočuje. „Z dlouhodobého hlediska polyamorie udržitelná není. Podle mě je to určitý řekněme vrtoch mládí, který ve většině případů s přibývajícím věkem stejně povede k vyhledání monogamního vztahu, ve kterém budeme chtít nějakou dobu setrvat,“ dodává.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek