Na první pohled působí jako sluníčko. Modelka, napadne člověka, který ji potká na ulici. Kdo ale šestadvacetiletou Lucii zná, ví, že se za usměvavou tváří skrývá uzlíček nervů, který se snaží rozmotat. Někdy se jí daří lépe, jindy hůř.
Úzkosti ji provázely od dětství. „Snažila jsem se všem vyjít vstříc, chtěla jsem splnit očekávání druhých jak doma, tak ve škole nebo mezi kamarády. Postupně jsem si vytvořila obraz světa jako nebezpečného místa. A začala jsem se ho bát,“ vrací se Lucie k samotnému počátku svého příběhu.
Frustrace se prohlubovaly, problémy se hromadily, sebevědomí klesalo a Lucie hledala způsoby, jak si ulevit. Našla je v sebedestrukci. Jednou to bylo řezání žiletkou, podruhé típnutí cigarety do předloktí, potřetí koketování s dietami. Prošla si různými škatulkami psychických poruch, počínaje anorexií po hraniční poruchu osobnosti. „Projevuje se obrovskými propady nálad i několikrát za den. V takovou chvíli si potřebuji způsobit bolest,“ svěřuje se mi upřímně.
Lucie si prošla peklem, ale nakonec se dokázala ode dna odrazit. Zdroj: Se svolením Lucie (totožnost redakce Flowee zná)
Spouštěč největší krize
Největší krizi odstartovala studie práv, kdy si uvědomila, že s výběrem vysoké školy šlápla vedle. „Je to překvapivé, ale zatímco na gymnáziu se o moje potíže nikdo nezajímal, na vysoké škole o moje pocity profesoři jevili opravdový zájem. Nebyla jsem jen další číslo,“ zamýšlí se Lucie. Přesto právě zde přišla největší krize. „Mám silné sociální cítění a potřebovala jsem jiný obor. Na právech jsem se držela silou vůle. V posledním ročníku jsem měla dlouhodobě depresivní období. Školu jsem jakž takž zvládala, ale doma jsem jen ležela a brečela. Nebyla jsem schopná ani vstát. Nic mi nedávalo smysl. A stále víc se mi vtíraly myšlenky o konci.“
Z ničeho nic přišla depresivní epizoda. Nečekaně. Neměla jsem sílu si ani vyčistit zuby. Právě jsem se vracela od lékařky, sjela do metra a bez přemýšlení jsem skočila pod vlak.
Korunu tomu všemu dodala výpověď z pozice asistentky advokátní kanceláře. „Vyhodila mě pro neschopnost. Srazilo mě to na kolena a spolykala jsem léky,“ pokračuje ve vyprávění. Těch léků ale byla dvě plata. Mezi nimi hypnotika, antidepresiva a další. Nebýt důvtipu Lucčiny kamarádky, která požádala majitele bytu, aby jí odemkl, nebyla by Lucie dnes mezi námi. Dva týdny strávila na JIPce, aby se po dalších třech týdnech situace opakovala. Jen místo padesáti léků jich bylo o stovku víc. „Prý mě přivezli za pět minut dvanáct.“
Na dno a zpět
Další tři roky fungovala, jak se dá. Opustila práva a nastoupila na Resocializační pedagogiku, která se zaměřuje na sociálně vyloučené skupiny lidí a snaží se je vrátit do života. Zdálo se, že se našla. Kromě vhodné profese našla i partnera. Ani to ale nezabránilo největšímu životnímu omylu. „Z ničeho nic přišla depresivní epizoda. Nečekaně. Neměla jsem sílu si ani vyčistit zuby. Právě jsem se vracela od lékařky, sjela do metra a bez přemýšlení jsem skočila pod vlak. Nepamatuji si nic. Byl to totální zkrat.“
Deset dnů zůstala v umělém spánku. Další dva týdny měla padesátiprocentní šanci na přežití. Krvácení do mozku, zlomená krční páteř i žebra. Jizva přes celou hlavu je jen slabou připomínkou toho, co se stalo. „První, na co si vzpomenu, že nade mnou stojí taťka. Zachvátily mě strašné výčitky svědomí. Rodiče mi byli tou největší podporou a hrozně si svůj čin vyčítám, protože si ani neumím představit, jaký museli mít strach. Nejhorší ale je, že když jsem se postupně zotavovala, tak mi hlavou problesklo: Škoda, že se mi to nepovedlo.“
Pokud se nacházíte právě tam, kde jsem byla tehdy já, tak vám chci říct, že i když jsem si myslela, že jsem ztracený případ, tak nejsem, a ani vy ne. Vždycky je naděje.
Další týdny strávila na JIPce, v LDN a měsíce v rehabilitačním ústavu. Učila se chodit, psát, trénovala jemnou motoriku. Rok trvalo, než se vrátila do života. Nakonec se jí podařilo dokončit studia, našla si práci a pomalu se sama se sebou srovnala. „Přestože jsem byla naprosto zdevastovaná, bez vlasů, po tracheostomii, takže od té doby nemohu zpívat, měla jsem zlomenou krční páteř, lopatku a žebra, vzpomínám na toto období ráda. Poznala jsem, kdo jsou mí opravdoví přátelé,“ říká Lucie, která naštěstí nemá po úraze žádné dlouhodobé následky.
Vždycky je naděje
I dnes stále bojuje se všemi diagnózami, ale už se cítí daleko silnější a sebevědomější. Chodí na terapie, k psychiatričce, pracuje na své psychice a má v sobě obrovskou vůli žít. „Uvědomila jsem si hlavní věc, že všechno má řešení, a tím rozhodně není smrt. Ta je jen útěk. A já se rozhodla bojovat, ne utéct od všeho. Protože utéct umí každý. A já jsem bojovník,“ dodává odhodlaně s vysvětlením, proč se rozhodla toto téma otevřít.
„Chci destigmatizovat lidi s duševním onemocněním. Protože duševní nemoc může potkat každého z nás. Chci předat svůj životní příběh těm, kteří se možná právě teď nachází ve velmi složité situaci. Takže vás moc prosím, nebuďte slepí. A pokud se nacházíte právě tam, kde jsem byla tehdy já, tak vám chci říct, že i když jsem si myslela, že jsem ztracený případ, tak nejsem, a ani vy ne. Vždycky je naděje!“
Reklama
foto: Se svolením Lucie (totožnost redakce Flowee zná), Shutterstock, zdroj: Autorský článek