„O prázdninách jsem vyrazila na návštěvu rodiny se svým několikaměsíčním dítětem. Na setkání se jeden rodinný přítel zeptal mé maminky: ‚Tak jaké to je být babičkou?‘ Máma odpověděla: ‚Mám vnouče radši než dceru.‘ Nevím, jestli to myslela jako vtip nebo co, ale nikdo se nesmál. Považuji nás za blízké, i když jsme měly své problémy, jako mnoho (nebo dokonce většina) matek a dcer,“ píše v diskuzi na redditu jedna uživatelka.
Pro rodiče je krásné sledovat, jak se děti se svými prarodiči sbližují – ať už je navštěvujete jednou za měsíc, nebo s nimi vaše děti tráví čas pravidelně, je hřejivé vidět, jak jejich vztah rozkvétá. Ale přes všechny ty krásné věci, které tento vztah přináší, si někdy může rodič pokládat otázku: „Počkat, milují moji rodiče moje děti víc než mě?“
Pokud takový pocit znáte, nejste sami. Pro tento jev dokonce existuje pojem „babičkovský mozek“, který vysvětluje tu intenzivní oddanost a radost, kterou babičky cítí ke svým vnoučatům, píše web GoodtoKnow. To, že babičky mají ke svým vnoučatům jiný vztah než ke svým vlastním potomkům, naznačuje i studie výzkumníků z Emory University v Atlantě.
Více emocí
Profesor antropologie, psychiatrie a behaviorálních věd na Emory University James Rilling měřil mozkové funkce asi padesáti žen, které mají alespoň jedno biologické vnouče ve věku od tří do dvanácti let. Výzkumníci použili magnetickou rezonanci ke snímání mozku babiček, které se dívaly na fotografie vnoučete, rodičů tohoto dítěte a na obrázky nepříbuzného dítěte a dospělého, popisuje portál HuffPost.
Vzhledem k tomu, že pro svá vnoučata nejste ve skutečnosti autoritou, jste ve vztahu otevřenější a zažíváte méně stresu
„Když si babičky prohlížely obrázky svých vnoučat, aktivovaly se u nich zejména oblasti mozku, které se podílejí na emoční empatii,“ cituje HuffPost Rillinga. Výzkumník dodává, že emoční empatie je, zjednodušeně řečeno, schopnost cítit emoce, které cítí jiný člověk.
Když si babičky prohlížely fotografie svých potomků (rodičů vnoučat), stalo se něco trochu jiného. „Při prohlížení obrázků rodičů vnoučat stejného pohlaví, kteří byli často, ale ne vždy, jejich vlastními dospělými biologickými dětmi, se aktivovaly zejména oblasti mozku, které se podílejí na kognitivní empatii,“ popisuje Rilling. Kognitivní empatie spočívá v tom, že na kognitivní úrovni chápete, co si někdo myslí nebo cítí a proč – možná se dokonce pokoušíte vžít do jeho situace –, ale sdílených emocionálních prožitků je méně než u emoční empatie.
Rilling a jeho tým už dříve provedli podobnou studii, v níž nechali otce dívat se na obrázky svých dětí. Při následném porovnávání se ukázalo, že babičky vykazovaly ve srovnání s otci silnější aktivaci v oblastech mozku, které se podílejí na emoční empatii, ale také v oblastech souvisejících s odměňováním a motivací, píše HuffPost.
Větší otevřenost, méně stresu
Dnes již zesnulá trojnásobná babička blogerka Marion Conwayová v rozhovoru pro HuffPost řekla, že s vnoučaty lze obecně zažít více „růstu, vzrušení a radosti“. „Vzhledem k tomu, že pro svá vnoučata nejste ve skutečnosti autoritou, jste ve vztahu otevřenější a zažíváte méně stresu,“ popsala.
Kalifornská zakladatelka on-line komunity babiček GaGa Sisterhood Donne Davisová tvrdí, že se svými třemi vnoučaty navazuje jiný vztah, protože se na ně – co se vztahů týče – dívá jako na čistý štít. „Jiný druh blízkosti, který cítím ke svým dětem než k vnoučatům, je založen na naší společné historii. Rodičovství může znamenat protichůdnější vztah s bojem o moc, určováním hranic, určitým egem a definitivní odpovědností za to, jak vaše dítě dopadne,“ popisuje Davisová pro HuffPost. S vnoučaty se to podle ní tolik neděje. „Prostě je bezpodmínečně milujete a myslíte si, že všechno, co dělají a říkají, je úžasné a výjimečné,“ dodává.
Šestinásobná babička Lisa Carpenterová a autorka knihy A Love Journal: 100 Things I Love About Grandma souhlasí, že babičky se mohou věnovat těm „zábavným věcem“ a vyhnout se „ožehavým otázkám výchovy dětí“. Neřekla by prý ale, že se nutně cítí propojenější s vnoučaty než se svými dospělými dětmi. „Prostě k nim mám celkově jiné pocity – kromě toho, že je mám všechny ráda a starám se o ně,“ říká pro HuffPost. „Největší rozdíl je v tom, že vnoučata ve mně vyvolávají silné pocity radosti a potěšení ve srovnání s mými dospělými dětmi. Dokonce i intenzivní zvědavost, kdo jsou, co se děje v jejich malých hlavičkách, co je zajímá, kým a čím se stanou,“ vysvětluje.
Jakkoli je to všechno vzrušující, Carpenterová přiznává, že na konci dlouhého, zábavného dne s vnoučaty je ráda, že noci má pro sebe. „Obvykle, když jsou babička i děti unavené, je čas, aby děti odešly a rodiče se vypořádali s rozmrzelostí a pláčem, zatímco babička si odpočine. Tehdy babička chová silnější city ke svým dětem – hlavně pocity vděčnosti,“ říká.
Babičky a zachování rodu
Rilling tento specifický vztah babiček k vnoučatům považuje za fascinující i z hlediska antropologie. „Zajímá mě, v čem jsou si lidé podobní a v čem se liší od ostatních primátů. Jedním ze zajímavých rozdílů je způsob, jakým vychováváme své potomky. Zatímco matky lidoopů vychovávají své potomky úplně samy, lidským matkám se naopak obvykle dostává pomoci,“ říká s tím, že zdrojem této pomoci bývají v mnoha rodinách právě babičky. „Existují značné důkazy o tom, že babičky mohou přispívat k dobrým životním podmínkám vnoučat,“ dodává.
Reklama
Rilling v rozhovoru pro web Good Housekeeping spekuluje, že úzké babičkovské vazby usnadňují rodičům reprodukci a pokračování druhu. Jednoduše řečeno – pokud rodičům někdo pomůže s prvním dítětem, je pravděpodobnější, že se pustí do druhého nebo i třetího.
Antropoložka Kristen Hawkesová na základě práce dřívějších biologů navrhla už v 80. a 90. letech 20. století teorii, kterou se svým týmem nazvala „hypotéza babiček“. Jde o myšlenku, že lidské samice na rozdíl od samic ostatních lidoopů přežívají i po dosažení reprodukčního věku, aby mohly pomáhat vychovávat další generace dětí. Proč tomu tak je, ale není jasné. „Myslím, že to může mít co do činění s ‚roztomilým‘ fenotypem dětí, který byl pravděpodobně evolucí navržen tak, aby je dospělí považovali za roztomilé, a chtěli se o ně starat,“ míní Rilling.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
