O tom, jaké mateřství a rodičovství je, si můžeme donekonečna číst či poslouchat názory blízkých, často vedené stylem, že je to jediný smysl života a nic lepšího není. Nicméně naši vlastní realitu zjistíme až v momentě, kdy se matkami doopravdy staneme.
To, že jsme ženy a máme schopnost dítě porodit, automaticky neznamená, že nás tato role musí zákonitě bezmezně naplňovat. Pocity beznaděje, únavy, ztráty identity se v určité fázi mateřství a rodičovství do značné míry týkají každé z nás. Jen samotný fakt, že se náš svět na nějakou dobu zúží pouze na domácnost a péči o dítě, zatímco náš vlastní život je odložen na neurčito, je psychicky náročný. Proto je naprosto na místě o tom vést diskuzi a své pocity sdílet.
Každý jsme jiný, každé dítě je jiné a nikdo nemůže za to, že se v tom kolečku kolem dítěte nenašel. Nijak to však nesouvisí s láskou k dětem nebo péčí, kterou děti dostávají. Pokud by se však měly znovu rozhodnout, tak by do mateřství znovu nešly.
Mateřství jako ztráta
Otevření tohoto tématu v mezinárodním a následně i tuzemském prostředí spustil výzkum izraelské socioložky Orny Donathové, která publikovala knihu „Regretting Motherhood“ (Litování mateřství), kde zkoumá příběhy žen, které otevřeně mluví o lítosti z rozhodnutí stát se matkami.
Donathová shromáždila svědectví od různých žen, které pociťují, že mateřství pro ně bylo spíše ztrátou než ziskem. Jedním z otazníků je, jak je možné, že ženy říkají, že své děti milují, a zároveň tvrdí, že jim dítě brání žít, a když by se mohly znovu rozhodnout, tak by děti neměly.
Druhé dítě je peklo a dostalo mě tak akorát k psychologovi a od té doby si mateřství neužívám a nejsem šťastná. Tím zároveň neříkám, že je nemám ráda. V životě bych nechtěla zažít, že se jim něco stane, a bránila bych je před kýmkoli, čímkoli.
Na tento rozpor jsem se zeptala psychologa Jana Kulhánka, podle kterého se v dnešní době u žen matek někdy střetávají dvě silné tendence:
- Mateřství, za nímž stojí mateřský pud, který jsme dostali do vínku od přírody, a také jeho vysoký společenský kredit
- Osobní svoboda, pracovní kariéra, kult štíhlého těla
Podle Kulhánka je dost žen, které otěhotní a porodí miminko v životní fázi, kdy se na mateřství cítí připravené, svůj kus osobní svobody obětují péči o dítě bez většího pocitu ztráty a se změnou těla jsou více méně smířené. Pak jsou ale ženy, které do mateřství vstupují s tím, že už včera bylo kvůli věku pozdě, že si to přeje partner a rodiče, že by se společensky necítily plnohodnotné. „Když k tomu ještě přidáme fakt, že ne všechny ženy jsou od přírody pečující mateřské typy, je celkem srozumitelné, že pro ně pak mateřství nemusí být tím nejhezčím obdobím v životě. Navíc řada z nich si tento svůj přístup vyčítá, čímž se to ještě zhoršuje,“ popisuje Kulhánek.
Cesta z toho vede podle něj skrze snížení nároků na to, jak by měla vypadat takzvaná dokonalá matka. „Není dnes ostuda ani známka nějaké chyby, když se žena o péči výrazněji podělí s partnerem, chůvou, prarodiči, je pak méně frustrovaná a čas s dítětem může trávit kvalitněji.“
Situace v Česku
Procházela jsem internetové diskuze a našla jsem maminky, které uznaly, že mateřství je jiné, než čekaly, nebo že nejsou typické maminkovské typy, nicméně většina z nich mateřství vyloženě nelituje (nebo to alespoň nahlas nepřiznává).
Maminky často zmiňují mírnou depresi, úzkosti, únavu, pocity nenaplnění, výčitky, že je nebaví běhat s dětmi po hřišti a doma vyrábět jedno výtvarné dílo za druhým. Všechny se však do jedné shodovaly, že i když to mají trochu jinak, než by se asi čekalo, tak své děti milují a mateřství nelitují.
Já sama jsem při svém průzkumu našla pouze jednu ženu, která anonymně napsala: „Lituju toho, že jsem chtěla a mám dvě děti. S jedním dítětem, ač hodně akčním, hodně ubrečeným, přecitlivělým, bychom se měli líp. Protože druhé dítě je peklo a dostalo mě tak akorát k psychologovi, a od té doby si mateřství neužívám a nejsem šťastná. Tím zároveň neříkám, že je nemám ráda. V životě bych nechtěla zažít, že se jim něco stane, a bránila bych je před kýmkoli, čímkoli.“
Reklama
Ani česká psycholožka Pavla Koucká se ve své praxi často nesetkává s tím, že by žena mateřství vyloženě litovala: „Za dosavadní praxi jsem se setkala jen s jednou maminkou, která byla opravdu přesvědčená, že dítě neměla nikdy mít. Řekla mi to hned na úvod a bez emocí – byla přesvědčená, že je rozená vědkyně, a opravdu litovala, že jí dítě a další okolnosti zamezily se vědě věnovat. Nicméně musím říct, že se o své dítě starala výborně a měla ho ráda.“
Důležitost otevřeného dialogu
Tato svědectví ukazují, jak je důležité vést otevřený dialog i v tak tradičních otázkách (a možná zejména v nich), jako je pořizování a výchova dětí. Reálné příběhy žen, které mají odlišný pohled na věc, pomáhají prolomit tabu a umožňují těm, které to mají podobně, aby se necítily samy. Diskuse na toto téma pak může přispět ke změně společenských norem a očekávání týkajících se mateřství, což může vést k zdravějšímu a šťastnějšímu životu pro všechny.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
