Když frustrace už není snesitelná, někteří z nás mají tendence stáhnout se do své mysli. Tam se náš strach a obavy zázračně mění v žádanější pocity. Tomuto fantazírování se říká maladaptivní snění. Jinými slovy jde o to, že se člověk nadměrně zabývá imaginárními světy ve své hlavě.
Maladaptivní snění je často spojeno s pocitem beznaděje a neschopností tolerovat i drobné nepříjemnosti. Jedinec je stále nespokojený se svým životem, protože se mu neplní přemrštěné naděje, které do něj vkládá.
V konečném důsledku nejsme dobří v předvídání toho, co nás učiní šťastnými; a perfekcionisté jsou v tom extrémně špatní.
Maladaptivní snění je vlastně paradox. Člověk si během něj vytváří plán lepších zítřků, zároveň ale znevažuje každé malé reálné vítězství. Jakmile totiž příliv dopaminu a radost z nově dosaženého ustoupí, takový člověk si více či méně vědomě vytvoří hned novou normu, nový cíl a pak má tendenci diskvalifikovat všechno to, co se mu dosud podařilo.
Podle psychoanalytičky Nancy McWilliamsové mají tito lidé tendenci používat k řešení jakéhokoli problému jakýsi „systém řazení“ a ptají se na otázky typu: Kdo je „nejlepší“ lékař? Jaká je „nejlepší“ školka? Jaký je „nejlepší“ partner? Neuvědomují si však, že zdánlivě nejlepší varianta může být klamná, protože máme tendenci někdy přeceňovat, jindy naopak podceňovat a naše závěry jsou založeny na krátkozraké a zkreslené optice. V konečném důsledku nejsme dobří v předvídání toho, co nás učiní šťastnými; a perfekcionisté jsou v tom extrémně špatní.
Dokonalost existuje jen v mysli
Náročným měřítkům perfekcionisty se nic nepřibližuje, takže všechno pak musí zavrhnout. Nevnímá, že může mít lásku a štěstí, protože dokonale neodpovídají jeho snům. Licencovaný zdravotní odborník Leon Garber ve svém článku pro Psychology Today uvádí příklad: „Jedna má pacientka, která sebe samu označuje za perfekcionistku, mi dala výstižné přirovnání. Řekla, že byla pevně rozhodnutá jít do práce v určitý čas. Když spěchala, rozhodla se předjet dva jedince před sebou. Ihned poté, co tak učinila, ji zastavila červená na semaforu, což jim umožnilo ji dohnat. Podle svých slov dostala životní lekci. Uvědomila si totiž, že bez ohledu na to, jak moc se snažíte, smůla může vaše úsilí vždy zmařit; dokonalý život si nevytvoříte.“
Jak se zvyšuje schopnost snílka o svých pocitech mluvit a cítit je (a dokonce je považovat za oprávněné), začínají se jevit jako méně děsivé, takže je stále méně pravděpodobné, že se bude muset zoufale držet svých snů.
Z toho vyplývá, že jednoduchá řešení neexistují. Pokud však váš život ovládlo snění, můžete se o řešení alespoň pokusit. Podle Garbera můžete například zvážit, zda chodit na schůzky a přátelit se s lidmi, kteří neodpovídají vašemu ideálu, a zkusit si pro sebe vyhodnotit, zda vám vztahy s těmito lidmi i přesto za to stojí, navzdory jejich nedostatkům. Můžete nadále zkoumat, kdo má život podle vašich představ, a ptát se sami sebe, zda přesně hodnotíte míru životní spokojenosti daného člověka. Máme totiž tendenci srovnávat pouze svá negativa s pozitivy druhého člověka, ale opačně už to neděláme.
Přestat utíkat
„Proto snílky nechávám, aby porovnávali životy, které chtějí, s těmi, kteří je mají. Většinou si uvědomí, že neexistují dobré a špatné životy (obecně); existuje jen život s nesčetnými kompromisy, nepříjemnostmi a ano, i radostmi,“ vysvětluje Garber.
Reklama
Maladaptivní snílci by se měli snažit neunikat svým negativním emocím, jako je nuda, frustrace a smutek, a místo toho o nich diskutovat. Snílek se často domnívá, že sdílení všechno jen „zhoršuje“, což stejně často není pravda, alespoň ne v nějakém dlouhodobém a podstatném smyslu. Jak se zvyšuje schopnost snílka o svých pocitech mluvit a cítit je (a dokonce je považovat za oprávněné), začínají se jevit jako méně děsivé, takže je čím dál méně pravděpodobné, že se bude muset zoufale držet svých snů.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
