Možná to znáte. Snažíte se zhubnout do plavek, a proto zarputile odmítáte sladkosti, bílé pečivo a další kalorické bomby. Jenže po zvláště náročném dni, kdy jste jakž takž stihli dokončit práci, nakoupit a pohádat se s partnerem, se váš pohled zatoulá na tabulku čokolády. V duchu si řeknete „kašlu na to“ a existenci čokolády za chvíli připomíná jen prázdný obal.
Zdá se, že síla vůle má své limity. Pokud čelíte opakovaným lákadlům, výzvám a nástrahám, dojde k jejímu vyčerpání a vy se pak jen bezradně koukáte po větších plavkách. Zní to logicky. Takřka nic není neomezené, proč by vůle měla být výjimkou? Jenže hypotéza vyčerpání vůle (anglicky ego depletion) patří zrovna mezi ty, na kterých se psychologové nemůžou shodnout.
Na začátku byl Freud
Hypotéza vyčerpání vůle, tedy přirovnání vůle ke svalu, který se může unavit, nemá základy v práci nikoho menšího než Sigmunda Freuda. Podle Freuda se osobnost člověka skládá ze tří základních složek, které nazval id, superego a ego. Id označuje naše nejprimitivnější pudy či touhu po potěšení, superego pracuje s morálkou a ego se snaží mezi id a superegem najít rovnováhu.
Neustálé úsilí ega vyžaduje duševní energii, která je limitovaná. Pokud dojde k jejímu vyčerpání, ztrácí ego schopnost sebekontroly a my tak snadněji podléháme nejrůznějším pokušením.
Vyčerpání vůle podle Baumeistera
Samotný termín „vyčerpání ega (vůle)“ se však začal používat až o několik desetiletí později. Zasloužil se o to psycholog Roy Baumeister, který se svými kolegy v roce 1998 publikoval článek s názvem Ego depletion: Is the active self a limited resource?, ve volném překladu „Vyčerpání ega: Je aktivní já limitovaným zdrojem?“ V článku představil Baumeister svoji studii, v níž účastníkům nejprve nabídl čokoládovou sušenku, a následně je požádal o vyřešení náročného hlavolamu.
Reklama
Ukázalo se, že ti, kteří sušenku odmítli, vzdali řešení hlavolamu mnohem rychleji než ti, kteří sušenku přijali. Baumeister a jeho kolegové to přičítali vyčerpání ega a tvrdili, že odmítnutí sušenky stálo účastníky duševní energii, která jim poté chyběla na řešení hádanky.
Svoje zjištění potvrdili dalším experimentem. Účastníky požádali o přednes prezentace, která obsahovala názory, jež byly buď v rozporu, nebo v souladu se skutečným přesvědčením účastníka. Pokud dotyční prezentovali názory, jimž nevěřili, vzdali následný úkol rychleji než ti, kteří přednesli prezentaci, s níž souhlasili. Obhajoba názoru, kterému nevěříme, totiž vyžaduje více mentální energie než obhajoba názoru, který sami zastáváme.
Vyčerpávající dieta a nakupování
Na Baumeisterovu práci navázali další psychologové. Například Kathleen Vohs a Todd Heatherton se zaměřili na držení diety. Účastníci studie rozdělení podle toho, zda v době výzkumu drželi či nedrželi dietu, měli za úkol potlačit veškeré své emocionální reakce během sledování filmu. Poté byli požádáni, aby ochutnali zmrzlinu a zapojili se do chuťového testu.
Hlavním zjištěním bylo, že dietáři, kteří potlačovali emoce vyvolané filmem, snědli mnohem více zmrzliny než dietáři, kteří dali emocím volný průchod. Naproti tomu sebeovládání „nedietářů“ se nijak nezměnilo, protože jejich duševní energie nebyla vyčerpaná z dodržování dietních omezení.
Osoby více motivované ke splnění úkolu únavě tolik nepodléhají.
Podle závěrů další studie, zveřejněné v magazínu Society for Consumer Psychology, ovlivňuje vyčerpání vůle také to, co si koupíme. V obchodě musíme zvažovat nepřeberné množství možností, což nás stojí spoustu energie. Vyčerpaní rozhodováním pak nakupujeme na základě jednoduchých kritérií, např. zda zboží známe z reklamy, nikoliv třeba podle kvality výrobku.
Je to pouze nafouknutá bublina?
Teorie vyčerpání vůle dává smysl, odpovídá našim zkušenostem, kdy se po náročném rozhodování cítíme unavení, tak v čem je problém? V tom, že možná vůbec neexistuje. První velkou ránu jí zasadila analýza Martina Haggera a jeho kolegů v roce 2010. Výzkumníci v ní sice efekt vyčerpání vůle potvrdili, nicméně si všimli, že osoby více motivované ke splnění úkolu únavě tolik nepodléhají. Tento výsledek vzbudil jisté pozdvižení. Pokud je sebeovládání skutečně limitovaným zdrojem, neměla by na něj motivovanost mít žádný vliv.
Největší rozbuškou však byl článek Veroniky Job Ego depletion – Is it all in your head? „Vyčerpání ega – je to všechno ve vaší hlavě?“ Spolu s Carol Dweck a Gregem Waltonem poskytla ve čtyřech studiích pádné důkazy o tom, že k vyčerpání vůle dochází pouze u lidí, kteří v něj věří. Jde tedy o nocebo efekt.
Krutou ránu teorii vyčerpání vůle zasadila důkladná studie, publikovaná v magazínu Psychological Science. Ve spolupráci s 36 laboratořemi z celého světa výzkumníci pomocí dvou zadaných úkolů testovali mechanismy, které by k vyčerpání vůle měly vést. Získaná data byla analyzována nezávislým odborníkem a výsledek byl jasný – zapojení sebeovládání v prvním úkolu nemělo žádný zjistitelný vliv na výkon v druhém úkolu. Nic jako vyčerpání vůle zřejmě neexistuje.
To ovšem neznamená, že si únavu po několikátém odepření čokolády vsugerováváme. Úsilí nepodlehnout pokušení si část naší energie skutečně bere, nemá však vliv na výsledek dalšího souboje s chutí na sladké. Jestliže nám totiž na dosažení cíle opravdu záleží, je naše vůle prakticky nevyčerpatelná.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
