Otázku, jak přimět děti, aby poslouchaly, řeší snad každý rodič. Ve skutečnosti to ale může být mnohem jednodušší, než si možná myslíte. Ukazuje se totiž, že k tomu, aby se ze vzpurného dítěte stalo poslušné, může stačit jednoduchá úprava toho, jak s ním mluvíte. Ve svém článku pro server Lifehacker o tom píše autorka Laura Wheatmanová Hillová.
Rodiče tráví spoustu času tím, že svým dětem šéfují – říkají jim, kam mají jít, co mají dělat a kdy to mají dělat. Tento typ komunikace ale podle autorky knihy Declarative Language Handbook (Příručka deklarativního jazyka) Lindy K. Murphyové nepodporuje rozvoj vztahů. Namísto rozkazů proto doporučuje deklarativní jazyk – tedy používat prohlášení o faktech. „Deklarativním jazykem sdílíte informace, aniž byste kladli požadavky. Sdílení informace může souviset s pozorováním, vzpomínkou, plánem, myšlenkou, pocitem nebo názorem,“ nastiňuje.
Murphyová uvádí několik příkladů, jak taková deklarace může dítě přimět k akci. Místo: „Nakrm psa!“ můžete říci: „Pes má hlad.“ Pokud dítě psalo test z matematiky a vy chcete vědět, jak to dopadlo, místo: „Řekni mi o té písemce,“ můžete konstatovat: „Vím, že jsi dnes psal test z matematiky. Rád bych věděl, jak to dopadlo.“ Když se blíží čas školy, místo: „Jdi na autobusovou zastávku!“ řekněte: „Je čas jít do školy.“ Místo: „Jdi se ven projet na kole!“ navrhněte: „Myslím, že je ideální počasí na projížďku na kole.“ Místo: „Omluv se!“ upozorněte: „Tvoje sestra vypadá smutně poté, co jsi na ni křičel. Možná by ses jí měl omluvit.“ Místo: „Musíš si vzít kabát!“ řekněte: „Dnes je venku zima. Pojď si vzít kabát, aby ti bylo teplo.“
Dejte dítěti pocit svobody
Prohlášení fungují lépe než příkazy z několika důvodů. Podle rodičovské koučky a psychiatričky Jessicy Beachkofskyové může deklarativní jazyk vést děti k tomu, aby se rozhodly nebo něco udělaly, protože chtějí – a ne proto, že jim to někdo nařídil. Říká, že na rozdíl od jasných příkazů typu: „Udělej to hned, nebo…“, které mohou děti automaticky postavit do defenzivy, nechává deklarativní jazyk prostor pro spolupráci. Pokud děti vědí, že se mohou „splést“, a přesto dostanou další šanci, je pravděpodobnější, že se budou příště snažit.
Nebojte se proto po pronesení deklarativní věty nechat ve vzduchu viset ticho. Každý totiž nové informace zpracovává jinak rychle.
Deklarativní jazyk zároveň snímá „vinu“ z rodiče. „Používejte deklarativní jazyk jako výukovou metodu pro příčiny a následky,“ radí Beachkofskyová. Místo toho, aby se dítě zlobilo na maminku, protože mu řekla: „Udělej si domácí úkol!“ bude „vina“ na vnější síle – například na čase. Například: „Obávám se, že pokud se brzy nepustíš do domácích úkolů, dojde ti čas.“ Rodiče nenutí dítě dělat domácí úkoly kvůli tomu, aby je splnilo, ale domácí úkoly zkrátka musí být hotové před termínem odevzdání, před spaním nebo před večeří.
Murphyová také věří, že vzhledem k tomu, že deklarativní jazyk používáme k budování vztahů s ostatními, vytváří tento styl komunikace celkově pozitivní prostředí.
Než otevřete pusu, zamyslete se
Podle Murphyové je prvním krokem k přechodu na deklarativní jazyk to, že si všimnete, jak často dítěti něco přikazujete. „Pak zkuste vybrat okamžik, kdy budete mít dostatek času na vymyšlení jiné strategie,“ říká. Budete si také muset dát čas na procvičení a správnou formulaci. „Může vám připadat, že to zní opravdu jen jako přání. A zabere to více času než říct: ‚Vezmi si tašku a nastup do auta‘,“ upozorňuje Beachkofskyová.
Na rozdíl od jasných příkazů typu: „Udělej to hned, nebo…“, které mohou děti automaticky postavit do defenzivy, nechává deklarativní jazyk prostor pro spolupráci.
Než na dítě promluvíte, zamyslete se, jestli jste neměli v plánu použít rozkazovací větu nebo takovou, kde je podmět „ty“ nebo jméno dítěte. Například: „Musíš/jdi se obléknout!“ Jelikož jde o příkaz, je pravděpodobnější, že ho dítě nebude chtít splnit. Namísto toho upravte výrok na: „Je čas se obléknout.“ Beachkofskyová uvádí, že děti tak mohou lépe pochopit, co se děje, a začít jednat. Pokud se tak nestane, doporučuje vrátit se k základnímu postupu pro batolata, kdy místo příkazů dáváte na výběr. V tomto případě by to mohlo být: „Chceš se nejdřív obléknout, nebo si nejdřív vyčistit zuby?“ „Když necháte děti, aby pozorovaly, dělaly své vlastní závěry a plánovaly další kroky, skutečně to posiluje jejich kognitivní funkce a pomáhá i při plánování a organizování,“ vysvětluje Beachkofskyová. Tento typ tréninku jim v budoucnu pomůže stát se samostatnějšími, aniž byste jim museli rozkazovat.
Čas je pro rodiče vším. Nebojte se proto po pronesení deklarativní věty nechat ve vzduchu viset ticho. Každý totiž nové informace zpracovává jinak rychle. „Vždy se chceme ujistit, že našim ‚studentům‘ poskytujeme čas, který potřebují k přemýšlení a zpracování informací, které jim předkládáme. Pokud do procesu skočíme příliš brzy s nějakým podnětem či otázkou, můžeme jim to ztížit,“ zdůrazňuje Murphyová. „I když se to může zpočátku zdát divné, je opravdu důležité, abyste se sžili s tichem na druhé straně deklarativního prohlášení,“ dodává.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
