Jedno dítě zodpovědné, chodí včas, věci má v pořádku, ve škole samé jedničky, dodržuje dohody. Druhé neví, kde co nechalo, hodiny jak kdyby neumělo a školu má na háku. A v dospělosti to není o nic lepší.
„Jak můžou být tak jiní? Já to nechápu, vždyť je vychováváme stejně. Neděláme mezi nimi rozdíly! Jak si mohla najít někoho takového! To přece není partner pro ni! Kdybyste viděli, jakou ženskou si přivedl!“ Jsou vám tyhle věty povědomé? Pes může být zakopaný i v tom, kolikátí v pořadí jste se narodili.
Výchovné metody mají rodiče různé, obvykle ale platí, že se ke všem dětem snažíme přistupovat stejně. Máme rodinné hodnoty, které předáváme dál, chceme z dětí vychovat spokojené sebevědomé jedince, které se v životě uplatní. Jak je tedy možné, že když na děti působíme stejně, tak jsou každé jiné? Někdy až diametrálně? Problematikou tohoto odvětví se zabývají sourozenecké konstelace.
Úděl prvorozeného jedináčka
Osobnost člověka se formuje převážně v raném stádiu našeho života, kdy na nás nejvíce působí právě rodinní příslušníci. Nejčastěji se v sourozeneckých konstelacích mluví o jedináčkovi, prvorozeném, prostředním a nejmladším. Každá pozice má svá pro a proti.
Prvorozený vykazuje alespoň v počátcích řadu stejných vlastností jako jedináček, kterým po jistou dobu také je. Rodiče jsou v rodičovské roli sami nezkušení, což může vést k „dospělému“ přístupu k dítěti. Často mají velká očekávání a na dítě (i nevědomky) vyvíjí tlak, což si dítě může s sebou „táhnout" i do samostatného života. Nebo mohou mít spoustu obav a být až přecitlivělí, což může zase vést k přílišné péči, bez které je jedinec později nejistý a ztracený. To se poprvé projeví po narození sourozence, kdy je najednou pozornost rodičů rozdělena.
Funkční vztahy se zdají být ty, ve kterých se partneři liší pořadím narození v původní rodině.
Jedináčci jsou pak zvyklí spoléhat se jen sami na sebe. Není pro ně problém se zabavit samostatně, bývají kreativní. Samostatnost s sebou přináší ale také nevýhodu v tom, že mohou mít problém spolupracovat a jsou tím pádem spíše individualisté. „Nikdy se s nikým nemuseli o nic dělit, tudíž mají problém myslet na druhé a sdílet s nimi emoce,“ upozorňuje psycholog PhDr. Miroslav Vyhnálek.
Na druhou stranu to z nich dělá dobré vůdce, protože bývají vedeni k tomu, že nesmí zklamat očekávání a musí odvést perfektní výkon. Tyto nároky jsou pak ale schopni přenášet na ostatní, což z nich dělá náročné spolupracovníky.
Sourozenecký sendvič
Psycholog Alfred Adler zmiňuje, že život „prostředníka“ je pro dítě od začátku více či méně soutěží. Podle PhDr. Vyhnálka mají druhorození, resp. ti, kteří nejsou ani prvorození a ani benjamínci, takže také narození jako třetí, čtvrtí, atd., nejtěžší postavení.
O pozornost rodičů se dělí již od malička, což prvorození nepoznali. Zároveň si ale neužívají takové bezstarostnosti a obdivu jako nejmladší. Mají vzor ve starším sourozenci, kterému se chtějí vyrovnat. „Komplikovaná pozice prostředního sourozence vychází z přesvědčení, že se nemá o koho opřít, že nikam nepatří. Často se u něj objevují infantilní projevy chování. Dítě napodobuje svého nejmladšího sourozence, dokonce chodí spát za rodiči do postele, aby se maximálně podobalo benjamínkovi a dostalo se mu stejného množství pozornosti,“ popisuje PhDr. Vyhnálek.
Zároveň je tu však občas touha odlišit se od staršího sourozence. Ta se (bohužel) občas projeví volbou cesty vzdoru proti všem rodičovským zásadám a přesvědčením, kterým se snaží dokázat svou nezávislost a své vlastní schopnosti. Pokud se do rodiny narodí další dítě, je tato „sendvičová“ poloha pro děti nevýhodná, protože uniká pozornosti rodičů pro prvorozeného i nejmladšího.
Na druhou stranu tyto děti dobře snáší frustraci. Jsou od narození zvyklí na přítomnost staršího sourozence, takže projevy žárlivosti u nich nemusí být tak silné jako tomu bývá při narození jeho samotného u staršího sourozence. Jsou zvyklí se dělit a usměrňovat spory mezi sourozenci, což z nich dělá dobré vyjednavače.
Benjamínci
Rozmazlení, volnomyšlenkářští, „poslední radost" rodičů. Takto definuje Alfred Adler děti nejmladší neboli benjamínky. S tím souhlasí i americký psycholog Dr. Kevin Leman, který nejmladším dětem v rodině připisuje ještě charakterové rysy jako bezstarostnost, společenskost, veselost, srdečnost, netrpělivost a vzpurnost. Také upozorňuje na jejich velmi nevyrovnaný a nepředvídatelný temperament.
Dětské vzorce chování často nevědomky přenášíme i do svých dospělých vztahů.
Na výchovu benjamínka totiž působí nejen rodiče, ale také jeho starší sourozenci. Jejich hlavním rysem je komičnost, kterou na sebe strhávají pozornost. Vzhledem k tomu, že jsou často „malí“ a „bezbranní,“ alespoň v porovnání se svými staršími sourozenci, často se učí vyhledávat ochranu a podporu, což může posílit jejich empatické schopnosti a ochotu pomáhat druhým.
Na druhou stranu ale mohou nejmladší sourozenci pociťovat závist vůči pozornosti, kterou dostávají starší sourozenci. To může vést k tomu, že se snaží vybírat si nezvyklé cesty, jak se prosadit nebo zaujmout, což zase zvyšuje jejich konkurenceschopnost.
Benjamínci často zažívají jiný styl výchovy než jejich starší sourozenci. Rodiče bývají zkušenější a méně přísní, což může vést k tomu, že se naučí mít volnost a někdy i nezodpovědnost, věci neřešit. Mnoho nejmladších sourozenců se díky své zábavné povaze stává charismatickými lídry, kteří umějí oslovit ostatní.
Problém s financemi ve vztahu? Nejste benjamínci oba?
Spokojený partnerský život je ovlivněn mnoha okolnostmi, jednou z nich mohou být sourozenecké konstelace partnerů z jejich rodiny. Funkční vztahy se zdají být ty, ve kterých se partneři liší pořadím narození v původní rodině. Například starší sestra je zvyklá se starat a častěji rozhodovat a mladší bratr má tendenci podléhat. Podobně starší bratr – mladší sestra. Starší bratr má tendenci chránit, rozhodovat a vést. Stejné pořadí narození manželů, dvou prvorozených, dvou druhorozených nebo dvou nejmladších, může narážet. Zejména v otázkách rozhodování, vedení, přebírání zodpovědnosti. Partneři se naučili podobné vzorce chování a může jim chybět „protiváha“ mladšího nebo staršího sourozence.
Ještě složitější jsou dva prvorození/jedináčci. Oba partneři jsou dominantní, jsou zvyklí rozhodovat, neradi podléhají jiným lidem. Takovým manželstvím se často říká „italská“. Oba partneři jsou komunikativní a puntičkáři. A v tom obvykle tkví jádro problémů – oba se snaží pro vztah dělat vše, jenže si neumí přiznat vlastní chybu, obviňují partnera, že on nedělá dost. Oproti tomu Dr. Leman upozorňuje na vztah ve formě dva benjamínci. Ti budou zřejmě narážet na to, že jsou zvyklí na svou volnost – dopřávat si, příliš nepřemýšlet nad výdaji, dělat co chtějí, bezstarostnost. V momentě, kdy se toto ale ve vztahu násobí dvěma, tak je od problémů jen kousek.
Samozřejmě to nemusí platit u všech, záleží na zkušenostech, vlastnostech, osobním růstu, přizpůsobivosti každého partnera. Sourozenecké konstelace jsou spíše inspirací a zamyšlením, někdy drobnou pomůckou při řešení partnerských uklouznutí či krizí. Spokojený partnerský život závisí na mnoha dalších faktorech.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
