Když někdo blízký ukončí svůj život, nejprve přijde strašný šok. A po něm nás obvykle zaplaví neuvěřitelný pocit viny. Mohli jsme něco udělat jinak? Proč jsme si nevšimli varovných signálů, proč jsme něco neudělali? Tyhle otázky nám tepou v hlavě až k zešílení.
Jak se vyrovnat s tragickou ztrátou blízké osoby, která skoncovala se životem dobrovolně, zejména pokud jsme ignorovali nebo neviděli jasné příznaky. Příběhy těch, kterým se to stalo, nám mohou pomoci pochopit, jak se s touto devastující zkušeností vypořádat. A je jedno, zda váš blízký zemřel pro nešťastnou lásku, dlouhotrvající deprese, zda se rozhodl netrpět, anebo prostě už jen nemohl dál.
Od pocitu viny k přijetí děsného faktu
„Bylo mi 16. Věděla jsem, že brácha měl problémy. Byl vždycky úplně v pohodě, ale pak najednou začal chodit za školu, moc s námi nemluvil. Rozešla se s ním holka. Ale brácha byl vždycky pro mě vzor, byla jsem jeho mladší sestřička a nikdy jsem si nepřipouštěla, že by se mohl složit. Byla jsem to já, kdo ho tehdy našel oběšeného na půdě, na tom stejném místě, kde se tehdy oběsil děda,“ svěřuje se s největším traumatem svého života Marcela K. (42 let). S tím, co se stalo, se nevyrovnala do dneška. Tedy s tím, že brácha ukončil svůj život, s tím nějak už ano, je to skoro 30 let. Ale problémem bylo, že jako rodina to vytěsnili. „Nikdy jsme o tom s našima nemluvili a to je právě to, co nechápu. Snažila jsem se na to asi dvakrát přivést řeč. Ale přijde mi, jako by to rodiče zavřeli, a nechtějí tahle dvířka už nikdy otevřít. Já nevím, co s tím, myslím si, že by nám to všem strašně pomohlo. Ale nechtějí ani slyšet a já to respektuju.“
Náznaky, že chce váš blízký udělat něco takového, velmi často nemáte šanci poznat, a to ani v případě, že se jednalo o dlouho plánovaný čin.
Nejhorší pro Marcelu nebyla ztráta bratra samotná, ale reakce rodiny. „Moji rodiče se o tom nikdy nechtěli bavit. Všechno bylo jakoby zameteno pod koberec. Po Michalově pohřbu o něm přestali mluvit, jako by nikdy neexistoval. Nechtěli přiznat, že se něco takového stalo. Žádné terapie, žádné otázky – jen mlčení.“ Marcela zůstala se svým traumatem sama, aniž by měla možnost se vyrovnat s tím, co viděla. Zůstala uvězněná ve vzpomínkách, které ji pronásledovaly každý den. „Snažila jsem se to vytěsnit, žít dál, jak to dělali rodiče, ale pravda byla, že jsem se z toho nikdy nezotavila. Všechny noční můry a úzkosti, které jsem měla, byly výsledkem toho mlčení. Měla jsem pocit, že jsem neměla právo truchlit. Až po letech jsem začala chodit na terapii a až tam jsem poprvé mohla otevřeně mluvit o tom, co jsem prožila. Dalo mi to svobodu. Přijmout, že to, co jsem viděla, nebyla moje vina, že jsem neměla moc tomu zabránit.“
Marcela dnes říká, že smíření s tím, co se stalo, bude trvat celý život. „Bratr mi chybí každý den. Ale začala jsem se učit, jak s tím žít. Už se necítím viněná tím, že to nikdo neřešil. Hledám své vlastní uzdravení, i když rodina to nechce slyšet.“ Marcela sama o bráchovi nikdy nemluvila. Dokonce než se svěřila mně, trvalo to deset let našeho opravdu blízkého přátelství. Je jasné, že sebevražda tak blízké osoby je jedno z nejtěžších trápení, které můžeme zažít. Ale mlčení a uzavření se do sebe, se svými strachy, pochybnostmi, otázkami a hlavně ignorancí zdrceného okolí, to rozhodně není pomoc.
Kromě hlubokého smutku nad ztrátou někoho blízkého nebo nejbližšího se často přidává pocit viny – mohli jsme něco udělat? Viděli jsme varovné signály a nevěnovali jim pozornost?
Sebezpytování je jen cesta hlouběji do pekla
Když se to Marcele stalo, začala si až mnohem později uvědomovat, že její brácha asi byl opravdu v takové krizi. Začala si pomalu procházet všechny rozhovory s ním ve své hlavě. Vzpomněla si, jak se jí jednou svěřil, že cítí obrovský tlak ve škole i doma, ale nemá k němu důvod. Marcelina rodina byla velmi šťastná, a to nejen navenek, ale opravdu šťastná. Problémy tedy mohly být kdekoli.
Matka byla zničená. Nemohla pochopit, proč s ní otec nemluvil. Bylo to, jako by se všechno, co jsme si o něm mysleli, rozpadlo. Byl to hrdina, který se nakonec ukázal jako člověk plný strachů, které nás všechny pohltily.
Podle údajů Českého statistického úřadu každoročně v České republice spáchá sebevraždu zhruba 1 300 lidí. Ačkoli v posledních letech došlo k mírnému poklesu, stále jde o alarmující číslo. Sebevraždy se nejčastěji vyskytují u mužů, kteří tvoří přibližně 80 % všech případů. Nejvíce ohroženou skupinou jsou muži mezi 45–59 lety. Převaha sebevražd mužů nad sebevraždami žen je dána vyšší sebevražedností mužů v porovnání s ženami ve všech věkových skupinách.
Náznaky, že váš blízký chce udělat něco takového, ale velmi často nemáte šanci poznat, a to ani v případě, že se jednalo o dlouho plánovaný skutek. Sypání si popele na hlavu je sice častým, ale zcela neoprávněným jevem.
Táta neunesl dluhy
Petr Perný (podnikatel, 42 let) měl s otcem vždy zvláštní vztah. Byl to muž, který ho naučil vše, co věděl o světě financí, o podnikání i o životě obecně. Byl to také otec, který se nikdy nebál riskovat, ať už šlo o obchodní rozhodnutí nebo osobní život. Petr svého otce vnímal jako neotřesitelnou autoritu – někdo, kdo zvládne jakoukoli krizi. Ale jak později zjistil, některé boje se vedou v tichosti, daleko od očí okolí.
„Nikdy bych si nepomyslel, že by můj otec mohl sáhnout po takovém řešení,“ říká Petr, když vzpomíná na den, kdy našel svého otce oběšeného v garáži rodinného domu. „Byl to muž, který byl vždy silný. Vždycky mi říkal, že v životě jde hlavně o to, abychom se nikdy nevzdávali. Nikdy jsem neviděl, že by bojoval s něčím, co by ho lámalo.“
Tuto fotografii pořádila manželka frontmana Linkin Park Chestera Benningtona krátce před jeho smrtí v červenci 2017. Komentovala ji: „Takhle vypadal jen několik dní předtím, než si sáhnul na život. Nikdy by vás nenapadlo, že myslí na sebevraždu."
O několik týdnů později se ukázalo, že Petrův otec byl zapletený do velké zpronevěry peněz ve své vlastní firmě. Dostal se do obrovských dluhů, které nebyl schopen splácet, a v důsledku toho se začal cítit ztracený a bezvýchodný. „Nikdo z nás to netušil. Táta se s námi o ničem nebavil. Snažil se udržet všechno v chodu, ale nakonec ho to zničilo. Byl jsem na něj naštvaný. Jak mohl něco takového udělat? Jak mohl nechat naši rodinu v takové situaci? Nejenže jsem přišel o otce, ale musel jsem se vypořádat s dluhy a důsledky jeho rozhodnutí.“
Petr přiznává, že mu dlouho trvalo, než dokázal otci odpustit. Hlavou mu běžely otázky, zda mohl něco udělat. „Kdybych věděl o jeho problémech, mohl jsem mu pomoct. Možná by tu dnes byl.“ Rodina se však o otcově finančním selhání dozvěděla až po jeho smrti. „Matka byla zničená. Nemohla pochopit, proč s ní otec nemluvil. Bylo to, jako by se všechno, co jsme si o něm mysleli, rozpadlo. Byl to hrdina, který se nakonec ukázal jako člověk plný strachů, které nás všechny pohltily. Ani já jsem už nevěděl, jak dál. Pomohla mi až terapie. Tam jsem pochopil, že otec byl taky jen člověk. Dělal chyby, jako všichni ostatní. Nechtěl nám ublížit, jen nevěděl, jak dál. Jeho rozhodnutí bylo tragické, ale já jsem ho musel přijmout.“
Petr se nyní snaží žít tak, aby se vyhnul stejným chybám, které udělal jeho otec. „Každý máme své boje, ale nejdůležitější je nebýt na ně sám. Naučil jsem se, že mluvit o svých problémech není slabost, ale síla.“
Jak rozpoznat náznaky?
Sebevraždy obvykle nejsou nečekané události. Ve většině případů existují varovné signály, které však okolí často ignoruje nebo podceňuje. Podle webu klubzdravi.cz jsou to mimo jiné třeba:
- Časté mluvení o smrti nebo přání zemřít (Kéž bych tu nebyl...).
- Ztráta zájmu o aktivity, které člověka dříve bavily.
- Zhoršení fyzického vzhledu nebo péče o sebe.
- Izolace, vyhýbání se sociálním kontaktům.
- Časté změny nálad.
- Shromažďování věcí k ukončení života (léků, zbraň)
- Vyjadřování pocitů beznaděje nebo zoufalství.
- Časté zmínky o tom, že okolí by bylo bez dané osoby lepší.
Podobných příznaků je ale mnohem více. Navíc každý sebevrah koná a jedná i reaguje zcela jinak.
Jak se vyrovnat s pocitem viny
„Andulce bylo 52 let, když jí lékaři oznámili, že trpí vzácnou smrtelnou nemocí. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se vám podlomí kolena,“ vzpomíná její sestra Karolína Marková (49 let). Lékaři jí sdělili, že bude postupně ztrácet kontrolu nad svým tělem a bolest se bude jen zhoršovat. Život, na který měla ještě spoustu plánů, se náhle zúžil na vyhlídku dlouhého utrpení. „Anna nebyla typ člověka, který by nechal něco náhodě. Po počátečním šoku se rozhodla čelit své diagnóze tím, že se postará o to, co bude po ní. Vždycky byla praktická a racionální. Rozhodla se utratit své úspory pro dobro rodiny, zabezpečit nás finančně, aby se nemusela bát, co s námi bude. A my jsme to samozřejmě netušili.“
Související…
Reklama
Během několika měsíců prodala Anna svůj byt a přestěhovala se k rodičům, aby nebyla na konci života sama. Svým dětem a blízkým rozdělila finance, které si během života šetřila, a napsala závěť, kde zajistila, aby rodina byla finančně zajištěná. „Byla to její poslední služba rodině,“ vysvětluje Karolína, která se s činem své sestry ale nemohla vyrovnat. „Zpočátku se snažila žít co nejplněji, dokud jí tělo dovolilo. Cestovala, trávila čas s rodinou, smála se a užívala si každý den. Ale jak nemoc postupovala, začala si stále více uvědomovat, že bolest bude nevyhnutelně horší. Jednoho dne mi řekla, že už se nemůže dál dívat na to, jak se její tělo rozpadá. Že ví, že to přijde, a nechce, aby to bylo v bolestech a utrpení,“ vzpomíná Karolína. „Byl to šok, ale zároveň jsem ji chápala.“
Anna se rozhodla, že svůj život ukončí dříve, než nemoc nadobro převezme kontrolu. „Nechtěla odejít zlomená, v bolestech a bez důstojnosti. Chtěla si svůj odchod řídit sama,“ dodává její sestra a i po letech pláče, když zmiňuje sestřin dopis na rozloučenou, ve kterém vysvětlila své rozhodnutí – nechtěla, aby ji rodina viděla trpět. „Když jsem ji našla, už bylo pozdě,“ říká Karolína se slzami v očích. „Ale věděla jsem, že to udělala, protože už neměla sílu dál bojovat. Rozhodla se odejít tak, jak chtěla.“
Karolína se se smrtí své sestry dlouho vyrovnávala. „Bolí to každý den, ale vím, že to bylo její rozhodnutí. Nebyl to útěk před životem, ale způsob, jak se vyhnout neustávajícímu utrpení.“
Rozhodnutí, jak odejít ze světa, může být neuvěřitelně bolestivé pro ty, kteří zůstávají, ale často je to jediný způsob, jak si člověk může zachovat kontrolu nad vlastním osudem.
Po sebevraždě blízkého se pocit viny často stane dominantní emocí. Tento pocit je přirozený, ale je důležité si uvědomit, že ne všechno je pod naší kontrolou. Podle psychoterapeuta Pavla Rataje je pocit viny v těchto případech zcela normální reakcí. „Pocit viny vychází z toho, že chceme mít kontrolu nad životem svých blízkých. Ale musíme si uvědomit, že každý má svou vlastní cestu, a bohužel ne vždy můžeme zasáhnout tak, jak bychom chtěli.“
Rataj doporučuje několik kroků, jak pracovat s pocitem viny:
- Uznejte své emoce – Je normální cítit se vinni, ale důležité je přijmout, že to, co se stalo, není vaší plnou odpovědností.
- Sdílejte svou bolest – Otevřená komunikace s rodinou, přáteli nebo odborníky může pomoci uvolnit napětí a vyrovnat se s emocemi.
- Najděte profesionální pomoc – Terapie může být nesmírně užitečná při zpracování pocitů viny a bolesti.
Jak přežít a jít dál?
Petra (29) ztratila svého otce před dvěma lety. „Táta byl skvělý chlap, ale po rozvodu s mámou na něj začal doléhat stres. Začal víc pít a měl problémy v práci. Nikdy o ničem moc nemluvil, takže když mi volali z nemocnice, že se předávkoval prášky, nemohla jsem tomu uvěřit.“
Nemůžeme nést odpovědnost za rozhodnutí druhých.
Petra dlouho zápasila s otázkou, proč si nevšimla, že je otec ve vážné depresi. „Nikdy si nestěžoval, nikdy mě o nic nepožádal. Jen jednou mi řekl, že mu všechno připadá marné. Já to ale brala na lehkou váhu, jako řeči unaveného člověka.“
Sebevražda blízkého člověka přináší nejen bolest, ale také otázky o tom, jak jít dál. Každý, kdo zažil tuto tragédii, musí najít vlastní cestu k uzdravení. Podle výzkumů se lidé, kteří čelí ztrátě blízkého sebevraždou, častěji setkávají s dlouhodobou depresí, úzkostí a posttraumatickými symptomy.
Existují ale kroky, které mohou pomoci při procesu hojení:
- Přijměte svou bolest – Truchlení je proces a není správné ani špatné truchlit. Nechte si čas, který potřebujete.
- Hledejte podporu – Ať už v rodině, u přátel nebo v terapeutické skupině. Podpora druhých může být klíčem k nalezení nové rovnováhy.
- Zvažte smysl ztráty – Pro mnoho lidí je užitečné dát své bolesti smysl. To může být založení nadace na podporu duševního zdraví nebo otevřená diskuze o tématu sebevražd, aby se předešlo dalším tragédiím.
Jizvy se hojí pomalu
Sebevražda blízké osoby je devastující zkušeností, která zanechává jizvy na celý život. Pocity viny a otázky „co kdyby“ jsou přirozené, ale důležité je pochopit, že ne vždy můžeme ovlivnit všechny okolnosti.
Sebevražda je komplexní a osobní čin, a přestože je důležité si být vědom varovných signálů, nemůžeme nést celou odpovědnost za rozhodnutí druhých. Stačí už to, že moment, kdy jsme byli u toho anebo se zprávu dozvěděli, nikdy nevymažeme z paměti.
Každý, kdo prožije podobnou ztrátu, si musí najít vlastní cestu k uzdravení a přijmout, že někdy prostě nejsme schopni vidět vše, co se děje kolem nás. S pomocí odborníků a blízkých lidí lze ale najít cestu k přijetí a postupnému uzdravení.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
