Říká se, že náhody neexistují. Náhoda nebo osud tomu chtěly, že jsem na poznávacím zájezdu potkala Blanku Winterovou. Na první pohled tichá a nenápadná žena, která má ale hluboký vhled a velmi inspirativní přístup k životu, kterým mění svět okolo sebe. Změnila i mě. Poskytuje konzultace, vede stylový blog a v neposlední řadě je i vyhledávanou lektorkou jógy.
Vaším záměrem je naučit ženy vidět svou krásu a vymanit se z bludného kruhu nespokojenosti. Z vás ta spokojenost a klid přímo čiší. Ale asi to tak nebylo vždy. Je právě váš příběh tím, co vás inspirovalo ke své nynější činnosti a svobodě?
Úspěšně jsem navrhovala a prodávala svou autorskou módu. Objednávky se vršily, vše klapalo tak, jak má – jenže, dalo by se říci přímo na vrcholu úspěšnosti, se něco zlomilo. Moje práce mě přestala činit šťastnou. Neuměla jsem to vysvětlit, nikdo to nechápal, zvenku to vypadalo, že mám vše, co si jen člověk může přát. Úspěšnou a prosperující značku, práci, po které jsem toužila, v oboru, který mě zajímal již od dětství.
Typický příklad „vyhoření“. S tím se potkal nejeden z nás…
V mém případě to nezůstalo jen u pocitů nespokojenosti, ale začalo se to projevovat i fyzicky. Probouzela jsem se uprostřed noci, začala jsem trpět klaustrofobií v běžných životních situacích jako třeba ve výtahu, v metru, v autě uprostřed dopravní zácpy. Třásla jsem se a bála jsem se, že umřu.
Jak jste s tím bojovala?
Tehdy jsem poprvé sáhla po deníku. Topila jsem se v rozbouřených emocích, neuměla jsem pochopit, co a proč se se mnou děje. Psaní mě uklidňovalo a pomáhalo třídit myšlenky. Podrobným zapisováním, sebedotazováním a rozborem situací jsem vlastně dospěla k významné osobní analýze.
Reklama
Podobně, jako když chodíte k psycholožce, ale tady to bylo mnohem intenzivnější. Psycholožku navštěvujete jednou do týdne, a tak vám devadesát procent vjemů proteče mezi prsty, kdežto deník si píšete denně. Ujasnila jsem si priority, zkoumala, co mě na práci těší, co ne, co přesně mi na současné situaci vadí, a naopak co je to, co mě nejvíc těší? Psaní deníku bylo vlastně takové přemostění k tomu, co dělám teď. Bez podrobné každodenní analýzy bych k tomu určitě tak snadno (možná vůbec) nedospěla.
Vzpomenete si na ten konkrétní moment rozhodnutí?
Přišel přesně v situaci, kdy mi bylo nejhůř. Kromě stavů úzkosti jsem velmi často trpívala různými virózami, spojenými s palčivými bolestmi v krku. A právě během jedné z nich, krk pálil, nedalo se polykat, slzy na krajíčku... už jsem nevěděla co, sáhla jsem po prázdném sešitu, který jsem si před časem, zdánlivě jen tak, koupila, protože se mi líbil jeho obal potažený květinovou látkou, a začala psát. První stránky byly vlastně takovým hořekováním nad sebou – a jak jsem psala, samovolně se mi spustily slzy. A světe, div se, s lavinou slz a sebelítosti jsem zjistila, jako by se vyplavovala i bolest v krku. Jako by se uvolnilo nahromaděné napětí a cesty se zprůchodnily a vyhladily. To bylo moje první životní setkání s principem náhlého zlepšení zdravotního stavu.
Teď je to deset let. Opravdu jste ani jeden den nevynechala? Co vše zaznamenáváte? Jak jsou dlouhé ty zápisky?
Samozřejmě, že jsem občas vynechala, ale když jsem se pak k deníku vrátila, všechny zásadní dojmy a prožitky jsem do něj zpětně zanesla. Ale jak jde čas, píšu čím dál tím víc. Dříve mi jeden 190stránkový sešit formátu A5 vystačil na půl roku, dnes na dva měsíce. Takže když to spočítám, tak to dnes vychází v průměru na tři stránky na den.
Vracíte se k těm dřívějším? Vnímáte tak, jak se vyvíjíte?
Ano, někdy se vracím. Třeba když se doma nemůžeme shodnout, kdy co bylo, kdy se co konalo, kde jsme byli v tom roce na dovolené... V mých denících se vždy všechno najde. Občas také pocítím potřebu podívat se, co jsem touto dobou před rokem, dvěma prožívala.
Skrze Kdo jsem, poznám, co mi sluší. A podle toho, co mi sluší, poznám, Kdo jsem.
Kdysi jsem do jednoho svého článku přímo napsala: „Až uplyne nějaký čas a vy si deník přečtete, jako na dlani uvidíte události s odstupem a bez aktuálního emočního závoje. Lépe pochopíte, co a proč se ve vašem životě děje, co se cyklí. Můžete odhalit a poznat periodu a souvislosti opakujících se nemocí, potíží a nedorozumění.“
Dnes se také hodně zabýváte smysluplnou módou. Prozraďte víc.
Smysluplná móda je přesně to, k čemu mě deníky „překlenuly“. Svou deníkovou analýzou jsem vysledovala, že v oboru módy jsem správně, ale nejsem správně v jejím způsobu uchopení. Nechci módu navrhovat, nechci vůbec do tohoto světa přivádět další modely. Jestli je dnes ve světě něčeho nadbytek, a to až varovný, tak je to právě oblečení. Nedává mi smysl přidávat do něj další a vydělávat peníze tím, že se bude ženám vršit ve skříních. Došlo mi, že já díky všem svým zkušenostem z výroby a prodeje toho vím o textilu, o barvách a hlavně o ženách hodně. Poznám, co které sluší, a umím poznat kvalitu věcí. A tak jsem o tom všem začala psát blog, nabízet konzultace stylového a barevného sebepoznání a učit ženy poznávat, co sluší právě jim, aby mohly nakupovat méně. A to je to, co mi dává smysl – nakupovat méně, ne více.
Smysluplná móda je v současnosti módní...
Proto jsem také obezřetná před používáním slovních spojení „slow fashion“ – „smysluplná móda“. Právě proto, že i to je dnes velký trend. Vyrábět drahé věci z bio bavlny a říkat tomu smysluplná móda. Smysluplnost je širší pojem, než jen vyrábět jinak než módní řetězce. Smysl mi dává zužitkovávat to, co už tady je, co už bylo vyrobeno.
Proměny vizážistů jsou pro mě něco jako diety na ovocných šťávách. Zabere to na pár dní, ale nevydržíte na tom celý život.
Dávat věcem druhý život. Protože i mezi takovými se najdou krásné kousky, nesrovnatelně lepší než to, co nabízí současná produkce napříč celým spektrem výrobců. A protože právě takové krásné věci já umím rozpoznat, objevovat, nahradila jsem jimi autorskou módu ve svém e-shopu.
Učíte ženy porozumět sama sobě a oděvům. Jak na to?
Je to jednoduché – musí objevit, „kdo jsou“. Mám to jako heslo na svém webu: „Skrze Kdo jsem, poznám, co mi sluší. A podle toho, co mi sluší, poznám, Kdo jsem.“ Když nebudete vědět, kdo jste, bude váš šatník chaotickým odrazem vlastní sebe-neznalosti.
Jak to ale poznat?
Poznat sám sebe je to nejtěžší, co může být. Troufnu si říci, že k tomuto poznání drtivá většina lidí snad ani nikdy nedojde. Zajímáme se o to, co se děje okolo, necháváme si strhávat pozornost k druhým lidem, ale o sobě samých toho víme pramálo. Užitečné jsou například vhledy nestranné druhé osoby, v niž máme důvěru. Podle toho, co vám sluší, poznáte, Kdo jste. No, a na to hlavní bych úplně zapomněla – na deník. Psát si deník je nejlepší cesta k sebepoznání.
Říkáte, že nemáte ráda proměny, kdy z vás vizážista udělá „nového člověka“. Z jakého důvodu?
Nemám ráda proměny vizážistů, protože to bývá většinou proměna v někoho jiného. A to není udržitelné – být dlouhodobě někým jiným. Jediná možnost je najít, kdo jsem já, protože v toho se nemusím proměňovat, tím jsem. A to právě dělám já na svých konzultacích. Pomáhám ženám, aby viděly, kdo jsou. Proměny vizážistů jsou pro mě něco jako diety na ovocných šťávách. Zabere to na pár dní, ale nevydržíte na tom celý život.
„Manuál k sobě samé".
Vydáváte jakýsi manuál postavy. Přibližte nám ho…
Analýzu postavy nazývám „Manuál k sobě samé“. Prakticky je to mnohastránkový dokument, který vypracuji na základě dodaných vlastních fotografií těla a obličeje. Je to něco velmi nezvyklého, skoro bych řekla, že jsem tímto produktem předběhla dobu! Za normální považujeme mít manuály ke každému přístroji, co jich jen doma máme, ale k sobě samé? Umíte si to představit, že v rukách držíte brožuru s Manuálem k sobě samé? Na každé její stránce se bude psát o vás. O tom, jaké jsou vaše přednosti, a naopak jaká jsou slabá místa. Které střihy a prvky vám budou slušet, a které naopak ubližovat? Jak zakrýt či zneviditelnit vaše nelichotivá místa.
Mohla byste předat našim čtenářkám jakési desatero toho nejdůležitějšího, co jste se v životě naučila?
Moje desatero? Podle mého stačí čtvero:
- „Píšu si deník! Vždy je dobré míti s sebou do vlaku nějaké báječné čtení!“ (citát ze hry „Jak je důležité míti Filipa“)
- „Nebuďte ovce.“ (říkala naše profesorka na střední škole)
- „Chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se ostatní chovali k vám.“
- „Život není to, co chceme, ale to, co máme.
foto: se svolením Blanky Winterové, zdroj: Autorský článek
