Náš každodenní život je často zahlcený nekonečnými úkoly a myšlenky běží naplno – co všechno je ještě potřeba zvládnout, co jsme nestihli a co nás teprve čeká. Stres narůstá a my se buď vracíme k minulým rozhodnutím, nebo plánujeme, jak zvládnout budoucnost. Jen zřídkakdy se zastavíme a plně si vychutnáme přítomný okamžik. I já se často ocitám myšlenkami jinde, a právě proto jsem se rozhodla odjet na čtyři dny do ústraní v Kolínském klášteře, abych našla klid a rovnováhu.
Místo Indie do Kolína
Když jsem slýchala od své lektorky jógy o jejích pobytech v ášramech v Indii nebo v Evropě, říkala jsem si, jak by bylo zajímavé si dát někdy od všeho pauzu. Ale delší pobyt v zahraničí byl pro mě v tu dobu s malým dítětem nemyslitelný. Proto jsem myšlenky na meditační retreat odložila na neurčito. Pak jsem se ale dozvěděla o možnosti strávit kratší meditační pobyt v Kolínském klášteře, což mě nadchlo. Takový prodloužený víkend totiž nevyžaduje moc času ani financí.
Nutno přiznat, že za začátku mi myšlenky hodně „ulítávaly“ k rodině a nedokončené práci, ale za den nebo dva už jsem byla mnohem klidnější.
S tím, jak se ale termín pobytu blížil, začaly na mě jít i obavy. „Co tam asi bude za lidi? Jak to bude probíhat? A zvládnu to vůbec?“ Nakonec se nás sešlo dvanáct. Zajímavá skupina od mladších po účastníky seniorního věku. Všechny však spojoval zájem o duševno a práci s vlastní myslí. „Jsem v důchodovém věku a hodně mě zaměstnávala péče o vnoučata, dům a zahradu,“ svěřuje se mi Irena, vitální čerstvá sedmdesátnice. „Teď mám víc času pro sebe a hledám nový směr, kterým se vydat, čemu se věnovat.“
Beze slov a bez mobilu
Na začátku nám bylo řečeno, že celý retreat bude probíhat v tichu, aby měl každý možnost dostat se více „k sobě“ a neodkláněl svou pozornost hovory s ostatními. To samozřejmě mělo své výhody. Kromě výše zmíněného se člověk nemusel při společném stolování nutit do small talků, otázek typu „odkud jsi“ a podobně. Také požitek z jídla byl pro mě jiný. Mnohem lépe jsem vnímala jeho chutě i to, jak tělo na dané jídlo reaguje. Nutno přiznat, že ze začátku mi myšlenky hodně „ulítávaly“ k rodině a nedokončené práci, ale za den nebo dva už jsem byla mnohem klidnější.
V klášteře nám také doporučili nepoužívat mobilní telefon (nebo jen minimálně). Dokonce jsme dostali možnost mobil vypnout, zalepit do obálky a odevzdat. Tak daleko jsem tedy nezašla a nutno říct, že ani nikdo jiný z účastníků. Telefon jsem si tedy nechala zapnutý a používala ho hlavně kvůli hlídání malé dcery. Ale i tak mi odpojení od sítí, mailu a ponechání telefonu na pokoji přišlo úžasně neskutečně úlevné.
Den v klášteře – společná práce i meditace v zahradě
Veškerý program a účast na něm byla dobrovolná, což mi vyhovovalo. Nicméně měla jsem plán zapojit se do veškerých nabízených aktivit. Ráno začalo v sedm protáhnutím celého těla, pak následovala půlhodinová kontemplace v tichu v kapli. Po snídani jsme měli volno a možnost vyzkoušet si různé formy meditací, založené na systému indického jezuity Anthonyho de Mella. Jeho přístup je poměrně netradiční, protože kombinuje prvky křesťanské mystiky, buddhismu, hinduismu a taoismu, čímž přináší hlubší pohled na lidské vědomí a vnitřní svobodu. Mimochodem, jeho knihu Sádhana doporučuji všem, kteří se chtějí začít věnovat meditaci a duchovní praxi. Je velice srozumitelně, prakticky napsaná a obsahuje různá duchovní cvičení, která jsme si během pobytu vyzkoušeli.
Získala jsem nadhled nad běžnými problémy, vnitřní klid a pocit odpočinuté mysli, která se dokázala plně dotknout přítomnosti a vnímat prchavé okamžiky, jako prosvítající slunce, třpyt vody nebo radost z odvedené práce.
Aby vše nebylo jen o sezení na polštářku, součástí praxe byla i společná práce v tichu, která zahrnovala služby v kuchyni a také odpolední společné práce, jako třeba zahradničení, žehlení prádla či úklid klášterních prostor. Nevěřila bych, jak může být odpočinkové a vlastně milé společné žehlení v tichu a jak společná práce spojuje.
Pobyt pro každého hledajícího
Při závěrečném společném svěřování dojmů z celého pobytu jsem musela přiznat, že se mi podařilo zklidnit myšlenky až po dvou dnech, ale pak byla každá meditace lepší a hlubší. Získala jsem nadhled nad běžnými problémy, vnitřní klid a pocit odpočinuté mysli, která se dokázala plně dotknout přítomnosti a vnímat prchavé okamžiky, jako prosvítající slunce, třpyt vody nebo radost z odvedené práce. Bylo zajímavé, že jsme se také všichni shodli na tom, že přestože jsme spolu komunikovali jen minimálně a stěží si pamatujeme, jak se kdo jmenuje, jsme se velmi dobře poznali. Je překvapivé, jak ve skupině cizích lidí po společných meditacích dokážeme sdílet své hluboké myšlenky a pocity, které možná nesvěřujeme ani svým nejbližším přátelům.
Jak říká místní lektor mindfulness a meditace Šimon Grimmich, lidé v klášteře hledají ztišení, zklidnění, zastavení se a odstup od běžného každodenního shonu. „Také slýchám přání spojit se hlouběji sami se sebou, se svým srdcem, anebo v tichu nalézt odpovědi na aktuální životní otázky a důležitá rozhodnutí.“
Pokud se v tom poznáváte, pak místní pobyt určitě doporučuji. Já sama si ho ráda zase někdy zopakuji. A nebojte, že sem nezapadnete. Jak říká Šimon (a já se o tom ostatně sama přesvědčila), skupinky jsou opravdu pestré.
„Navštěvuje nás věková skupina od 20 do 80 let. Někdy jde o křesťany (nejčastěji nějak napojené na farnost sv. Salvátora v Praze, Fortnu nebo Tomáše Halíka a jeho knihy). Často jde o „duchovně hledající“, kteří mají sympatie k tomu, jakým způsobem jsou kurzy v Kolíně vedené, velmi vstřícně, nedogmaticky, s důrazem na vlastní osobní zkušenost a hledání odpovědí, nebo o zvědavce, kterým místo někdo doporučil.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
