Touží po spojení, ale staví zdi. Vyhýbavé připoutání ničí vztah a lásku zabíjí

Teorie připoutání se v posledních letech stala ústředním tématem debat o vztazích, a to z dobrého důvodu. Odpovídá totiž na otázku: „Co přesně se musí ve vztahu stát, aby se dva lidé cítili pevně propojeni, a zůstalo to tak po celou dobu?“ Právě to je podle licencované manželské a rodinné terapeutky Julie Menannové ve vztazích potenciálně nejdůležitější otázka, protože když jsou partneři úzce propojeni, vše ostatní má tendenci do sebe zapadnout, píše ve svém textu pro Psychology Today.

Zmíněná teorie je založena na myšlence, že v romantických vztazích máme potřeby připoutání – patří mezi ně pocit, že jsme oceňováni, potvrzováni, dočkáme se citových i fyzických reakcí, jsme respektováni a máme jistotu, že se nám dostane podpory, když ji budeme potřebovat, vysvětluje Menannová. V některých vztazích mají partneři tyto potřeby většinu času naplněné, díky čemuž se spolu cítí v bezpečí. „V tomto případě považujeme pár za bezpečně připoutaný,“ říká Menannová. Jiné páry ale mohou mít pocit, že tyto jejich potřeby nejsou po většinu času uspokojovány. Takové jsou považovány za nejistě připoutané.

Extrémní nejistota

Podle webu Mind Body Green existují čtyři hlavní styly připoutání: bezpečný, úzkostný, vyhýbavý a úzkostně-vyhýbavý (takzvaný dezorganizovaný). A ačkoliv ten poslední často nebývá zmiňován, terapeutka Chamin Ajjan ová pro Mind Body Green říká, že je nejextrémnějším stylem nejisté vazby – kombinací úzkostného a vyhýbavého stylu připoutání. Vyznačuje se strachem, nedůvěrou a vnitřním konfliktem. Lidé s tímto typem připoutání mají silnou touhu po intimním spojení, ale zároveň si staví zdi, aby se chránili.

Vyrůstání v toxickém citovém prostředí je naučilo toužit po lásce, a zároveň se jí bát, což je uvádí do stavu neustálé snahy uspokojit dvě protichůdné potřeby najednou: potřebu navázat kontakt s druhými a potřebu chránit se před odmítnutím, opuštěním, a dokonce i ublížením.

Mezi znaky úzkostně-vyhýbavého stylu připoutání patří podle Mind Body Green chaotické, nepředvídatelné nebo intenzivní vzorce chování ve vztahu. Pro tyto lidi je také typický extrémní strach z odmítnutí, spojený s obtížemi navázat kontakt s druhými a důvěřovat jim, ale zároveň i extrémní potřeba blízkosti spojená s tendencí druhé odstrkovat. Tito lidé se také mohou chovat agresivně vůči pečujícím osobám nebo partnerům, ze kterých zároveň mívají strach. Dezorganizovaný styl také může doprovázet hluboce zakořeněný stud, nízká sebeúcta, deprese, úzkosti, pocit nemilovanosti, nedostatečnosti nebo nehodnosti. Výzkumy ukazují, že dezorganizovaná vazba je ve vysoké míře spojena se závislostmi, poruchami osobnosti, sebevraždami, různými duševními a fyzickými onemocněními, traumaty i dalšími jevy.

Podle Menannové lidé s dezorganizovanou vazbou obvykle pociťují větší emoční strádání než ti s jiným typem připoutání. Cítí se osamělí a bez podpory – a dokud tento styl připoutání zůstane pod pokličkou, pravděpodobně se to nezmění. „Když k tomu připočteme fakt, že lidé s dezorganizovanou vazbou si obvykle nejsou vědomi svého stylu připoutání, dává smysl, že nemusí chápat, proč ve vztazích tolik zápasí,“ poznamenává Menannová.

Co/kdo je na vině?

Podle licencované klinické psycholožky Ayann y Abramsov é se předpokládá, že dezorganizovaná vazba je důsledkem zneužívání a traumat v dětství. Může jít o emocionální, slovní, fyzické nebo sexuální zneužívání ze strany pečovatele. Může být také důsledkem toho, pokud byl člověk svědkem, jak pečující osoba ubližuje někomu jinému – například sourozenci, dodává. Když děti vyrůstají s pocitem strachu ze stejné osoby, u které hledají lásku a péči, může to ovlivnit jejich pohled na vztahy v dospělosti. „Ve zkratce, když se děti naučí, že někdo, kdo je miluje, jim může také velmi ublížit nebo ignorovat jejich potřeby, vytváří to vnitřní zmatek, který se pak projevuje v dalších vztazích,“ vysvětluje Abramsová pro Mind Body Green.

„Vyrůstání v toxickém citovém prostředí je naučilo toužit po lásce, a zároveň se jí bát, což je uvádí do stavu neustálé snahy uspokojit dvě protichůdné potřeby najednou: potřebu navázat kontakt s druhými a potřebu chránit se před odmítnutím, opuštěním, a dokonce i ublížením,“ ilustruje Menannová.

„To je konec“

Menannová zároveň upozorňuje, že lidem s dezorganizovanou vazbou často chybí strategie, jak zvládat své pocity, uspokojovat své potřeby spojené s vazbou nebo uspokojovat potřeby svých partnerů. A ačkoliv problémy s připoutáním ovlivňují všechny aspekty vztahu, nejsilněji se podle Menannové projevují během stresových a konfliktních situací ve vztahu. Konflikt je pro tyto lidi totiž velmi definitivní. Když se například cítí nevyslyšeni, znehodnoceni nebo nad situací nemají kontrolu, jejich mysl a tělo křičí: „To je konec! Tohle je to opuštění, které jsem čekal! Všechno se hroutí!“

Pokud se obáváte, že příliš rychlé sdílení informací o sobě povede k tomu, že se stáhnete, zvolněte tempo. Sdělte partnerovi, že vám vyhovuje si dát s otevíráním se na čas a že tak budete činit postupně.

Pocity strachu a vzteku je přemůžou, a jakmile se do tohoto stavu dostanou, mohou se začít chovat nepředvídatelně až extrémně. „Ne každý člověk s dezorganizovanou vazbou bude reagovat stejně, ale mezi příklady patří opakované psaní textových zpráv nebo telefonáty, křik, zoufalé prosby, odrážení partnerových pokusů o uklidnění, útěky, agresivita, zamykání se v místnosti, vzlykání a někdy i ubližování si nebo vyhrožování, že tak učiní,“ popisuje Menannová.

Co dělat?

Pokud se s těmito problémy potýkáte, prvním krokem při zvládání tohoto typu připoutání je sebeuvědomění a odhodlání k růstu. „Pokud se poznáváte v popisu úzkostně-vyhýbavé vazby, pomůže vám dozvědět se více. To vám umožní nahlédnout do vzorců a myšlenkových procesů, které vám mohou bránit v tom, abyste od lásky a života dostali to, co chcete. Pokud si nejste vědomi svých vzorců, nemůžete je změnit,“ píše ve svém článku pro web Verywell Mind autorka a vystudovaná psycholožka Cynthia Vinneyová. Pomoci vám může následující:

1) Vyhledejte odbornou pomoc

„Terapie vám může pomoci navázat s odborníkem bezpečný vztah založený na důvěře a zároveň vás naučí identifikovat myšlenky a chování, které vedou k nezdravému stylu připoutání,“ popisuje Ajjanová. Může také pomoci rozvinout efektivní komunikační dovednosti a nastavit hranice, díky kterým se daný člověk bude cítit bezpečně i v dalších vztazích. „Terapie se může také zabývat příznaky úzkosti, deprese a zvládáním obav ze sociální/intimní blízkosti,“ dodává Abramsová.

2) Rozvíjejte konzistentní a důvěryhodné vztahy

Klíčem k uzdravení je i důslednost ve vztazích – včetně výběru správných partnerů. To znamená nerandit s nedostupnými lidmi, kteří budou spouštěčem vašich obav. Podle Ajjanové mohou právě uvědomění a dovednosti získané při terapii pomoci lépe si vybírat, s kým bude člověk ve vztahu. „Tyto dovednosti jim mohou pomoci najít spolehlivější, konzistentnější a důvěryhodnější partnery. A díky tomu mohou vzniknout zdravější, bezpečnější a jistější vazby,“ říká.

Vinneyová zdůrazňuje, že v následném vztahu je důležité si stanovit hranice. „Pokud se obáváte, že příliš rychlé sdílení informací o sobě povede k tomu, že se stáhnete, zvolněte tempo. Sdělte partnerovi, že vám vyhovuje si dát s otevíráním se na čas a že tak budete činit postupně. Můžete mu také říci, co vás zneklidňuje a co vám pomůže cítit se bezpečněji,“ nastiňuje.

3) Buďte trpěliví

Zásadní je podle Abramsové také práce na sobě samém. Navzdory tomu, že máte nejistý styl připoutání, je možné si v dospělosti vytvořit zdravé vztahy a bezpečné připoutání. „Vyžaduje to praxi a ochotu podstoupit riziko při vytváření nových druhů vztahů a nového příběhu o sobě samém,“ podotýká Abramsová.

4) Buďte k sobě laskaví

Vinneyová upozorňuje, že lidé s úzkostně-vyhýbavou vazbou o sobě smýšlejí negativně a často mohou být sebekritičtí. „Může vám pomoci naučit se mluvit sami se sebou jako s přítelem. To vám umožní být k sobě soucitnější a chápavější a zároveň vypnout sebekritiku,“ radí.