Pavel Pařízek je psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného psychoterapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací.
Vzpomenete si na svoje úplně první sezení? Na svého prvního klienta?
Ano, pamatuji si na své první sezení – a nebyl to jeden klient, ale rovnou celá skupina klientek. Svoji praxi jsem totiž začínal na oddělení pro poruchy příjmu potravy. Co si z toho ještě vybavuji, je, že jsem z té situace měl pořádně nahnáno.
Jaký přístup k terapii by měl člověk, který se pro ni rozhodne, zaujmout?
V základních principech psychoterapie se toho od dob Freuda příliš nezměnilo. Tehdy byla základní instrukce pro klienta: „Lehněte si a volně asociujte.“ A v podstatě to platí i dnes: „Uvolněte se, mluvte o tom, co vás napadne, a zbytek nechte na terapeutovi.“ Samozřejmě ne vždy to jde úplně snadno, ale to nevadí. Tento přístup – otevřenost, trpělivost a vnímání terapie jako společného procesu spíše než jednostranného řešení – představuje ideální postoj, který by měl klient k terapii zaujmout.
Mnoho lidí má předsudky, že terapie je pouze pro ty, kdo „mají vážný problém“ nebo „nejsou silní“, což může vést během terapií k pocitu studu nebo zbytečné obraně a omezenosti otevřenosti.
Jaký klient se nejrychleji dostane ze svých potíží? Mám na mysli ne snad konkrétní problém, ale spíše nastavení daného člověka…
Klienti, kteří přicházejí s otevřeným a upřímným přístupem k práci na sobě, často dosahují rychlejších pokroků. Nejrychleji se obvykle zlepšují ti, kdo jsou ochotni podívat se na svůj vlastní podíl v problémech, kteří vnímají terapii především jako proces osobní sebereflexe, nikoli jako prostředek, jak opravit svět kolem sebe. Dalším velkým faktorem je i odvaha přijmout určitý diskomfort – konfrontace s našimi vlastnostmi může být nepříjemná, ale bez ní není možné dosáhnout hluboké změny.
Kdo bývá naopak takovým nejtěžším oříškem?
Největší výzvu představují klienti, kteří přicházejí s velmi pevnými očekáváními nebo přesvědčením, že terapie za ně „něco vyřeší“. Pokud klient není ochoten přijmout myšlenku, že změna závisí především na něm, bývá terapeutický proces pomalejší a někdy méně efektivní. Rovněž lidé, kteří mají odpor k introspekci nebo obavy z konfrontace s vlastními emocemi, mohou v terapii narazit na překážky.
O terapiích i terapeutech panují všelijaké předsudky. Je to tak? Projevují se pak i následně při samotné terapii?
Mnoho lidí má předsudky, že terapie je pouze pro ty, kdo „mají vážný problém“ nebo „nejsou silní“, což může vést během terapií k pocitu studu nebo zbytečné obraně a omezenosti otevřenosti. Takový klient se může zdráhat mluvit o svých pocitech, nebo se snažit bagatelizovat své problémy, aby si uchoval pocit vlastní „síly“ nebo „soběstačnosti“. Jiní přicházejí s očekáváním, že terapeut poskytne jednoduché, univerzální rady. To může vést k tomu, že bude čekat na konkrétní radu nebo zásah, místo aby aktivně pracoval na sebepoznání a změně svého vlastního chování.
Jistě je těžké paušalizovat, ale dá se říci, jak dlouho trvá série terapií?
Délka terapie je velmi individuální a závisí na povaze problému i ochotě klienta pracovat na sobě. Některé specifické potíže se dají prozkoumat a částečně vyřešit během několika sezení, zatímco složitější témata mohou vyžadovat delší časový rámec. Můžeme tedy říci, že terapie může trvat jedno sezení až desetiletí. Na druhém konci spektra jsou dlouhodobé terapeutické vztahy, které se stávají součástí životního stylu klienta – nejen kvůli řešení aktuálních problémů, ale také jako cesta sebepoznání a osobního růstu. Jak bychom si mohli odpovědět slovy herce Miroslava Donutila: „Pořád se něco děje.“
Jsou nutné i nějaké „domácí úkoly“?
To záleží na přístupu terapeuta a preferencích klienta. V některých více strukturovaných terapeutických směrech, jako je například kognitivně-behaviorální terapie (KBT), bývá domácích úkolů více než v jiných směrech. Nicméně i terapeut, který obvykle s domácími úkoly nepracuje, může usoudit, že u určitého klienta by byly přínosné.
Největší výzvu představují klienti, kteří přicházejí s velmi pevnými očekáváními nebo přesvědčením, že terapie za ně „něco vyřeší“.
Kdy jít k psychologovi a kdy k psychoterapeutovi? Vypadá pak terapie jinak?
Psycholog a psychoterapeut hrají odlišné, ale doplňující role v péči o duševní zdraví. Každá z nich se zaměřuje na jiný aspekt péče o klienta a jejich kompetence i přístupy jsou odlišné. Zjednodušeně řečeno, psycholog se zaměřuje především na diagnostiku a poradenství, zatímco psychoterapeut poskytuje systematickou terapii, zaměřenou na změnu myšlení, chování a prožívání.
Můžeme uvést nějaký příklad?
Například pokud dítě neprospívá ve škole, může s ním rodič zajít do pedagogicko-psychologické poradny, kde psycholog provede diagnostické vyšetření. Pokud zjistí, že potíže dítěte jsou způsobeny například vysokou úzkostností, může doporučit docházení k psychoterapeutovi. Dítě pak dochází k psychoterapeutovi, kde společně pracují na zvládání úzkosti a dalších příčinách školních obtíží.
Jak vybírat terapeuta?
Terapeuta bychom měli vybírat mimo jiné i podle svých pocitů, abychom si tzv. sedli a měli v něj důvěru.
Může nás i ze stejných okolností terapeut odmítnout?
Základem úspěchu terapie je vztah mezi klientem a terapeutem. Pokud klient s terapeutem nenajde základní důvěru nebo cítí, že si vzájemně nesedí, je lepší zvážit změnu. Stejně tak může terapeut odmítnout klienta, pokud má pocit, že pro něj není tou nejlepší volbou, nebo že by nedokázal zachovat potřebný profesionální odstup.
Můžou se z nás stát přátelé? Nebo je to nevhodné?
Tato otázka se dotýká základních hranic v terapeutickém vztahu. Terapeutický vztah by měl zůstat z hlediska terapeuta profesionální, což znamená, že terapeut by neměl navazovat přátelský nebo romantický vztah s klientem. Přesto by měl terapeut vytvořit bezpečné a otevřené prostředí, kde klient může sdílet všechny své pocity, včetně těch přátelských či nepřátelských vůči terapeutovi. Takové pocity jsou v terapii běžné a mohou být užitečným tématem k prozkoumání, protože často odrážejí hlubší vzorce vztahů, které mohou být v klientově životě významné.
Setkal jste se s tím, že by se do vás klientka zamilovala, nebo něco podobného?
Ano, zamilovanost či jiné silné emoce, které klient pociťuje vůči terapeutovi, jsou v terapeutickém procesu poměrně běžné a velmi důležité pro práci, kterou společně vykonáváme. V psychoterapii mluvíme o tzv. přenosu, což je jev, kdy klient promítá do terapeuta své silné city – ať už lásku, zamilovanost, zlost nebo nedůvěru – často založené na minulých vztazích nebo nevědomých vzorcích. Práce s těmito pocity nám umožňuje lépe porozumět emocionálnímu světu klienta a odkrýt mechanismy, které formují jeho vztahy s blízkými a ovlivňují jeho vnímání sebe sama.
Nejrychleji se obvykle zlepšují ti, kdo jsou ochotni podívat se na svůj vlastní podíl v problémech, kteří vnímají terapii především jako proces osobní sebereflexe, nikoli jako prostředek, jak opravit svět kolem sebe. Dalším velkým faktorem je i odvaha přijmout určitý diskomfort.
A co byste radil klientům, kterým se něco takového stane? Má o tom se svým terapeutem mluvit?
Pokud se klient do terapeuta zamiluje, je důležité o tom mluvit. Terapeut je v takovém případě školen k tomu, aby situaci zvládl citlivě, s respektem k pocitům klienta. Tato dynamika může být přirozenou součástí terapeutického procesu a může klienta nasměrovat k hlubšímu porozumění jeho vlastních potřeb. Například klientka, která se zamiluje do svého terapeuta, může při hlubším prozkoumání zjistit, že její zamilovanost pramení z nenaplněné touhy po bezpečném a chápajícím partnerovi.
Můžou ke stejnému terapeutovi chodit i ostatní členové rodiny? Případně může být naším terapeutem náš příbuzný?
Není vůbec vhodné, aby ke stejnému terapeutovi chodili další členové rodiny či abychom byli s terapeutem v příbuzenském vztahu, neboť to může narušit objektivitu terapeutického vztahu.
Prý se někdy terapeut s klientem na veřejnosti nezdraví. Je to pravda?
Žádné závazné pravidlo ohledně zdravení na veřejnosti neexistuje; záleží jen na vzájemné dohodě mezi klientem a terapeutem, jak tuto situaci vyřeší. Dokážu si ale představit, že tato praxe se může častěji uplatňovat v menších městech, pokud k tomu klient sám nedá podnět, aby byla zachována důvěrnost terapeutického vztahu.
Co když chci ukončit sezení? Jak na to? Lidé se možná ostýchají… A je vhodné po čase měnit terapeuty?
Pokud klient chce terapii ukončit, je nejlepší to otevřeně probrat s terapeutem. Terapeuti chápou, že se klienti mohou rozhodnout pro změnu nebo ukončení z různých důvodů. Také změna terapeuta je přirozená, pokud klient cítí, že potřebuje jiný přístup.
Související…
Reklama
foto: Se svolením Pavla Pařízka, zdroj: Autorský článek
