Co uděláte, když zjistíte, že váš manžel má dvě nemanželské děti, o kterých vám nikdy neřekl? Pro mnohé by takovéto šokující zjištění znamenalo okamžitý konec vztahu. Jenže ono se řekne konec, ale jak ukončíte najednou něco, co jste léta budovali, a navíc ve vztahu tedy evidentně jako by nebyly problémy?
Tohle odhalení, které se o svém manželovi, říkejme mu třeba Petr, dozvěděla Martina K., jí samozřejmě také zamíchalo kartami, které se na závěr sesypaly jako domeček z nich postavený. Na druhou stranu ale téže zjištění bylo pro Martinu začátkem složité cesty. Cesty, která trvala dlouho, nebyla na ni sama a musela vyhledat odbornou pomoc, ale nakonec zradu překonala.
Ne, ani v našich očích není hloupá a podvedená. Podívejte se na její příběh.
Šok, který změnil všechno
Martina měla pocit, že žije idylický život. S Petrem spolu byli deset let a na první pohled vypadali i s jejich dvěma dětmi jako idylická rodinka. Měli pěkný, prostorný byt v krajském městě, oba měli dobrou práci, o děti se starali rovnocenně. Dokonce plánovali koupit chalupu, kde by trávili společné víkendy. Vlastně to byl vztah, který jsme jim i my, jejich kamarádi, záviděli.
Jenže pak jednoho večera mi Martina zazvonila úplně v šoku u dveří. To ještě neplakala, až pak se ale úplně složila. Téhož podvečera, po večeři totiž Petr vypustil najednou z úst slova, která Martinu zasáhla jako blesk z čistého nebe: „Musím ti něco říct. Mám dvě děti z minulých vztahů.“ Tohle jí řekl po deseti letech společného života! Není divu, že se najednou Martině rozpadl svět úplně na kusy.
Reklama
„V tu chvíli jsem nevěděla, co říct,“ říkala mi Martina, když se trochu sebrala. „Cítila jsem všechno. Chtěla jsem ho zabít. Pak jsem si myslela, že si dělá srandu. Pak se dostavil vztek, zmatek, smutek – všechny ty emoce najednou. Má dvě děti, o kterých mi deset let neřekl? Nerozuměla jsem, proč mi to neřekl dřív. Vždyť bychom všechno vyřešili. Teda s tím lhaním mám obří problém.“
Petr se snažil své ženě vysvětlit, že nechtěl, aby jeho minulost zničila jejich rodinu, a bál se její reakce. Jenže to tajemství tady bylo ještě déle, než se znali. Mluvil přece o dětech z minulých vztahů, nebo ne? Pro Martinu to znamenalo jediné, že muž, kterému věřila, měl tajemství.
První fáze: Popírání a zloba
Podle psycholožky Mgr. Petry Vaňkové, která se specializuje na vztahovou terapii, je prvotní šok z takové informace přirozený. „Když se dozvíte něco, co narušuje vaši představu o vztahu, je normální cítit zmatek a zlobu. Je však důležité tyto emoce nezametat pod koberec, ale s partnerem otevřeně komunikovat,“ říká Vaňková.
Martina říká, že první týdny byly nejhorší. „Nemohla jsem s ním ani mluvit, natož se na něj podívat. Každý den jsem přemýšlela, jestli to má vůbec cenu.“ Hledala podporu nejen u mě, ale i u své sestry, která jí poradila, aby se obrátila na manželskou poradnu. I když se jí to zdálo zpočátku zbytečné, nakonec souhlasila. A to jí opravdu změnilo úhel pohledu.
„Rodinné systémy jsou tvořeny různými způsoby a to se stává spíše normou; pokud si lidé zachovají otevřenou mysl a udělají to, co je pro ně nejlepší, pak je to nejlepší rozhodnutí pro všechny zúčastněné. Pokud jde o odpuštění a empatii, tyto dvě praktiky nabízejí velký prostor pro růst a zralost při zahrnutí nemanželských dětí do rodin jako prostě jejich dětí,“ říká psycholožka Caralee Crary.
Cesta k porozumění
Také v případě Martiny setkání s terapeutkou jí pomohlo pochopit manželovy motivace. Petr i před lékařkou, kam se nezdráhal přijít, protože mu na manželství s Martinou záleželo, vysvětlil, že jeho první nemanželské dítě se narodilo, když mu bylo 22 let, a druhé přišlo o čtyři roky později během krátkého vztahu, který skončil dřív, než začal.
Pokud chcete udržet vztah, je důležité vnímat tyto děti jako součást rodiny. To neznamená, že musíte být okamžitě nejlepší přítel, ale respekt a snaha jsou zásadní.
„V prvním případě je to jasné. Byl jsem nezralý a vůbec jsem dítě neplánoval. Stejně tomu bylo i v druhém případě, ale tam mi o tom má bývalka řekla, až když jsme spolu nebyli. Nic po mně nechtěla, měla už nového partnera, který přijal dítě za své. Mně to nevadilo. Fakt je, že jsem se snažil utéct před zodpovědností, ale když jsem poznal Martinu, chtěl jsem začít znovu. Bál jsem se, že ji odradím, kdybych jí řekl pravdu,“ přiznal Petr. A Martina připustila, že by se to asi opravdu stalo. Ne proto, že měl Petr dvě děti, ale proto, že od nich odešel.
Po jeho doznání a několika sezeních s terapeutkou Martina začala vidět celou situaci jinak. „Pochopila jsem, že to nebylo o tom, že by mi chtěl ublížit, ale o jeho vlastním strachu, selhání a nedůvěře sám v sebe. Chápu, že měl strach, že mě ztratí. I tak to ale bolelo,“ říká Martina, která nakonec souhlasila, a s jedním z Petrových dětí se dokonce společně sešli. O druhé dceři Petr nic nevěděl, nikdy ho nevyhledala, a jak věděl, měla i jiného otce.
Setkání s prvním dítětem
Největší zkouškou pro Martinu bylo setkání s Petrovým prvním, nemanželským dítkem. „Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem věděla, že to musím udělat. První setkání proběhlo na neutrálním území v parku, kde jsme se potkali společně s našimi dětmi i s Petrovým jedenáctiletým synem. Děti byly zpočátku plaché, ale postupně se situace uvolnila. Nejsou to děti, které by v celém našem případě za něco mohly. Jsou to nevinné bytosti, které si všechny zaslouží lásku, k tomu navíc Petrův nemanželský syn ani nemá tátu, vyrůstal bez něj. Měla jsem pocit, že můžu něco napravit, i když to nebyla moje prohra,“ dodává Martina.
Setkání proběhlo nakonec dobře. Ne že by se Petrův syn stal součástí rodiny, ale už to byla osobnost, někdo, kdo měl tvář a kdo měl v rodině Martiny i Petra kdykoli dveře otevřené.
„Je důležité společně dopředu o všem hovořit a seznamovat pak děti a nového partnera teprve tehdy, kdy víme, že bychom s ním mohly do života počítat. Zdůrazňuji to proto, že je rovněž docela dost dětí, kterým v průběhu jejich života defilují doma postupně různí ,strýčkové‘ neboli muži, s nimiž se single matka seznámí, a velmi rychle se je snaží instalovat i do rodiny. To vnímám jako nezodpovědné,“ říká rodinná a manželská poradkyně PhDR. Jitka Douchová. Hovoří však o trochu jiné situaci, kdy by si matka hledala nového partnera. V případě Martiny a Petra šlo o seznámení se s Petrovým mimomanželským synem, který tak díky Martinině dobré vůli konečně poznal svého biologického otce.
Naučila jsem se být silnější a otevřenější. A naše rodina je díky tomu celistvější.
Jistě, přijetí nemanželských dětí partnera je vždy náročné, ale je klíčové pro všechny aktéry. „Pokud chcete udržet vztah, je důležité vnímat tyto děti jako součást rodiny. To neznamená, že musíte být okamžitě nejlepší přítel, ale respekt a snaha jsou zásadní,“ vysvětluje Mgr. Petra Vaňková pro Flowee.cz.
Happyend podle Lennona: Rodina se rozrostla
Postupem času Martina zjistila, že manželův syn vlastně obohatil i její rodinu. „Najednou jsme byli ne vždy, ale kdykoli k nám Toník (smyšlené jméno) přišel, větší, hlučnější, ale také šťastnější. Naučila jsem se ho mít opravdu ráda a přijala jsem, že Petr měl minulost, kterou nezmění,“ říká Martina dnes. Společně všichni plánují rodinné výlety a děti si k sobě našly cestu.
Jenže tu byl ještě jeden háček. V naší společnosti dost pochopitelný. Martina se svěřila, že pro ni byl největší výzvou strach z odsouzení okolí. „Bála jsem se, co řeknou moji rodiče, přátelé nebo kolegové. Ale nakonec mi došlo, že nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Důležité je, že jsme jako rodina šťastní.“
Co si z toho odnést?
Ne, nepsali jsme bajku s morálním ponaučením nakonec. Jde o skutečný vztah a situaci v životě dvou, vlastně více lidí. Z toho, jak celý případ Martiny a Petra nakonec dopadl, je jasné, že každý vztah prochází zkouškami. Zjistit, že váš partner má nemanželské dítě, nebo dokonce děti, patří k těm nejtěžším.
Přesto je možné tuto situaci zvládnout a vybudovat nové rodinné uspořádání, i když je jasné, že Martinin případ není zcela obvyklý. Dnes Martina lituje, že s druhým Petrovým dítětem se ani jeden z nich nikdy nepotká, na druhou stranu chápe, že je to zcela samostatná osoba, která má svůj život. A dost možná ani neví, kdo je jejím biologickým otcem.
V každé podobné situaci je klíčové hledat podporu a nespěchat. „Zpracování takové situace vyžaduje čas. Každý má právo na své pocity, ale je důležité najít způsob, jak je vyjádřit, a pracovat na společném řešení,“ dodává pro Flowee Petra Vaňková.
Martinin příběh ukazuje, že láska a porozumění mohou překonat i ty největší překážky. „Dnes vím, že bych to neměnila. Naučila jsem se být silnější a otevřenější. A naše rodina je díky tomu celistvější,“ uzavírá Martina, která vlastně dodnes sama neví, jak dokázala onu novinu vstřebat. Jak sama říká, na ty začátky a pocity, které měla, nezapomene, ale celý proces, vedoucí až k dnešní spokojené symbióze všech, jí vše bohatě nahrazuje.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
