Není lež jako lež – jsou lži malé a velké. Zatímco vůči těm velkým se v lidech vyvinul morální senzor (kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe), ty malé jsou přecházeny jako marginální poklesek, nebo jsou jejich původci dokonce připisovány altruistické motivy – ulehčit nebo nezhoršovat někomu zvládání jejich aktuální situace nebo mu neublížit pravdou.
„Milosrdné lži“ umožňují cenzurovat nepohodlné pravdy, přetvářet společensky nepřijatelné skutečnosti a jinak obcházet nepříjemnosti, které by absolutní upřímnost nevyhnutelně následovaly. Některé studie došly k závěru, že schopnost použít „rozumnou a přijatelnou ´bílou lež´ namísto vyřčení brutální pravdy“ je znakem zdvořilosti a vyspělosti. Jiné ale uvádí, že brutálně upřímní lidé nemají šanci tanečky současných společenských konvencí ustát.
Milosrdné lži do vlastní kapsy
Většina z nás se v dětství učila, že pravdomluvnost je ta nejlepší zásada. Brzy jsme však zjistili, že je to teorie, která s praxí může mít jen pramálo společného. Lidé v průměru každý den řeknou jednu nebo dvě lži. Většinou jde o ty milosrdné – lžete kamarádovi, že fotky z jeho dovolené na vás fakt udělaly dojem, nebo tvrdíte, že jeho řešení pracovní záležitosti je téměř geniální, i když si při představě, že byste to měli dělat vy, rvete vlasy.
U rodinné večeře pečlivě volíte slova a odvádíte konverzaci od kontroverzních témat, aby se ze setkání nestaly dvě hodiny kombinace trýznivého mučení a trapného ticha. Obvykle nás to stojí právě ony dvě nebo tři milosrdné lži, což je na pohled stále přijatelná cena. V těchto a nesčetných dalších situacích považuje lhář pravdu za škodlivou, zbytečnou a nepohodlnou, a oproti tomu lež za nepodstatnou a morálně ospravedlnitelnou.
Se lží to totiž není tak, že v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství.
Milosrdné lži jsou tedy považovány za společensky přijatelné, jelikož jejich účel je ušlechtilý – ochránit druhé před psychickou bolestí. Souhlasíte, že? No, ale když už tedy společensky přijatelně lžeme ostatním, zkusme přestat lhát alespoň sami sobě – milosrdné lži jsou často milosrdné především k člověku, který je říká, ne k tomu, jehož se týkají. Nechce se nám šlápnout do smradlavé hromádky a být tím, kdo ublíží, a tak ze situace efektně a pohodlně vymanévrujeme nepravdou.
Ohýbej proutek, dokud...
Většině z nás zřejmě rodiče v dětství vtloukali do hlavy, že s poctivostí dojdeme nejdál. Jistě, zahrnovalo to především dětskému vnímání přizpůsobené desatero: nekrást, nepodvádět a nelhat. Kolikrát jsme se od dětství prvním dvěma z těchto rodičovských přikázání zpronevěřili, je na úplně jinou diskusi. V případě toho třetího se ovšem možná sami rodiče dopouštěli přešlapů, když se mu před námi v přímém přenosu protivili.
Jak mi to při jednom dámském večeru popisovala kamarádka Jana, dnes sama matka tří dětí: „Byli jsme i v dobách hlubokého socialismu věřící rodina, pro kterou žádná neděle nezačala bez návštěvy kostela. Dětí tam chodilo dost, a snad proto se na ně pan farář ve svých kázáních zaměřoval. Zpětně mi to přijde, že vědom si společenské a politické situace, která na nás díky rodičovskému filtru nedoléhala, a faktu, že věřícím rodičům nic jiného než lhát nám dětem nezbývá, snažil se v nás posílit křesťanské zásady pro dobu, kdy budeme všemu muset čelit sami a v plné palbě.
Ovšem nevěděla jsem tehdy, co si mám myslet o mámě. Měla blízkou přítelkyni, která se však provdala za politicky aktivního člověka, který šplhal po stranickém žebříčku na celorepublikové úrovni. Její vztahy s mámou od té doby přinejmenším ochladly, protože kamarádka přebrala manželovo myšlení i rétoriku. S mámou se snažila udržovat kontakt, ale očekávala její plnou podporu a souhlas, což bylo mámě natolik proti srsti, že se jí začala vyhýbat. Jednou, když ona kamarádka zase stála u branky, mě máma poslala, abych jí řekla, že není doma. Zmohla jsem se na chabý odpor, protože přece LHÁT SE NEMÁ!!!, ale nebyl čas na vysvětlování. ´Prostě jí řekni, že se jí ozvu,´ kategoricky prohlásila. Ale na máminu předchozí výchovu to byl slabý kalibr, takže jsem kamarádce od dveří tlumočila vše tak, jak máma řekla: ´Maminka říká, že vám mám říct, že není doma a že se vám ozve´. Kamarádka se otočila na podpatku a už se u nás neukázala, ale máma na mě hned potom spustila něco ve smyslu, proč jsem to udělala a jestli si uvědomuju, co vlastně. Všechno mi to došlo až mnohem později,“ vyprávěla.
Vztah trpí i malou lží
Pokud pro vás byly milosrdné lži v dětství normou, možná jste nakonec uvěřili, že jste zodpovědní za pocity druhých lidí. Díky tomu mohou pro vás být sociální interakce v dospělosti přinejmenším náročné a vyčerpávající, protože budete přemýšlet, co říct, a budete se bát, že někoho urazíte.
Nemusíme být upřímní úplně za všech okolností.
Ve vztazích, kde jeden z partnerů na začátku říká milosrdné lži, aby si udržel zájem toho druhého, nevyhnutelně dochází ke konfliktům mnohem dříve než tam, kde nebyl vztah hned zpočátku „nevinnou“ lží poznamenán. Protože až to praskne, nebude záležet na tom, že lži byly „jen“ milosrdné. Se lží to totiž není tak, že v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství.
Kamarádka Jana totiž příhodu z dětství a lhaním mámině kamarádce použila jako úvod do současné situace, kdy zápasila s partnerskými problémy. „Když nedokáže být upřímný v banálních věcech, nemůžu setřepat pocit, že mu nedělá problém lhát i o těch zásadních,“ zhodnotila svůj vztah.
Chronický milosrdný lhář
Pokud jste chronickým milosrdným lhářem, můžete se nakonec dopracovat k pocitu, že musíte být pořád v pohotovosti, a to může být psychicky vyčerpávající. Každá interakce vám může připadat jako divadlo, v němž ne zcela dobrovolně hrajete hlavní roli. Navíc pak může být obtížné přijímat upřímnou zpětnou vazbu, což vás zacyklí ve vlastních pochybnostech. Pokud vás nikdy nikdo neučil stát si pevně za tím, co je pro vás pravdivé, mohlo být pro vás těžké získat sebedůvěru, což zhoršuje vaši schopnost projevit se autenticky.
Říká se, že do schopnosti kašlat na to, co si o nás myslí okolí, člověk doroste zhruba v tu samou dobu, kdy si uvědomí, že dosáhl středního věku. Ale proč čekat? Omezit milosrdné lži prospěje zdraví padesátníka stejně jako čerstvě plnoletého, podobně jako zatočit s jinými zlozvyky.
Projekt Já
Pozorujte se. Nesuďte se, nesnažte se o nápravu, jen sledujte, kolikrát za den lžete. Kde a kdy to děláte nejčastěji? Jen v práci, nebo i ve vztahu? Čím víc si toho uvědomíte, tím lépe se vám na tom bude pracovat.
Reklama
Buďte k sobě upřímní. Bojíte se, že vás někdo přestane mít rád? Že vás někdo bude odsuzovat? Možná si neuvědomujete, že jste tak trochu závislí na souhlasu okolí. Ale pracovat se dá i na tom. Pokud se nechcete nebo nemáte ve zvyku brát úplně vážně, což se s nejistotou nevylučuje, zkuste pro začátek třeba hru na patriarchální kuře.
Až to zvládnete, nebo pokud jste přeci jen dobrodružnější povahy, rovnou požádejte někoho z blízkých, aby k vám byl brutálně upřímný. Psycholog Sebastian James pro Flowee uvedl, že nekompromisně upřímná komunikace vede nejen ke zdravým mezilidským vztahům, ale také ke klidnějšímu spánku.
„Určitě netvrdím, že musíme být upřímní úplně za všech okolností. Moje práce nespočívá v tom někoho k upřímnosti přesvědčovat. Já se spíš snažím formou zážitku lidem ukázat, že upřímná komunikace je nejen možná, ale také příjemná, protože přináší do našich životů svobodu, svěžest a parádní blízkost. Na druhou stranu lhaní, předstírání a zatajování nás stojí spoustu sil, je zdrojem značné míry stresu a odcizuje nás,“ říká.
