„Šikana často souvisí s nejasnými pravidly ve školách a rozdílným přístupem pedagogů. Nebývá pravda, že za to může jen jeden žák,“ říká na úvod našeho rozhovoru Aneta Zápotocká, odborná ředitelka organizace Magdaléna, která se mimo jiné zabývá preventivními programy ve školách a řeší nejen šikanu.
Kdy si vás vedení školy zavolá?
Když se tam děje šikana, prodej návykových látek, sebepoškozování či trestní činnost. Ale jdeme tam, až když se ví, kdo je agresor, a když už je potrestán. My pak řešíme, co dál. Nastavujeme nové normy, učíme děti vnímat hranice a chápat, že fyzické i psychické útoky nejsou v pořádku. Mluvíme o nemocném kolektivu. Za šikanu nenese odpovědnost jen agresor, ale i školní prostředí a pedagogové, kteří si toho nevšimli nebo to podcenili.
Jak si učitel může všimnout šikany, která se odehrává mimo vyučování?
Nemusíte vidět, že to dítě zbili, ale opakovaných drobných projevů, jako je shazování penálu nebo posměšky kvůli vzhledu, už si všimnout můžete. Jsou to malé náznaky, které se nesmí bagatelizovat. Právě naopak je nutné okamžitě zpozornět. Práce pedagoga není jen o výuce, ale i o výchově – tedy naučit děti, jak se mohou samy sebe zastat a jak pracovat se stresem a emocemi.
Zkušenosti ukazují, že agresivita v rodinách v posledních letech roste, často kvůli ekonomické nejistotě. To se pak přenáší na děti.
Jak probíhá vaše práce v praxi?
Dětem dáváme prostor vyjádřit se – zjišťujeme jejich pohled na situaci, a co by chtěly změnit. Pomáháme jim vnímat, že mají možnost ovlivnit atmosféru ve třídě. Někdy je jejich očekávání nerealistické, například když chtějí být „nejlepší třídou na škole“, tak to potom usměrňujeme.
Často pracujeme s kolektivy, které mají špatnou pověst – učitelé s nimi nechtějí jezdit na výlety, dostávají hodně poznámek. Ne vždy se ale pohled školy shoduje s tím, co vnímají žáci. Například děti může trápit konkrétní agresor, zatímco škola označuje za problém celou třídu.
Jak dlouho trvá vaše práce v jedné škole?
Nejčastěji jsou to tři setkání po třech vyučovacích hodinách, jezdíme tam po čtrnácti dnech. V některých případech se jedná až o pět setkání. Nejdříve analyzujeme situaci, od toho se odvíjí další postup. Součástí procesu je i komunikace s rodiči. Změna musí proběhnout na třech úrovních – mezi dětmi, pedagogy a v samotném školním prostředí. Důležitou roli hrají i rodiče, kteří na změně pracují doma.
Jak konkrétně to mohou dělat?
Rodiče hrají v řešení šikany klíčovou roli, a to nejen v případě, že je jejich dítě obětí, ale i pokud patří mezi agresory nebo pozorovatele. Důležité je budovat důvěru a otevřenou komunikaci, tedy dítě musí vědět, že se mi může svěřit bez obav z odsouzení nebo zlehčování problému. Namísto přímých otázek jako „Neubližuje ti někdo?“ je lepší se ptát obecně: „Jak to teď ve třídě funguje?“ „S kým se nejvíce bavíš?“ nebo „Jsou ve třídě někteří žáci odstrkovaní?“
Některé děti mají rizikové charakteristiky, které je činí zranitelnějšími. Nejčastějším spouštěčem je jinakost – ať už ve vzhledu, chování nebo zdravotním stavu.
Pak je zásadní podporovat emoční inteligenci. Rodiče by měli pomáhat dětem rozpoznávat emoce, učit je zvládat frustraci a hledat způsoby, jak řešit konflikty bez agrese. A pokud se ve třídě šikana objeví, je důležité být v kontaktu s učiteli a hledat společná řešení. Rodiče mohou také podporovat školní preventivní programy nebo pomáhat při jejich zavádění.
Šikanuje jen jeden?
Ne, šikana je skupinový jev. Přidávají se další, protože agresoři potřebují pozornost okolí. Učíme děti, že v šikaně existují tři role – oběť, agresor a pozorovatelé. Právě pasivní přihlížení je klíčovým faktorem, protože bez publika by šikana často neměla smysl. Mnoho dětí je překvapeno, že i pozorovatelé mohou být potrestáni. Je těžké zastat se oběti, proto by škola měla mít jasně stanoveno, kam se děti mají v takovém případě obrátit.
Existují typické oběti šikany?
Ano, a změna školy problém nevyřeší, pokud se nepracuje na posílení sebevědomí dítěte. Některé děti mají rizikové charakteristiky, které je činí zranitelnějšími – podobně jako v dospělosti existují lidé, kteří se častěji stávají obětí manipulace. Nejčastějším spouštěčem je jinakost – ať už ve vzhledu, chování nebo zdravotním stavu.
Jaké jsou druhy šikany?
Psychická i fyzická. Kyberšikana je obzvlášť problematická. Na internetu děti dělají věci, které by si v realitě netroufly. Šikana na internetu je ale stejně závažná jako ta ve škole. Psychická šikana je nejčastější a velmi devastující – každodenní posměch, nucení psát úkoly za druhé nebo ničení věcí může mít horší dopad než fyzické násilí.
Děti často v poslední době přeskakují fázi komunikace a jdou hned do agrese. Vliv mají i digitální média – v online prostoru chybí přirozené brzdy, což se přenáší do reálného chování.
Když se zjistí, kdo je hlavní agresor, jak se s ním pak pracuje?
Ideálně ve spolupráci se školním psychologem. Nikdo se jako agresor nerodí, vše se dá ovlivnit výchovou a prostředím. Důležité je nastavit jasné hranice – minulost nelze změnit, ale od určitého bodu musí být nulová tolerance vůči dalšímu násilí. Pokud se šikana neřeší, často dochází k přeměně rolí – z obětí se mohou stát agresoři, a naopak. Zkušenosti ukazují, že agresivita v rodinách v posledních letech roste, často kvůli ekonomické nejistotě. To se pak přenáší na děti.
Jak často se agresor polepší?
Záleží na tom, jak rychle a efektivně se šikana začne řešit. Pokud se dítěti ukáže jiná cesta a najde ve třídě novou roli, má velkou šanci své chování změnit. Šikana je často způsob, jak si získat pozornost, status nebo jak zvládat vlastní frustraci. Když pochopí, jaký dopad jejich chování mělo na oběť, a dostanou možnost na sobě pracovat, často toho litují. Ale pokud šikana zůstane bez odezvy, nebo se řeší pouze represí bez práce na příčinách, může agresor pokračovat a v dospělosti se z něj stát člověk, který používá manipulaci nebo jinou formu násilí i v dalších vztazích.
Šikanují více dívky nebo kluci? A mají jiné důvody?
Šikanují jak dívky, tak chlapci, ale způsoby a motivace se často liší. Chlapci častěji volí přímou, fyzickou šikanu – bití, strkání, zastrašování. Cílem bývá dominance a ukázání síly v kolektivu. Agrese u chlapců bývá viditelnější, což umožňuje dřívější odhalení.
Dívky se častěji uchylují k psychické a sociální šikaně – pomluvám, vyloučení ze společnosti, šíření lží či kyberšikaně. Tato forma bývá méně nápadná, ale o to zákeřnější a dlouhodobější. Motivací bývá potřeba kontroly, mocenské hry nebo boj o sociální postavení ve skupině.
Je ale důležité říct, že každý případ je individuální a nelze šikanu striktně rozdělit na „holčičí“ a „klučičí“. Stále častěji se také ukazuje, že kyberšikanu praktikují jak dívky, tak chlapci stejnou měrou.
Reklama
Médií teď otřásl případ násilí na dívce z Hodonína, kdy napadení přihlížel hlouček dětí.
Ne všechny útoky ve škole musí být šikana, ale může to být i jednorázový fyzický útok. Šikana je dlouhodobý proces, který eskaluje v čase. Tyto útoky ukazují problém s agresivitou u dětí – neumí konflikty řešit jinak než násilím.
Například jsem viděla chlapce, který kopal do spolužáka jen proto, že se mu díval do sešitu. Když se ho ptali, zda mu řekl, že mu to vadí, přiznal, že rovnou přešel k fyzickému útoku. Děti často v poslední době přeskakují fázi komunikace a jdou hned do agrese. Vliv mají i digitální média – v online prostoru chybí přirozené brzdy, což se přenáší do reálného chování.
Může škola šikaně předcházet?
Ano, prevence je klíčová. Pokud se problémy řeší včas – například v rámci třídnických hodin nebo preventivních programů – pravděpodobnost vzniku šikany výrazně klesá. I přesto jsem byla svědkem případu, kdy škola měla prevenci dobře nastavenou, ale přesto se tam dlouhodobě připravoval útok. Ostatní děti to věděly, ale nikdo to nenahlásil. Zároveň ale právě proto, že měla škola mechanizmy správně nastavené, k útoku nakonec nedošlo.
