Lhát se nemá, to ví každé malé dítě. Někdy si ale zalže téměř každý z nás. Takzvaní mýtomani, tedy patologičtí lháři, jsou však o třídu výš. Mají nutkavou potřebu vymýšlet si nepravdivé historky, i když jim z toho nic nekápne, maximálně nějaká ta pozornost. Je to něco podobného, jako když kleptoman, který má tisíce v kapse, stejně ukradne deodorant za padesát korun. Mýtomani lhát zkrátka bytostně potřebují.
Této poruše se také říká Münchhausenův syndrom. Je pojmenován po baronovi jménem Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen. Ten prý rád vyprávěl svým přátelům, kde všude byl a co vše dokázal, že například letěl na dělové kouli či cestoval na Měsíc. Podle této historické postavy byl následně stvořen i literární hrdina baron Prášil. Podobně jako on i mýtomani dokážou vytvořit opravdu složitou konstrukci toho, co se stalo, a věrohodně ji předávat dál.
Příčina v dětství
Příčin patologického lhaní existuje více. Původ můžeme najít v psychice, nízkém sebevědomí či traumatu. Svůj podíl má samozřejmě i výchova. Pokud jste si coby dítě s pravdou nijak nepomohli, a stejně jste byli potrestáni, naučili jste se, že výhodnější je lež.
Nemocného člověka poznáte tak, že lže i v případě, že z toho nic nemá a není k tomu nucen.
„V obecné rovině je třeba vytvářet prostředí laskavé, avšak s hranicemi, prostředí, kde se jedná přímo, a tímto jednáním je dosaženo spokojenosti všech. Součástí výchovy by mělo být i učit dítě převzít odpovědnost za své činy – třeba i v tom smyslu, že pokud máme ruce, nohy, zdraví, ostatní je řešitelné a k přežití,“ objasňuje psycholožka Radana Štěpánková.
Sliby, chyby
S mýtomanem má zkušenosti 32letá Hana z Prahy. „Před lety jsem chodila s jedním mužem, který mi sliboval modré z nebe. Říkal, že má kontakty na vlivné lidi, a tím živil můj sen psát filmové scénáře. Možná opravdu měl nějaké přátele mezi režiséry nebo producenty, ale co mi vyprávěl, bylo přes čáru. Říkal mi třeba do telefonu, že zrovna nemůže mluvit, protože jedná s Hřebejkem o dalším filmu, nebo barvitě líčil, jak se opil na jednom večírku, kde byli samí herci.“
To, že všechny jeho sliby jsou lži, došlo Haně poměrně brzy, ale i tak ve vztahu pokračovala. Problémů ale přibývalo. Dostával se do dluhů, protože se vykašlal na normální práci a stále sám sobě namlouval, jak vydělá velké peníze na filmech, vypráví Hanka, které nakonec došla trpělivost a prolhaného přítele opustila.
„Nemocného člověka poznáte tak, že lže i v případě, že z toho nic nemá a není k tomu nucený určitými okolnostmi. Často se také stává, že se dotyčný do prezentovaných příběhů tak vžije, že skutečně do jisté míry tomu, co říká, sám věří,“ vysvětluje pro web prozeny.cz psycholog Tomáš Novák.
Lžu, abych měl klid
Marek z vesnice u Hradce Králové se Flowee svěřil, že mýtománií sám trpí. „Lžu všem – rodině, v práci, přátelům. Ale není to tak, že bych chtěl vypadat lepší. Nechci ale konflikty, a tak lžu, že třeba nevím, kde je zbytek kečupu, i když jsem ho snědl já, nebo šéfovi řeknu, že mi je zle, bolí mě hlava, jen proto, abych se s ním nemusel bavit o nějakém problému. Chci mít prostě klid,“ přemýšlí nad svým lhaním Marek.
Říkat pravdu není pro lháře ani z poloviny tak zábavné a ve skutečnosti je může postihnout abstinenčními příznaky, jako je tomu u závislostí.
„Člověk se svým lhaním chce buď vyhnout něčemu, co mu je nepříjemné, nemá odvahu čelit následkům, nebo přímo chce získat něco, o čem se domnívá, že by pravdou nezískal – může to být třeba i pozornost,“ reaguje Radana Štěpánková.
Je také zajímavé, že když takhle mýtomana nachytáte na švestkách, rychle si nějaký důvod vymyslí. „Mají tendenci vše bagatelizovat, uvádět důvody, proč se ke lži uchýlili. Obvykle, že se ale chtěli jen něčemu vyhnout či něco získat,“ pokračuje Štěpánková.
Vybájený svět
Vzhledem k tomu, že lež je součástí života většiny lidí, není jednoduché odhalit, kdy už jde o poruchu. „Za patologické lze patrně označit lhaní, které je součástí životního stylu daného člověka,“ myslí si Radana Štěpánková.
„Kompulzivním lhářům může lhaní přinášet vyloženě potěšení. Říkat pravdu pro ně není ani z poloviny tak zábavné a ve skutečnosti je může postihnout abstinenčními příznaky, jako je tomu u závislostí,“ vysvětluje ve svém článku koučka Doren Weinsteinová. Přeci jen se díky lhaní ocitáme v jiném světě, kde věci fungují tak, jak si přejeme.
Nutno podotknout, že bájná lhavost je nám lidem přirozená, ale jen do sedmi let věku. „Děti si představují, jak budou v dospělosti kosmonautem nebo ředitelem zeměkoule. Hrají si na Strážce vesmíru a věří tomu, že zlo bude vždy potrestáno, jako je tomu v pohádkách,“ popisují na webu sancedetem.cz, kde se dočteme, že toto je nedílná součást dětského vývoje. Jen je potřeba z toho vyrůst. Přeci jen šestiletý princ, který tvrdí, jak přemohl draka, není tak divný jako čtyřicetiletý chlap, který dokázal objet celý svět se zápalem plic, jednou nohou v sádře a s pár stovkami korun v kapse.
