Margarita se živí psaním a navíc ho miluje, což je v její situaci nejzrádnější kombinace. Kdyby ji to nebavilo, mohla by si aspoň stěžovat. Takhle jí nezbývá než pátrat po tom, proč se k němu za celý den dost často nedostane.
Ráno usedne ke stolu, otevře prázdný dokument a vzápětí ji napadne, že by mezitím mohla zapnout pračku, vždyť je to jen chvilka. Jen zkontroluje kapsy, nahází prádlo do bubnu a než pračka začne napouštět vodu, sedí zase u klávesnice. Jenže stačí zvednout oči a na poličce uvidí vrstvu prachu, kterou tam přece nemůže nechat.
Když už je v pohybu, vzpomene si na čaj, protože žádný spisovatel nepíše nasucho, to ví každý. Vzápětí jí dojde, že má hlad. Hlad je vážná věc, protože s prázdným žaludkem se nedá myslet. Udělá si něco malého k jídlu, jenže plný dřez představuje nepřekonatelnou překážku. Copak se dá soustředit a tvořit, když v kuchyni leží špinavé nádobí? V takovém prostředí by přece žádný slušný článek vzniknout nemohl.
Prokrastinátor málokdy jen kouká do zdí. Většinou se vrhá do docela užitečných činností, třeba zahradničí nebo ořezává tužky.
Když umyje poslední hrnek, všimne si drobků na podlaze a vyluxuje celý byt. Pračka mezitím doběhla, takže rovnou pověsí první várku a naloží druhou. Už jenom tohle a hned jde psát. Ta věta jí zní v hlavě jako mantra, jenže mantra má člověka uklidnit, ne mu bezostyšně lhát.
Venku mezitím vysvitlo slunce a Margarita dojde k závěru, že krátká procházka je vlastně pracovní povinnost. Obkrouží kus okolí, jenže na zpáteční cestě potká známé, dá se s nimi do řeči a z nevinného pozdravu je rázem dvouhodinová debata na lavičce v parku. Domů se vrací s pocitem, že se dozvěděla spoustu zásadních věcí, jen ani jednu z nich nepotřebuje k dokončení rozdělané práce.
Večer se mezitím blíží s klidem věřitele, který moc dobře ví, že dlužník nemá kam utéct.
Proč se to děje?
Zatímco se vaří večeře, řekne si, že tohle vnitřní sabotérství už odmítá snášet. Chce vědět, jestli je v tom sama, a začne pátrat. Zjistí, že na tohle téma sepsal stanfordský filozof John Perry esej o strukturované prokrastinaci, poprvé vydanou v roce 1996.
Prokrastinátor podle něj málokdy jen kouká do zdí. Většinou se vrhá do docela užitečných činností, třeba zahradničí nebo ořezává tužky, jen aby se vyhnul tomu nejdůležitějšímu.
Margarita by s ním ráda souhlasila, protože ten popis jí lichotí. Když se spočítá vyprané prádlo a utřený prach, vychází z toho jako žena pracovitá, jen trochu nesoustředěná. V jednom se ale s Perrym rozchází. Podle něj se dá odkládání využít: člověk mezitím stihne spoustu jiných věcí a získá pověst někoho, kdo toho hodně zvládne. Margarita však nemá hotového vůbec nic, jen vzorně uklizený byt.
Co s tím?
Co má člověk udělat, aby se k práci příště doopravdy dostal? Margarita hledala, jenže žádný spolehlivý recept nenašla. Perry nabízí lest: doporučuje postavit před sebe jiný úkol, který vypadá ještě naléhavěji a závažněji, a ten pak úspěšně odkládat plněním všeho ostatního. To Margarita zatím nezkoušela, měla totiž plné ruce práce. Paradoxem zůstává, že není ani v nejmenším líná. Celý den se nezastavila, dřela od rána do soumraku, jenže na úplně jiných frontách, než ráno plánovala.
Čtenář, který došel až sem, možná zjistil, že Margaritu zná. Stejně jako ten, kdo slíbil, že ráno dá výpověď, vyplní formulář, zavolá na úřad, a místo toho zalil kytky, které žádnou vodu nepotřebovaly.
Třetí pračka doprala v podvečer. Margarita pověsila vyprané prádlo, otevřela termosku s horkým čajem a napsala text o tom, jak za celý den nic nenapsala.
Zabralo to přibližně půl hodiny. Stačilo začít.
