Co udělala šestnáctiletá Natálie Riegrová, když ji na kulturní akci zaujal třiatřicetiletý muž? Rozloučila se s ním se slovy „třeba někdy na viděnou“. Nedlouho poté se ovšem vzali a založili rodinu. A to je teprve začátek. Jak se zvládá studium, když zároveň pečujete o vlastní dítě i děti nevlastní? A co na to rodina? Připravte se na upřímný rozhovor plný emocí, který vám ukáže mateřství z trochu jiné perspektivy.
Jakým způsobem a za jakých okolností jste se s manželem poprvé setkali?
Bylo to na jedné kulturní akci, když mi bylo 16 let a jemu 33. Hned se mi zalíbil, a tak jsem mu na konci večera řekla: „Třeba někdy na viděnou.“ Následně jsem mu poslala žádost o přátelství na Facebooku a začala mu psát. Byla jsem si jistá, že z morálních zásad mi jako první nenapíše, a tak jsem se rozhodla udělat první krok.
Brzy poté, co jste se seznámili, jsi otěhotněla, a teď je z tebe vdaná paní. Bylo těhotenství důvodem k uzavření manželství?
Ano, těhotenství bylo určitě důvodem k uzavření manželství, protože mi velmi záleží na tradičních hodnotách, jako je mít stejné příjmení a být kompletní rodinou. To pro mě bylo skutečně důležité a představovalo to hlavní motivaci.
Reklama
Protože mi v té době ještě nebylo 18 let, bez těhotenství bych asi neměla důvod ke svatbě a soud by mi to neschválil. Proces probíhal tak, že jsem sepsala návrh na uzavření manželství, který jsme společně podali k soudu. Tento návrh podepsala i moje máma.
Následně jsme byli předvoláni k soudu, kde se nás i rodičů ptali na důvody naší žádosti, a zda s tím souhlasíme. Také se mě ptali, jestli jsem schopná postarat se o domácnost. Celý proces trval asi půl hodiny a soud s tím neměl žádný problém.
V době, kdy jsi otěhotněla, jsi studovala střední školu. Jak to tvé studium ovlivnilo?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, musela jsem přestat docházet do školy v rámci denního studia. Začala jsem proto intenzivně hledat možnosti dálkového studia, protože jsem si uvědomila, že se to v klasickém režimu nedá zvládat. Měla jsem schůzku s ředitelem školy, ale individuální program, který mi mohl nabídnout, by byl časově velmi náročný.
Nakonec jsem se rozhodla pro přestupové zkoušky na jinou školu. Nezačínala jsem od začátku, ale rovnou jsem přestoupila do druhého ročníku. Naštěstí mě tam přijali, a tak jsem začala dojíždět jednou týdně. Neměla jsem tolik starostí, a proto jsem to zvládala. Později mi s dojížděním pomáhala mamka, která se mnou jezdila, a já jsem tak mohla odbíhat kojit. To bylo opravdu zajímavé, zvlášť v zimě.
Pokud jde o učení, snažila jsem se vždy načerpat co nejvíce informací z hodin. Největší úsilí jsem však vložila do přípravy na maturitu. O péči o Lukáška jsme se s babičkami a manželem dělili, což nám pomohlo zvládat všechny povinnosti.
Jak jsi prožívala okamžik, kdy jsi zjistila, že v tak mladém věku čekáš dítě? Jaké pocity a myšlenky tě v té chvíli zaplavily?
Měla jsem opravdu smíšené pocity. Vždycky jsem si přála být mladou maminkou a věděla jsem, že pokud to půjde, tak se to jednou stane. Kdyby to nepřišlo takhle nečekaně, pravděpodobně bych se stala maminkou jen o pár let později.
Vždycky jsem chtěla být mladou maminkou...
Ve svých 16 letech jsem to ale samozřejmě neplánovala a měla jsem spoustu obav o to, jak všechno zvládneme. Přece jen, manžel už měl dvě děti...
Jak na tuto zprávu reagovali tví nejbližší?
Nejvíce jsem se samozřejmě obávala reakce svých rodičů, především táty. Ten mě však příjemně překvapil – vzal to velice dobře. Máma se s tím vyrovnávala o něco déle, přibližně tři měsíce, dokud nebylo mé rozhodnutí, že si Lukáška nechám, definitivní. V tu dobu měla pocit, že situaci ještě může zvrátit, a tak to úplně nepřijímala. I po této době to nebylo ideální, ale od chvíle, kdy se Lukášek narodil, je z ní úžasná babička. Ale samozřejmě byli oba v šoku. Táta brečel, ale myslím si, že to byly slzy štěstí, zatímco mamka byla hodně otřesená. Největší obavy měla z toho, že nebudu mít žádné vzdělání.
Já jsem vzdělání samozřejmě chtěla, ale v té době jsem byla na denním studiu, takže nebylo jasné, jak to všechno zvládnu. Očekávala bych od ní větší podporu, ale rozumím tomu, že to pro ni bylo náročné. Musela si zvyknout na to, že její dítě se stane mámou tak brzy, zvlášť když mě stále brala jako svou malou holčičku. I když mě to zpětně trochu mrzí, respektuji její pocity a nezlobím se na ni.
Jak reagovala tvá rodina na vztah s mužem, který už měl dvě děti? Byl pro ně věkový rozdíl problém?
Rodina na náš vztah reagovala velmi pozitivně. Manželovy děti byly přijaty bez problémů; několikrát je i hlídali, když jsme potřebovali pomoc. Myslím, že dnes, kdy jsou rozvody běžné, si uvědomují, že lidé vycházejí z manželství s dětmi.
Rodiče přesvědčilo, když zjistili, jak mě má manžel rád...
Věkový rozdíl jim také nevadil. Byli rádi, že mě má manžel rád, což na něm bylo a stále je patrné, a že se ke mně chová hezky.
Jak bys reagovala, kdyby tvá dcera v budoucnu otěhotněla v tak mladém věku?
To je opravdu těžká otázka. Určitě bych se ji snažila podpořit a být jí oporou, ale také bych chtěla, aby ji partner dokázal zajistit. Kdyby to tak nebylo, udělali bychom všechno pro to, abychom jí pomohli, a věřím, že bychom to nějak zvládli.
Kromě vlastního syna máš ještě dvě nevlastní děti. Cítíš mezi nimi nějaké rozdíly?
Rozdíly samozřejmě cítím. Každá máma, která má své vlastní dítě, ví, že mezi nimi existuje naprosto přirozená chemie. Když jsem se rozhodla, že si Lukáška nechám, okamžitě jsem začala pociťovat silné napojení. Ta láska byla pro mě nesmírně přirozená už předtím, než jsem ho poprvé uviděla.
Na druhou stranu, k dětem z manželovy strany jsem si tu lásku musela budovat. Nebyla to láska přirozená, ale láska, kterou jsem si vytvořila s časem a péčí. Každý vztah je jiný, a tak je i láska k mým nevlastním dětem specifická a krásná svým vlastním způsobem.
Jak tě nevlastní děti berou? Mají tě za cool nevlastní mámu, nebo tě občas berou jako sourozence nebo kamarádku?
Myslím si, že mě převážně berou jako mámu, protože je nutím po sobě uklízet, plnit úkoly a podobně. Takže má autorita je jasná. Zároveň se snažím být i jejich kamarádkou, protože nevyznávám striktní autoritativní styl výchovy. Snažím se být vůči nim respektující – oni respektují mě a já respektuji je. A ráda bych, aby mě takhle jednou vnímal i Lukášek. Aby mě nebral jenom jako mámu – autoritu, ale mámu – kamarádku. Adélka mi dokonce několikrát řekla, že jsem její nejlepší kamarádka, protože mi může cokoliv říct. To je ta největší odměna.
K miminku jsem cítila silné napojení od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.
Děti mě většinou oslovují Natálko, párkrát mi řekly i mami, ale rozhodně ne na každodenní bázi, spíše si to spletly nebo to slyšely od Lukáška.
Jak vypadá tvůj každodenní život, když kombinuješ péči o dítě, starost o rodinu a studium?
Mám neskutečně velkou oporu v manželovi a své mamince, kteří mi opravdu hodně pomáhají s hlídáním. Maturitní období bylo pro mě velmi náročné, protože jsem měla Lukáška doma, a nechodil do školky. Naštěstí teď už do školky chodí a já se chystám na vysokou školu.
V období střední školy jsem většinu dne věnovala péči o Lukáška, domácnost a také nevlastní děti. Žila jsem skutečně rodinným životem. Každou středu jsem pak jezdila do školy, zatímco moje mamka nebo manžel se dělili o péči o Lukáška. Díky jejich podpoře jsem mohla zvládnout všechny povinnosti a soustředit se na studium.
Myslíš, že by ses rozhodla stejně, kdybys měla možnost vrátit čas zpátky? Zvažovala jsi někdy potrat?
Jsem spokojená, ale možná bych si to posunula, pokud bych měla možnost odložit narození Lukáška na později. Maturita mě psychicky a časově hodně vyčerpávala a v té chvíli jsem nemohla být úplně stoprocentní mámou. Ale celkově bych to nezměnila; jsem opravdu ráda, že Lukáška mám. Hrozně moc ho miluji.
Jaké to je mít doma „hotovou“ rodinu v 19 letech? Je něco, co bys ráda věděla dřív, než se to stalo realitou?
Jsem velmi ráda, že si uvědomuji hodnotu rodiny, protože pro mě je to téměř všechno, co mám. Ocenila jsem, že v tom jsou i nevlastní děti, protože mě leccos naučily. Jsem také ráda, že je má i Lukášek; mají spolu nádherný vztah a vzájemně se hodně milují.
Největší změnou, kterou jsem nečekala, bylo, jak silně se prohlubovala láska během těhotenství a jak intenzivně vyvrcholila po narození syna.
Jediné, co mě mrzí, je to, že jakožto velmi mateřsky založená osoba si nezažiju těhotenství s každým dítětem. Mám totiž na těhotenství i samotný porod krásné vzpomínky.
Jako mámu mě tahle otázka vždy strašně rozčilovala, ale chápu, že ji lidé rádi kladou, protože je to věčné téma – přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli bys chtěla mít další dítě, nebo máš teď jiné priority?
Aktuálně další dítě neplánuji. Ještě před půl rokem bych odpověděla, že bych to nezvládla, protože Lukášek procházel docela náročným obdobím vzdoru. Teď si to ale dokážu představit, vím, že bych to zvládla, ale cítím, že bych nedokázala věnovat naplno energii dětem, které už máme. Bylo by to hrozně těžké a prostě to teď vůbec necítím. Do budoucna však nejsem uzavřená myšlence na další dítě, protože mám nádherné vzpomínky na těhotenství, porod a kojení. Opravdu bych to chtěla někdy zažít znovu a doufám, že se to ještě podaří.
Jaký je tvůj názor na to, že někdo tak mladý má děti? Myslíš si, že mladí rodiče čelí předsudkům?
Na své těhotenství jsem byla hrdá a užívala jsem si to, že mohu nosit bříško. Nikdy jsem ho neschovávala, byla jsem šťastná, že v sobě nosím miminko, které mě doprovází na každém kroku. Předsudkům jsem určitě čelila, ale většinou se ke mně dostávaly spíše zprostředkované názory lidí, které znám. Do očí mi to však nikdo nikdy neřekl. Protože jsem to nikdy neslyšela přímo, nijak mě to netrápilo. Mám v životě pouze pár lidí, na jejichž názoru mi záleží, a ti mě hned, nebo s mírným zpožděním, podpořili.
Změnil se tvůj pohled na přátelství, když jsi měla dítě? Vydržely ti všechny kamarádky?
Z dob před mateřstvím mi zbyla pouze jedna kamarádka, ale naše rozhovory jsou jiné než o mateřství, což mě občas mrzí. Na druhou stranu si uvědomuji, že nemohu očekávat, že se mnou bude diskutovat o plenkách a mateřských strastech, protože se nachází v úplně jiné životní fázi. Nezlobím se na ni, ale občas mi chybí možnost sdílet tyto věci s ní, protože je to moje nejbližší kamarádka.
Lukášek.
I když mě mateřství připravilo o spoustu přátel, získala jsem také mnoho nových. Teď mám krásně vyselektované vztahy, kde s některými diskutujeme o mateřství, a s jinými se bavíme o módě a dalších tématech.
Když se tvé vrstevnice baví o večírcích, zábavě a volném čase, máš někdy pocit, že ti něco utíká?
Když se moje vrstevnice baví o večírcích a volném čase, nemám pocit, že bych o něco přicházela. Nikdy jsem nebyla ten typ, co musí být na každé párty a objíždět kluby. Když mám chuť se odreagovat, zajdu s kamarádkou ven – nejsem ten druh mámy, která si po narození dítěte řekne, že už nikdy nevyrazí ven, nebude pít alkohol a zůstane doma navždy. Respektuju ženy, které to tak mají, je to naprosto v pořádku. Ale já si to tak nenastavila. Jednou za čas si prostě s kamarádkou zajdeme na jeden nebo dva drinky a dobré jídlo a další den bez problémů zvládnu svůj běžný režim.
Jaká byla největší změna v životě, kterou jsi nečekala? Něco, co tě opravdu překvapilo?
Největší změnou, kterou jsem nečekala, bylo, jak silně se prohlubovala láska během těhotenství a jak intenzivně vyvrcholila po narození syna. Věděla jsem, že ho budu milovat, ale měla jsem obavy, jestli mi nebude narušovat osobní prostor. Nakonec mě překvapilo, jak přirozené to všechno bylo. A největší šok přišel, když měl Lukášek zánět ledvin. Ten obrovský strach, který jsem v tu chvíli zažívala, byl něco, co jsem předtím nikdy nepocítila.
Jaké hodnoty bys chtěla svým dětem předat?
Hrozně si přeji, aby si mé děti uměly užívat život naplno, byly šťastné a pokorné jak k ostatním, tak i k sobě samým. Chci, aby se dokázaly vyjádřit a projevit svůj názor, ale zároveň aby respektovaly názory druhých. Je pro mě důležité, aby si samy nastavily své vlastní hodnoty a byly s nimi spokojené, ať už to bude s rodinou, bez rodiny, s dětmi, nebo bez dětí. Klíčové je, aby našly vnitřní klid a spokojenost.
Kdybys měla šanci dát mladým rodičům jednu radu, co by to bylo?
Moje rada mladým rodičům by byla, aby se nebáli a šli do toho s láskou. Milujte své dítě bezmezně, dávejte mu pocit lásky a jistoty. A hlavně – neřešte odsuzující názory lidí, kteří vám to nepřejí, protože oni váš život žít nebudou. Důležité je stát si za svým rozhodnutím a věnovat svou energii jen své rodině.
