„Pokud odoláte pokušení rozdmýchat hádku a nedáte reakci egu, neboli jak říkám malému já, začne se ve vás dít bouře. A když vytrváte a ego v tom necháte o samotě, ať si bouří, ale bez vás, nastává klid,“ říká Vendula Šmídke, inspirátorka a průvodkyně tzv. supravodivým prostorem.
S Vendulou jsme si povídaly o tom, proč a jak tento termín zavedla do svého slovníku. Jak k supravodivosti přistupovat a proč je někdy dobré „odevzdat vůli“ a nechat věci, ať se samy dějí.
Jak vnímáte rozdíl mezi „supravodivostí“ a běžným přijetím situací nebo emocí?
Veskrze nijak, ale lidé si často myslí, že něco přijali, přitom to jen potlačili hlouběji do těla. Přijetí neznamená, že se nepříjemného pocitu nebo situace zbavím. Přijetí znamená, že svolím s tím žít tak, jak to je právě teď, a nebudu proti tomu nijak protestovat. Vzedme se ve vás bouře, tu ustojíte, necháte ji, ať se hezky děje, ale nemůžete s ní nic udělat. A tak ona vykoná v těle svou práci a uvolní místo lásce. Mnohokrát mi přišli na konzultaci lidé, že to a ono mají přijaté, ale neměli. Jen to zasunuli a dělali, že to není.
Proč jste zvolila zrovna název supravodivost?
Když jsem prožívala stavy supravodivosti, vnímala jsem odpory v těle a zároveň i to, že s realitou nemohu nic dělat, že je pevně daná. Cítila jsem, že to jen mysl se snaží vstupovat do příběhu mého života svou malostí. Tak jsem si řekla, že tomu musím dát nějaký souhrnný název. Bylo nepředstavitelné, že bych s každým sledujícím nebo klientem měla znovu a znovu zdlouhavě popisovat, co se děje. Šla jsem tedy na Google a napsala jsem tam pocity, které jsem vnímala v těle, a hle… jako první mi vyjela supravodivost. Supravodivost je jev kvantové mechaniky, ale když jsem si přečetla, jak vlastně působí na těleso, došlo mi, že to stejné se děje v mém těle (tělese), a bylo to jasné. Supravodivost.
Jakým způsobem se takový přístup projevuje v každodenním životě? Můžete uvést konkrétní příklady?
Doporučuji začít pozorovat odpory, které si vytváříme. Fuj, to je dneska hnusně, nechce se mi do práce… tady nebudu, s tímhle člověkem mi není dobře… nesnáším výšky… chci být někde jinde a tak dále… Když si všimnete, kolik odporů s realitou přes den vyprovokujete, tak taky zpozorujete, jak něco ve vás chce, abyste na to všechno reagovali.
Přijetí znamená, že svolím s tím žít tak, jak to je právě teď, a nebudu proti tomu nijak protestovat. Vzedme se ve vás bouře, tu ustojíte, necháte ji, ať se hezky děje, ale nemůžete s ní nic udělat. A tak ona vykoná v těle svou práci a uvolní místo lásce.
Uvedu příklad – partner vám řekne, že nechápe, proč jste ten ručník nehodila do pračky místo na zem. Vy pro to jistě máte své důvody a nad touto poznámkou můžete klidně mávnout rukou a vůbec se nechytat. Jenže… to malé já ve vás se chce rozkývat. Potřebuje reakci. Když mu ji nedáte, začne na vás útočit ve smyslu – to si to necháš líbit? Vždyť on nechává pořád někde něco válet! Udělej něco, alespoň na něho zakřič! Když stále vytrváte a egu, tedy malému já, tu reakci nedáte, začne se ve vás dít bouře. A když vytrváte a ego v tom necháte o samotě, ať si bouří, ale bez vás, nastává klid. Tento přístup se vám nakonec začne tak moc líbit, že se pak těšíte na každou další bouři, protože ten klid po ní za to stojí. Malé já začne ztrácet náboj a po prvotních silných útocích začne dávat pokoj. To vysvětluji hodně stručně.
Jak jste se k takovému přijetí věcí dostala vy?
Plánovala jsem pobyt na lodi s delfíny a byl to dosti závazný proces. Loď se musela naplnit určitým počtem lidí, platily se velké nevratné zálohy. V noci jsem se budila stresem, že to nezaplníme. Pokoušela jsem se s těmi pocity něco dělat, například si představovat jen to pozitivní a podobně. Klasický proces, když je člověk lapen v procesu „změny scénáře“. Když to však stále nešlo a lidé se stále nehlásili v takovém počtu, v jakém měli, byl to takový stres, že to mysl vzdala. Došlo mi, že s tím nemůžu nic udělat. Jestli to tak má být, tak to tak bude. Po tomto přijetí mě to úplně vyplo a probudila jsem se s nádherným klidem, že je mi to vlastně jedno, že to nějak dopadne a dopadne to, jak má. Ohromná svoboda!
A hle… lidé začali kupovat. Ale mně už to bylo jedno. Pak jsem to aplikovala na všechny situace a bylo a je to stále úžasnější. Nemůžu s ničím, co se děje, nic udělat. Tělo je naprogramované na každý úkon, a tak vždy udělá, co má. Nemohu udělat nikdy chybu, protože tělo a jeho programy ani realitu nemám ve svých rukou. Tohle mě osvobodilo a já se začala té realitě venku smát.
Proč bychom měli k životu takhle přistupovat? K čemu je to dobré?
Nemyslím si, že bychom takto měli žít, ale jsou lidé, kteří do této fáze dozráli. Nic, co jim doposud fungovalo, už jim totiž nefunguje. Techniky nápravy psychických i fyzických stavů selhávají a dostávají se do bludného kruhu, kdy se snaží s tím vším něco dělat, a ono to nejde. Tohle jsou právě ty dveře, které vedou k supravodivosti. Odevzdat vůli, když jsme připraveni, protože to není pro každého, a v lidech sousloví „odevzdat vůli“ vyvolává často paniku. Pokud však při představě, že je všechno dané, nemůžete nic ovlivnit a nemůžete nic změnit, cítí úlevu. Jste připraveni.
Mnohokrát mi přišli na konzultaci lidé, že to a ono mají přijaté, ale neměli. Jen to zasunuli a dělali, že to není.
A k čemu je to dobré? To ať si každý zkusí. Nechci dávat návody, co u toho lidi mají zažívat. Lapili by to zase do spárů mysli a začali by supravodivost používat jako techniku ke změně a to nefunguje. To je zase past. Tady se opouští koncepty mysli a mysl se přeučuje na to, že ona nic neřídí. Že je řízeno skrze ni, a to je velký rozdíl.
Když budu všechno jen přijímat, nehraničí už to s přílišnou pasivitou a rezignací?
Toto namluví mysl. Zkuste si lehnout a být pasivní a jen ležet. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydržíte. Jestliže je realita daná, je tudíž neměnná. Pokud tedy mám ležet, budu ležet a nic s tím neudělám. Pokud však ležet nemám, tělo se vždycky zvedne a něco udělá. Ale samo, bez toho malého, zdánlivě řídícího, já. Nikdy nebudete pasivní. Protože mysl je nastavena na pohyb. Na již daný pohyb.
Myslíte si, že takovéto radikální přijetí stavu věcí je dosažitelné pro každého?
To nevím. Myslím, že je dosažitelné pro každého, kdo to teď čte, alespoň z části tomu rozumí a nedělá to v něm vlny odporu. Takový člověk je připraven. Ostatní si počkají a pak je to do toho stejně dovleče.
Jaká je vaše osobní zkušenost s tím, jak „supravodivost“ ovlivňuje vztahy s ostatními lidmi?
Když omezíme malé já v tom, aby si myslelo, že realitu řídí, všimnete si, že v realitě se ale děje dál. Jak je to možné? Vždyť já nic nedělám! Ano, v tu chvíli jste se stali pozorovatelem reality. Pozorovatel jen na to, co se děje, kouká, jako by to byl film v televizi. Takže supravodivost neovlivňuje vztahy s lidmi. Supravodivost umožňuje vidět již napsaný příběh nezúčastněně. A to může být velká legrace.
Jakým způsobem by mohl tento koncept přispět k psychickému zdraví a zvládání stresu v naší společnosti?
To už byste z toho zase chtěla dělat techniku pro změnu něčeho, co změnit nejde. Takže nijak. Pokud má být někdo psychicky zdravý a má zvládat stres, tak se to stane. Nemusí pro to hlavou nic vykonat. Odstavit řízení, zůstat v tom, jak to je, a on ten správný impuls, který tělo zvedne, přijde. Sám. Bez malého já.
Reklama
foto: Se svolením Venduly Šmídke, zdroj: Autorský článek
