Šárka Miková vystudovala psychologii na FF UK, ale často narážela na otázky, které ji trápily jako rodiče a na které jí chyběly uspokojivé odpovědi. Například, proč se sourozenci i přes totožnou výchovu chovají úplně odlišně. „Vysvětlení jsem nenašla v jejich pořadí narození ani v tom, že jsou jiného pohlaví. Když jsem objevila MBTI (Myers-Briggs Type Indicator, pozn. red.) typologii, začala jsem ji hlouběji studovat, a najednou to začalo dávat smysl,“ vysvětluje.
V rozhovoru jsme se zaměřili na to, proč je důležité emoce dětí respektovat, jak správně reagovat při záchvatu vzteku a jak s dětmi zacházet, aby jejich potřeba objevovat svět a prosazovat se neskončila zbytečnými konflikty.
Šárko, typologie osobnosti vás natolik pohltila, že jste se rozhodla vytvořit vlastní přístup k určování typů a napsala o tom knihy. Mohou tyto knihy sloužit jako praktický průvodce pro rodiče, kteří hledají odpovědi ve výchově?
Typologie osobnosti mi sice dávala smysl, ale později jsem zjistila, že určování typů pomocí dotazníků má velká úskalí, a tak jsem se ponořila do základů typologie, jak ji popsal C. G. Jung. Postupem času jsem vytvořila vlastní přístup k určení typů, nazvaný Teorie typů, založený na tom, že každý sám nejlépe rozhoduje, jaký typ ho vystihuje.
Dítě v tomto věku nevzdoruje s úmyslem nás rozčílit, pokouší se samo něco dokázat a naráží na limity, které mu nastavujeme.
Díky práci se stovkami klientů a tisícovkám účastníků mých seminářů jsem mohla postupně tvořit a zdokonalovat popisy jednotlivých typů osobnosti, založené na skutečné realitě v našem českém prostředí. Moje knihy jsou velmi návodné, protože vše ilustruji na mnoha příkladech konkrétních lidí, aby si čtenáři mohli jednotlivé typy snadněji představit.
Jak se liší jednotlivé typy osobností a jak tyto rozdíly ovlivňují přístup k výchově?
Typů osobnosti je šestnáct, kvůli zjednodušení je však můžeme spojit do čtyř typů temperamentu podle tzv. vrozených potřeb.
- Typy SJ (potřeba stability, předvídatelnosti, spolehlivosti) potřebují, aby se věci děly tak, jak jsou zvyklé. Změny jsou pro ně náročné. Tyto děti potřebují jasná pravidla a řád a také velmi konkrétní zadání, nikoliv prostor pro volnou tvorbu.
- Typy SP (potřeba být teď a tady, svobody a okamžitého dopadu) žijí v přítomném okamžiku a potřebují si vše doslova osahat a vyzkoušet na vlastní kůži. Nedrží se toho, co fungovalo, ani nepromýšlejí nejlepší řešení – nejlépe ze všech typů improvizují. Rodičům může ale jejich chování připadat jako zbrklé a neodpovědné.
- Typy NT (potřeba rozumět a prověřovat, kompetentnost a zdokonalování) mají touhu poznávat, jak věci fungují, a nutně potřebují rozumět důvodům našich požadavků. Tito jedinci chtějí na věci sami přicházet a sami zvládat. Nabídku pomoci vnímají jako podceňování jejich schopností a emoce pro ně nejsou argument.
- Typy NF (potřeba hlubšího smyslu, jedinečnosti, harmonie) žijí hodně ve fantazii a představují si ideální svět. Zároveň jsou velmi vnímavé na vztahovou atmosféru a hodně si domýšlejí. Změnu výrazu tváře nebo tónu hlasu si okamžitě vztahují na sebe. Potřebují cítit, že jsou pro druhé osobně důležití, něčím výjimeční.
Co byste poradila rodičům, kterým se narodilo dítě výrazně odlišné od sourozenců nebo jejich očekávání? Jak přistupovat k dítěti, které je svéhlavé a často neposlouchá?
Je zásadní pochopit, proč se dítě chová tak, jak se chová. Často se jedná o přirozené projevy osobnosti dítěte, které nejsou v souladu s naším typem nebo očekáváním. Doporučuji proto, aby se rodiče nejprve zaměřili na svůj vlastní typ, tím lépe pochopí svou optiku, a jak ovlivňuje jejich přístup k dítěti. Pak je klíčové pochopit i typ osobnosti dítěte, abychom ho podpořili v přirozeném vývoji, nikoliv jej vychovávali k obrazu svému a narušovali jeho sebehodnotu.
Jak zvládnout období vzdoru, aniž bychom se sami vyčerpali? Toto je asi otázka mířená prakticky všem rodičům malých dětí.
V první řadě je užitečné přestat vnímat toto období jako „vzdor“. Dítě v tomto věku nevzdoruje s úmyslem nás rozčílit, ale objevuje své já. Pokouší se samo něco dokázat a naráží na limity, které mu nastavujeme. Učí se „být samo sebou“ a přitom i ovlivňovat svět kolem sebe, což je pro jeho rozvoj zásadní.
U některých dětí si téměř nevšimneme, že by „období vzdoru“ probíhalo – přizpůsobují se rodičům. Avšak u typů, které mají vrozenou potřebu zkoumat a prosazovat své názory, může být toto období velmi náročné.
Batole se teprve začíná učit regulovat své emoce a jeho reakce na zklamání nebo zákaz jsou mnohdy extrémní. Rodiče by měli toto období vnímat jako přirozenou fázi vývoje, kde dítě testuje hranice a rozvíjí svou osobnost, a brát jeho výbuchy emocí s pochopením.
U některých dětí si téměř nevšimneme, že by „období vzdoru“ probíhalo – přizpůsobují se rodičům. Avšak u typů, které mají vrozenou potřebu zkoumat a prosazovat své názory, může být toto období velmi náročné. Rodiče by měli těmto dětem dát prostor, ale zároveň trpělivě nastavovat hranice.
Odpovídá období vzdoru u dětí rozdílným osobnostním typům? Prožívá ho každé dítě jinak?
Ano, každé dítě zažívá toto období po svém, což se odvíjí od jeho typu osobnosti a jeho potřeb. U NT typů je autonomie pevně spojená s potřebou dokazovat si svou schopnost a kompetentnost. Zároveň u nich ale už v tomto věku funguje, když jim hranice a pravidla logicky vysvětlíme.
Děti SJ typu mohou prožívat frustraci jako reakci na narušení jejich předvídatelného prostředí. Tyto děti potřebují, aby vše fungovalo tak, jak jsou zvyklé, což jim dává pocit bezpečí. I ony chtějí být samostatné, ale preferují to v prostředí, které znají a které je stabilní. Při nových činnostech se naopak rády nechají vést.
SP typy reagují vzdorem, když jim bráníme věci svobodně zkoušet. Projevují se přitom velmi tělesně – svět doslova ochutnávají svými smysly a testují fyzicky prostředí i možnosti svého těla. Nemá smysl jim bránit lézt na skalky, skákat dolů nebo proběhnout kaluží. Naučí se díky tomu dobře ovládat své tělo a v budoucnu budou dobře vyhodnocovat možná rizika.
U NF typů období vzdoru nemusí být tak výrazné. S těmito dětmi lze většinou najít společnou řeč a citlivé vysvětlování na ně dobře působí. Potřebují cítit výjimečnost ve vztahu k rodičům a vzdor může pramenit z touhy po potvrzení svého jedinečného postavení, což může být obzvlášť patrné s příchodem sourozence.
Jaké problémy nejčastěji řeší maminky batolat a na co se vás ptají?
Maminky často přicházejí s tím, že se jim zdá, že komunikace s dítětem přestala fungovat. Dříve se mohly s dítětem domluvit, mluvily o svých i jeho pocitech a dítě spolupracovalo. Teď však nastává změna, kdy dítě začne vzdorovat a rodiče jsou z toho zmatení, protože dělají vše stejně jako dříve.
Někteří rodiče mají tendenci dítěti situaci vysvětlovat, analyzují problém a hledají řešení. Jenže na batole v emocích slova nefungují. Klíčová je místo toho naše neverbální komunikace – mimika obličeje, gesta, postavení těla.
Ve skutečnosti je být respektujícím rodičem poměrně snadné, dokud je dítě ještě malé a nepohyblivé, jako je tomu u kojenců a malých batolat. S nástupem druhého roku se však dítě začne projevovat jinak, přestává se spokojovat s „domluvou“ a potřebuje prosazovat samo sebe. Vedle strachu z opuštění se u něj objevuje potřeba chránit si nezávislost, což rodiče často mylně interpretují jako vzdor.
Rodiče se také často ptají na agresivní chování dítěte – například že je bouchne nebo kousne mladšího sourozence. Obávají se, že se z dítěte vyvine agresivní jedinec. Neuvědomují si, že takové reakce jsou přirozenou odpovědí na frustraci a zahanbení, které dítě prožívá, když se mu něco nedaří nebo mu něco nedovolíme. S vývojem se postupně naučí zvládat své emoce a kontrolovat tyto impulsy, ale to od batolete nelze očekávat.
Jak bychom se měli zachovat, když má dítě záchvat vzteku? Co v takové chvíli dělat a čemu se vyvarovat?
V první řadě je důležité si uvědomit, že dítě neprožívá vztek úmyslně, aby nás zranilo, ale proto, že má pro něj velmi pádný důvod. Dětské emoce bychom měli brát vážně a nesnažit se je za každou cenu co nejrychleji potlačit. Dítě je potřebuje projevit a je na nás rodičích, abychom vytvořili prostředí, kde se je bude postupně učit i zvládat.
Vyhýbejme se větám typu: „Ale prosím tě, vždyť se nic neděje,“ nebo „To už přece stačí!“ Tyto reakce dítěti naznačují, že jeho emoce nejsou přijímány. Stejně tak je důležité neposílat ho do vedlejší místnosti – mělo by vědět, že jsme tady pro něj a že jeho pocity respektujeme. Pokud se rozhodne odejít samo (některé děti se uklidňují nejlépe o samotě), je to v pořádku, ale mělo by cítit naši podporu. Po chvíli za dítětem zajdeme a opatrně se zeptáme, jestli nechce obejmout.
Někteří rodiče mají tendenci dítěti situaci vysvětlovat, analyzují problém a hledají řešení. Jenže na batole v emocích slova nefungují. Klíčová je místo toho naše neverbální komunikace – mimika obličeje, gesta, postavení těla. Dítě nevnímá, co mu říkáme, ale jak to říkáme a jak se u toho tváříme. Přátelský, vstřícný výraz zmírňuje stres, odtažitý nebo jen soustředěný či vážný výraz stres dítěte prohlubuje. Dítě potřebuje klidného dospělého, se kterými se cítí v bezpečí, aby se mohlo uklidnit. Teprve až se dítě uklidní, a pokud dítě chce, můžeme si o proběhlé situaci popovídat.
Co když to všechno selže a nefunguje a dítě zkrátka nevidí, neslyší a vůbec nereaguje na utěšování rodiči?
Ano, batolata se také mohou dostat do stavu, kdy už ani emoční podpora nefunguje. Stává se to, když má dítě hlad nebo je přetažené. Nepříjemné signály ze smyslů či zevnitř těla, jako je nízká hladina cukru v krvi, nedostatek kyslíku v místnosti, pocit zimy či přehřátí, mohou způsobit ty nejsilnější záchvaty vzteku. V takové situaci funguje už jen tzv. senzomotorická regulace.
Související…
Reklama
Je potřeba stimulovat smysly. Může jít například o zabalení rukou a ramen do šátku, kousání a žvýkání (kousátko, žvýkačka), sání (láhev s brčkem nebo třeba přesnídávka v kapsičce), masážní míčky či plastelína, ale samozřejmě také o dechová cvičení (nádech a dlouhý výdech), pokud nás dítě alespoň částečně vnímá. Pomáhá také houpání nebo jiné rytmické pohyby. Teprve až se dítě trochu uklidní a začne nás vnímat, můžeme pokračovat výše uvedenou emoční podporou.
Jak postupovat, pokud dítě odmítá běžné činnosti, jako je smrkání, jídlo nebo učení na nočník, a často reaguje vzdorem?
Často si neuvědomujeme, že nevědomky vzdor dítěte podporujeme. Může to být tím, že na dítě příliš spěcháme, tlačíme ho do okamžité reakce, nebo ho nutíme sdílet hračky, když se teprve učí vlastnit věci. Často stačí jen lehce změnit přístup, aby se odpor dítěte zmírnil. Dítě by mělo cítit, že má možnost vyjádřit své potřeby a že se o něm nerozhoduje bez něj. Můžeme mu například nabídnout, aby si vybralo ze dvou triček, které si vezme do školky, nebo mu dát možnost vytáhnout si jiné oblečení, pokud mu nevyhovuje naše nabídka.
V případě batolat může být přístup shrnut do několika klíčových kroků:
- Vytvořte prostředí podporující svobodu a objevování: Umožněte dítěti bezpečně objevovat okolní svět a omezte slovo „NE“ jen na situace, kdy je to skutečně nutné. Čím méně zákazů, tím méně prostoru pro vzdor.
- Reagujte důrazně, ale klidně:
Pokud musíte říci „ne“, zkuste to bez negativních emocí, které by se mohly přenést na dítě. Vaše reakce by měla být srozumitelná, ale ne zatížená hněvem nebo frustrací. - Komunikujte osobně a klidně:
Místo volání z dálky přistupte k dítěti, dřepněte si, navažte oční kontakt a srozumitelně vysvětlete, co mu nedovolujete a proč – například: „Tohle píchá, dej si pozor,“ nebo „Nedovolím ti to, protože to sestřičku bolí.“ Pokud je to nutné, jemně ho nasměrujte fyzicky. - Zrcadlete jeho emoce a úmysly:
Popište stručně, co dítě cítí a co zamýšlelo – například: „Ty jsi chtěl... a já jsem ti to nedovolila, viď.“ Důležité je však nebýt příliš chladný a věcný, ale projevit soucit a pochopení. - Nabídněte alternativy a dejte na výběr:
Když se dítě trochu uklidní, navrhněte něco jiného, co může dělat, a nabídněte mu na výběr z několika možností. Pokud samo navrhne jinou variantu, kterou můžete akceptovat, dejte mu příležitost zvolit si svou cestu.
Takový přístup pomáhá dítěti cítit se respektovaně, což může snížit míru vzdoru a posílit jeho samostatnost.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
