Stockdaleův paradox: Jak přežít sedm let neštěstí? Přijměte drsnou realitu, ale nikdy se nevzdávejte

Normální lidský smrtelník nad svým osudem nikdy stoprocentní kontrolu nemá. Bez ohledu na to, jak moc se snaží bojovat, nepřestávají se lidem dít různé druhy neštěstí – násilí, požáry, autonehody, povodně, brutální diagnózy, chronické nemoci, krachy firem, srážky s podvodníky či psychopaty a široká škála dalších situací, jež věřící pravidelně zahrnují do svých modliteb. Jenže modlitby zůstávají nevyslyšeny, kouzelné amulety pro štěstí pravidelně selhávají, léčitelé jsou většinou podvodníci. Když se lidé příliš upínají k naději, že se všechno najednou v dobré obrátí samo od sebe nebo pomocí magie, náboženství, ezoteriky či nadpřirozené moci, bývají dříve či později zklamáni. Někteří porazí pravděpodobnost a trpí i dlouhé roky v kuse. Dá se tolik let neštěstí vydržet a dočkat se zase normálního života?

Co je to "Stockdaleův paradox"

Admirál James Stockdale, důstojník amerického námořnictva, se ocitl jako válečný zajatec ve Vietnamu. Od roku 1965 byl více než 7 let vystaven brutálnímu mučení a psychickému teroru. Přežít mu pomohlo pomohly dvě základní věci: víra v to, že se z toho přece jen jednou dostane, a zároveň fakt, že si nic nenalhával o tvrdé realitě svého vztahu. Stockdale si všiml, že vězni, kteří se upínali ke slepému optimismu - věřili, že budou osvobozeni do Vánoc nebo jiného konkrétního data - často propadali zoufalství, protože to nikdy nevyšlo. Stockdale dokázal pojmout obojí: realismus života válečného zajatce a naději. A právě proto, že jsou tyto přístupy zdánlivě neslučitelné, říká se podobným situacím Stockdaleův paradox.

Jako Fénix z popela

Žena, říkejme jí třeba Lenka, to vydržet dokázala, i když během tří let zažila tolik průšvihů, kolik někoho nepotká za celý život. Během krátkého období ji potkala smrt matky, vyhoření z nepřetržité péče o ni, vlastní závažná diagnóza, rozvod a takový propad životní úrovně, který už se bez nadsázky dá označit za chudobu.

Dva měsíce po smrti matky, kdy se jí už alespoň trochu ulevilo, Lence na preventivní prohlídce zjistili nádor na prsu. Byl léčitelný, ale vzhledem k tomu, že zrovna díky covidu přišla o zaměstnání, musela řešit hlavně peníze místo toho, aby odpočívala a léčila se. Lenka sice žila s partnerem, který jí měl být oporou, ve skutečnosti to ale bylo spíš naopak. Sobeckým přístupem se muž Lence natolik zprotivil, že začala uvažovat o rozvodu.

Rakovina postupně ustoupila, Lenka si našla nové zaměstnání a těsně předtím, než začala válka na Ukrajině, požádala o rozvod. Pak následovala inflace a zdražování potravin, to už ale po všem dosud prožitém Lenka brala jen jako drobnou nepříjemnost. Všechny hnusné roky, včetně nepřátelského rozvodu, přežila. I když se pořád objektivně nemá úplně dobře, uvědomila si, že je extrémně psychicky odolná a je na sebe pyšná. Dokáže přijímat život takový, jaký je, i když to bolí. Lenka prostě konfrontovala realitu. Smířila se s tím, že hned tak brzo dobře nebude.

Osm let v pekle

Lenka je stejně odolná a statečná, jako jeden pilot amerického námořnictva James Stockdale, který se stal během vietnamské války hrdinou a symbolem nezlomné síly lidské vůle. V roce 1965 byl sestřelen při náletu nad severním Vietnamem a následně zajat. Tak začalo osm let jeho extrémního utrpení, u kterého se zdálo, že není úniku. Stockdala zavřeli do nechvalně známého vězení, kterému se ironicky říkalo „Hanoj Hilton“.

Paradox nás učí, že klíčem k přežití a růstu není jen neustálé opakování pozitivních afirmací, ale kombinace realismu a naděje.

Na jejich lidská práva se bral ohled asi jako v průměrném ruském gulagu nebo ještě hůř. Vězni byli vystaveni těžkému psychickému a fyzickému mučení s cílem získat informace nebo je donutit k propagandistickým prohlášením proti Spojeným státům. Většina vězňů strávila dlouhé měsíce, nebo dokonce roky v naprosté izolaci. Oblíbené mučící techniky dozorců zahrnovaly vykloubení končetin, připoutávání k mřížím v bolestivých pozicích, bití, odpírání spánku či jídla. Jídlo a hygienické podmínky byly katastrofální, což vedlo k častým nemocem a úmrtím mezi vězni.

Stockdale, protože byl vysoce postaveným důstojníkem americké armády, byl zpočátku vnímán jako cenný zajatec, kterého vietnamské síly chtěly využít jako vzorového vězně. (Natočit ho na video jako ukázkového zajatce.) Aby tomu zabránil, záměrně si sám pořezal obličej žiletkou, aby ho Vietnamci pro svou propagandu nemohli použít.

Stockdale si všiml, že u ostatních vězňů vedl přílišný optimismus k vyčerpání – právě ti, kteří si malovali budoucnost příliš růžově a očekávali konec svých útrap „každým dnem“, čelili největšímu zklamání. Sám Stockdale počítal s tím, že bude dlouhou dobu trpět, zároveň se ale odmítl odevzdat osudu. Snažil se proto udělat situaci vězňů snesitelnější. Vyvinul a rozšířil mezi ně promyšlené systémy tajné komunikace – kódovací systém ťukání na zdi cel, díky nimž tolik netrpěli izolací ani ti, kteří byli umístěni na samotce. A Stockdale byl na samotce často, vůbec to nebyl poslušný vězeň. Několikrát byl brutálně potrestán právě za organizaci vzdoru mezi zajatci, ale jeho životní postoj se jim změnit nepodařilo.

Stockdale byl propuštěn po osmi letech v operaci nazvané „Homecoming“, během které bylo postupně do USA navráceno přes 500 amerických vojáků. Když se veřejnost dozvěděla o drsných podmínkách, kterým v zajetí musel čelit, zajímalo ji, jak to Stockdale dokázal. A tak Stockdale přišel se svou filozofií, která mu pomohla přežít. Jeho přístup znamená akceptovat tvrdou realitu své situace a nedoufat, že se brzo něco zásadně změní. Přesto je třeba si uchovat pevnou víru, že jednoho dne, i když ve vzdálené budoucnosti, se opravdu vše v dobré obrátí.

Žádná toxická pozitivita, spíše realistický optimismus

Stockdaleův paradox je aktuálnější než kdy dříve. Žijeme v rychlé době plné nejistot a náhlých změn, ať už jde o ekonomické turbulence, osobní životní změny nebo globální krize. Paradox nás učí, že klíčem k přežití a růstu není jen neustálé opakování pozitivních afirmací, ale kombinace realismu a naděje. A právě tato rovnováha nám může pomoci vyrovnat se s čímkoli, co nám život přinese.

Tato životní filozofie pro období útrap by se dala nazvat realistickým optimismem. Stockdale si nedělal iluze, že ho brzo někdo zachrání, nebo že mučení a útrapy v táboře prostě ustanou. Přijal realitu, že jeho život ještě dlouhou dobu bude vypadat takhle. Měl úžasnou schopnost nevzdat se naděje, ale zároveň nepodlehnout přehnanému optimismu, který by ho zaručeně zklamal. Dalo by se to shrnout asi takto: Přijměte, že z kaše, ve které se nacházíte, bude dlouhá cesta, a tak si stanovujte realistické cíle. Musíte si přiznat tvrdou realitu, ve které se nacházíte, a zároveň nikdy neztratit naději, že situaci jednou překonáte – to, že to nemusíte přežít, si ale příliš nepřipouštějte.