Proč mohou dobře míněné rodičovské rady způsobit, že se nám děti přestanou svěřovat? O tom, jak naslouchat mladým lidem a kdy už samotná blízkost nestačí, hovoří psychoterapeutka Renata Siranová.
Proč je pro dospívající a mladé dospělé často důležitější, aby jim rodič nebo jiný blízký člověk skutečně naslouchal, než aby jim hned nabídl řešení nebo radu?
Mladý člověk většinou nejprve potřebuje porozumět tomu, co sám prožívá. Když mu okamžitě nabídneme řešení, můžeme přeskočit důležitou část rozhovoru, během níž si teprve skládá vlastní myšlenky, pocity a potřeby.
Rada často krátkodobě uklidní především dospělého, který má pocit, že situaci uchopil a něco udělal. Naslouchání je náročnější, protože musíme chvíli vydržet nejistotu a nepřebírat kontrolu. Dospívajícímu tím dáváme pocit bezpečí, mladému dospělému zase najevo, že respektujeme jeho samostatnost.
Naslouchání není pasivita. Je to první pomoc ve vztahu, která vychází z opravdového zájmu o druhého. Když se mladý člověk cítí pochopený, může lépe přemýšlet o tom, co potřebuje a jaký další krok by mu mohl pomoci.
Co se v dospívajícím děje, když se mu snažíme problém okamžitě vysvětlit, zlehčit nebo vyřešit, místo abychom ho nejprve nechali domluvit?
Mladý člověk nemusí slyšet náš dobrý úmysl. Může si z rozhovoru odnést spíše zprávu: „Přeháníš“, „Neměl bys to tak prožívat“ nebo „Já vím lépe než ty, co se s tebou děje.“
Dospívající se potom může stáhnout, začít se bránit nebo svou emoci ještě zesílit, aby ukázal, že je pro něj situace skutečně důležitá.
Rada často krátkodobě uklidní především dospělého, který má pocit, že situaci uchopil a něco udělal.
V silné emoci má člověk omezenou schopnost přijímat argumenty a promýšlet řešení. Uznat jeho prožívání přitom neznamená souhlasit se vším, co udělal. Můžeme přijmout jeho emoce a zároveň později mluvit o odpovědnosti, důsledcích nebo potřebných hranicích.
Jak poznáme rozdíl mezi skutečným nasloucháním a situací, kdy sice necháme mladého člověka mluvit, ale ve skutečnosti už předem víme, co mu chceme říct?
Při skutečném naslouchání jsme připraveni nechat se druhým člověkem překvapit. Nečekáme pouze na pauzu, do které vložíme vlastní názor. Zajímáme se, zda správně rozumíme, a připouštíme, že naše první představa může být mylná.
Můžeme například říct: „Rozumím tomu správně, že tě nejvíc zasáhlo právě tohle?“ nebo „Co pro tebe bylo na celé situaci nejtěžší?“ Velmi užitečná je také jednoduchá otázka: „Chceš, abych tě teď vyslechla, nebo bys chtěl hledat řešení?“
U mladých dospělých je tato otázka zvlášť důležitá, protože respektuje jejich právo rozhodnout, jakou podporu od nás chtějí. Naslouchání není výslech ani naučená komunikační technika. Je to schopnost dát druhému prostor, aniž bychom předem rozhodovali, co by měl cítit nebo dělat.
Proč mají rodiče a další dospělí tak silnou potřebu říkat mladým lidem, co mají udělat, místo aby s nimi chvíli zůstali u toho, co prožívají?
Protože bezmoc mladého člověka se často dotýká i naší vlastní bezmoci. Když vidíme své dítě smutné, zraněné nebo zmatené, aktivuje se v nás strach a potřeba ho ochránit. Chceme jeho trápení co nejrychleji ukončit, protože je těžké přihlížet tomu, že mu nedokážeme okamžitě pomoci.
Do rozhovoru navíc vstupují naše vlastní zkušenosti. Vybavujeme si, co jsme v podobném věku zažili, čeho jsme se báli nebo co bychom dnes udělali jinak. Snadno pak začneme reagovat podle vlastního příběhu, místo abychom se snažili porozumět tomu, co prožívá naše dítě.
Co můžeme dospívajícímu nebo mladému dospělému říct ve chvíli, kdy sami nevíme, jak jeho problém vyřešit? Je vůbec nutné mít pro něj nějaké řešení?
Není. Rodič ani jiný blízký člověk nemusí znát odpověď na každou situaci, aby mohl být oporou. Může říct: „Nevím teď přesně, jak to vyřešit, ale chci tomu porozumět a zůstanu v tom s tebou.“ Nebo: „Děkuji, že mi to říkáš. Zkusíme společně zjistit, co by ti mohlo pomoci.“
Mgr. Renata Siranová. (foto: se svolením)
Taková upřímnost není známkou slabosti. Ukazuje, že nejistota je součástí života a že o pomoc lze požádat, aniž bychom selhali.
Někdy mladý člověk během vyprávění objeví vlastní východisko. Jindy potřebuje praktickou pomoc nebo odbornou podporu. Důležité je, aby věděl, že nemusíme mít všechny odpovědi, ale jsme ochotni hledat je společně.
Dospívající a mladí dospělí někdy začnou o důležitém problému mluvit zdánlivě mimochodem, například při cestě autem, na procházce nebo pozdě večer. Proč právě v takových chvílích často řeknou něco, co by během přímého rozhovoru nevyslovili?
Přímá otázka a intenzivní oční kontakt mohou vyvolat pocit, že je mladý člověk zkoušený nebo že musí podat správné vysvětlení. Při cestě autem, na procházce nebo během společné činnosti jsou lidé spíše vedle sebe než proti sobě. Rozhovor proto může probíhat přirozeněji a s menším tlakem.
Díky práci s dětmi a dospívajícími také vím, že důležité sdělení někdy přichází až ve chvíli, kdy končí původně domluvený čas nebo kdy pozornost není zaměřena výhradně na rozhovor. Mladý člověk si možná nejprve potřebuje ověřit, zda je vhodná chvíle a zda druhý člověk jeho sdělení přijme.
Pokud v danou chvíli nemůžeme naslouchat, je důležité jeho nabídku k rozhovoru neodmítnout: „Tohle je důležité. Teď už jsem velmi unavená, ale zítra si na to uděláme čas.“ A tento slib skutečně dodržet.
Jakou roli při naslouchání hrají naše vlastní emoce? Co se stane, když mladý člověk vypráví něco, co v rodiči nebo jiném blízkém dospělém vyvolá strach, vztek či potřebu okamžitě zasáhnout?
Naše emoce jsou přirozené. Pokud ale dospívající uvidí především náš šok, hněv nebo paniku, může nás začít chránit. Zlehčovat, co se stalo, měnit téma nebo příště raději neříct nic. Mladý dospělý může rozhovor ukončit také proto, že má pocit, že musí obhajovat sebe a svá rozhodnutí.
Pomáhá udělat krátkou pauzu, zpomalit dech a nejprve ocenit důvěru: „Tohle se mi neposlouchá lehce, protože o tebe mám strach. Jsem ale ráda, že mi to říkáš.“
Nemusíme předstírat, že nás sdělení nezasáhlo. Potřebujeme ale své emoce zvládnout tak, aby se mladý člověk nemusel starat ještě o nás. Pokud jde o bezpečí, je někdy nutné zasáhnout. I tehdy však můžeme postupovat klidně a vysvětlovat, co budeme dělat a proč.
Může mladý člověk přestat rodiči nebo jinému blízkému člověku říkat důležité věci, pokud má opakovanou zkušenost, že jeho pocity zlehčuje, opravuje nebo okamžitě hledá řešení? Jak taková zkušenost ovlivňuje jejich vztah?
Ano. Mladý člověk se postupně učí, která témata vztah unese. Pokud opakovaně zažívá zlehčování, kritiku nebo rychlé poučování, může některé věci raději úplně vynechávat.
Mladí lidé nepotřebují slyšet, že všechno určitě dopadne dobře, pokud to nemůžeme vědět. Důležitější je, aby cítili, že jejich trápení nebagatelizujeme a že se nemusí stydět za to, co prožívají.
Vzniká tak zdánlivý klid. Rodič má pocit, že se nic zásadního neděje, zatímco dospívající řeší své obtíže sám nebo je sdílí jinde. Mladý dospělý může kontakt s rodičem omezit pouze na praktická témata, protože pro ta osobní v jejich vztahu necítí dostatek prostoru.
Důvěru však lze postupně obnovovat. Rodič může přiznat: „Mám pocit, že jsem ti minule příliš rychle radil a málo naslouchal. Mrzí mě to. Pokud budeš chtít, rád to zkusím znovu.“ Taková věta může otevřít dveře. Důvěra se ale neobnoví jednou správnou větou, nýbrž opakovanou zkušeností, že vztah unese i obtížná témata.
Co podle vás potřebují mladí lidé v těchto chvílích od blízkých lidí skutečně slyšet? Je někdy nejdůležitější jednoduše říct: „Rozumím, že tě to trápí“?
Ano, pokud to není pouze automatická, naučená fráze. Mladý člověk potřebuje cítit, že jsme zachytili právě jeho zkušenost. Někdy proto může zafungovat i konkrétní pojmenování: „Vypadá to, že ses mezi nimi cítil úplně sám“ nebo „Asi tě hodně zasáhlo, že ti nevěřili.“ Když se netrefíme, může nás opravit. I to je součást porozumění.
Velkou váhu mají jednoduché věty: „Beru tě vážně.“ „Děkuji, že jsi mi to řekl.“ „Nejsi na to sám.“ „Co ode mě teď potřebuješ?“
Mladí lidé nepotřebují slyšet, že všechno určitě dopadne dobře, pokud to nemůžeme vědět. Důležitější je, aby cítili, že jejich trápení nebagatelizujeme a že se nemusí stydět za to, co prožívají. Někdy je přitom potřeba respektovat i jejich mlčení.
Jak poznáme, že mladý člověk už nepotřebuje pouze vyslechnout, ale že je nutné začít jednat, zajistit mu bezpečí nebo vyhledat odbornou pomoc?
Sledujeme především, jak dlouho obtíže trvají, jak jsou intenzivní a nakolik zasahují do každodenního života. Varovné mohou být výrazné změny spánku nebo jídla, vyhýbání se škole či práci, dlouhodobé stažení z kontaktu, ztráta zájmu o dříve důležité věci, silné úzkosti, užívání návykových látek nebo prudká změna chování.
Důležité je vnímat celý kontext života mladého člověka, nejen jednotlivé projevy. Zajímá nás, co se změnilo, jaké má zázemí a zda má kolem sebe někoho, na koho se může obrátit.
Bezodkladně musíme jednat, pokud mladý člověk mluví o beznaději, smrti či sebevraždě, sebepoškozuje se, je vystaven násilí, zneužívání nebo šikaně, případně hrozí, že ublíží sobě či někomu jinému. Dospívajícímu v takové situaci nemůžeme slíbit úplné tajemství. Můžeme mu ale říct: „Jsem ráda, že jsi mi to svěřil. Tohle už nemůžeme nést sami a společně najdeme pomoc.“
U mladého dospělého respektujeme jeho samostatnost, při bezprostředním ohrožení má však ochrana života přednost.
Jednat s respektem znamená spojit naslouchání s ochranou a potřebnou odbornou pomocí.
Při bezprostředním ohrožení zdraví nebo života volejte 155 nebo 112. Děti a studující do 26 let se mohou bezplatně a anonymně obrátit také na Linku bezpečí 116 111.
Informace o možnostech odborné pomoci najdete také na stránkách Institutu psychosociální péče a Renaty Siranové.
