Představme si dvě děti stejného věku a podobných schopností. Rodiče jednoho mu pomáhají s výběrem školy, zaplatí jazykový kurz a vědí, kam se obrátit, když potřebuje doučování. Druhé vyrůstá v rodině, která počítá každou korunu. Rodiče možná sami vysokou školu nevystudovali a na placené aktivity jim nezbývají peníze.
Neznamená to, že první dítě bude automaticky úspěšnější. Má ale k dispozici zázemí, díky němuž snáz objeví své možnosti. To druhé musí nejprve překonávat překážky, o kterých jeho spolužáci často ani nevědí.
Když chybí peníze na obyčejné zážitky
Že nejde jen o problém vzdálených zemí, ukazují data Českého statistického úřadu. Podle článku Jak se žije dětem v Česku? si v roce 2024 nemohlo dovolit zaplatit dětem do 16 let zájmové kroužky nebo pravidelné volnočasové aktivity 4,3 procenta domácností. Sportovní vybavení, například kolo nebo lyže, nemohlo pořídit 2,5 procenta rodin. A 1,9 procenta domácností nemělo peníze na školní výlety, lyžařský výcvik, školu v přírodě nebo jiné placené školní akce.
Oproti roku 2014 se situace zlepšila. Tehdy nemohlo školní akce zaplatit 5,8 procenta domácností. Materiální podmínky dětí se v Česku celkově zlepšují, pro část rodin ale zůstávají podobné výdaje problémem.
Nerovnost se někdy neprojevuje prázdnou lednicí ani obnošeným oblečením. Schovává se v nevyužité příležitosti, v neznalosti možností nebo v přesvědčení, že některé dveře jsou určené pro jiné lidi.
A nejde jen o několik dní na horách. Dítě může přijít o společné zážitky, příležitost sblížit se se spolužáky nebo zkušenost, kterou ostatní považují za samozřejmost. Někdy raději řekne, že jet nechce, než aby přiznalo, že rodina nemá peníze.
Ekonomické rozdíly se přitom nepromítají jen do toho, co si rodina může koupit. Zasahují také do duševní pohody a vzdělávání dětí. Ukazuje to zpráva UNICEF Unequal Chances: Children and Economic Inequality, která v roce 2026 srovnávala situaci dětí v bohatých zemích. Mezi dětmi z ekonomicky nejlépe zajištěných rodin uvádělo vysokou životní spokojenost přibližně 77 procent, zatímco u dětí z nejvíce znevýhodněných rodin to bylo 67 procent. Rozdíly jsou patrné také ve vzdělávání. Podle dat PISA 2022 dosahovalo základní úrovně znalostí čtení a matematiky 83 procent patnáctiletých z nejbohatší pětiny rodin, zatímco u dětí z nejchudší pětiny to bylo jen 42 procent.
Dědí se i to, co se nedá uložit na účet
Peníze jsou jen část příběhu. Děti od rodičů přebírají také to, jak se orientovat ve světě, jednat s autoritami nebo si říct o pomoc. A právě tady se mohou rozdíly mezi rodinami dál prohlubovat.
Americká socioložka Annette Lareau se v knize Unequal Childhoods: Class, Race, and Family Life zabývá tím, jak sociální postavení rodiny ovlivňuje výchovu a každodenní život dětí. Popisuje například rodiče, kteří cíleně vybírají kroužky, rozvíjejí schopnosti svých potomků a aktivně komunikují se školou. V jiných rodinách mají děti více neorganizovaného času a jejich aktivity méně řídí dospělí. Tyto rozdíly přitom nemusí vypovídat o tom, jak moc rodiče své děti milují. Ovlivňují je i jejich časové a finanční možnosti, zkušenosti a vztah k institucím.
Dítě, jehož rodiče se běžně domlouvají s učiteli a orientují se ve vzdělávacím systému, se podobné dovednosti může naučit přirozeně. Jiné nemusí vůbec vědět, že může požádat o stipendium, vyhledat doučování nebo se přihlásit na školu, kterou nikdo z jeho okolí nenavštěvoval.
Sociologové pro tyto zdroje používají pojmy kulturní a sociální kapitál. Kulturní kapitál zahrnuje například znalosti, dovednosti a orientaci ve světě institucí. Sociální kapitál tvoří vztahy a kontakty, které mohou člověku pomoci získat informace nebo příležitosti. Vedle nich hraje roli samozřejmě i finanční zázemí.
Jak upozorňuje také UNESCO v analýze o přenosu vzdělávacích nerovností mezi generacemi, vzdělání rodičů a jejich možnosti ovlivňují vyhlídky dětí. Neznamená to, že je jejich budoucnost předem daná. Některé děti ale musejí stejnou cestu ujít s menší podporou.
Když je vysoká škola cizím světem
Maturant, jehož rodiče vystudovali vysokou školu, se s nimi může poradit o výběru oboru, přijímacím řízení nebo studentském životě. Pokud se doma o vysokoškolském studiu nikdy nemluvilo, musí si řadu věcí zjistit sám. Možná ani neví, jak fungují stipendia nebo kde hledat pomoc s náklady.
Je zavádějící představa, že všichni mají stejné šance a záleží jen na jejich píli.
Američanka Rachel Gable se v knize The Hidden Curriculum věnuje studentům, kteří jsou první generací vysokoškoláků ve své rodině. Samotné přijetí na univerzitu totiž ještě neznamená, že se v jejím prostředí člověk automaticky cítí jako doma. Vedle studia se musí zorientovat také v nepsaných pravidlech, která jeho spolužáci mohou znát z rodiny.
Podobně fungují kontakty při hledání práce. Jeden mladý člověk se dozví o zajímavé stáži od známého svých rodičů, jiný musí všechny možnosti objevovat sám. Schopnosti přitom mohou mít stejné.
Dědictví, které není rozsudkem
Rodinné zázemí není osud. Děti z chudších rodin vystudují vysokou školu, najdou práci, která je baví, a dokážou svým potomkům nabídnout jiné možnosti, než měly samy. Bylo by nespravedlivé tvrdit opak.
Stejně zavádějící je ale představa, že všichni mají stejné šance a záleží jen na jejich píli. Jedno dítě může svůj talent rozvíjet od malička, druhé musí nejprve řešit, zda si může dovolit kroužek. Jedno ví, kam se obrátit o pomoc, druhé se musí naučit i tohle.
Nerovnost se někdy neprojevuje prázdnou lednicí ani obnošeným oblečením. Schovává se v nevyužité příležitosti, v neznalosti možností nebo v přesvědčení, že některé dveře jsou určené pro jiné lidi.
Když tedy příště uslyšíme, že se někdo dokázal prosadit navzdory těžkému dětství, stojí za to obdivovat jeho úsilí. Zároveň bychom ale neměli zapomínat na děti, které podobnou šanci nedostaly. Ne proto, že by byly méně schopné, ale protože se k příležitosti nikdy nedostaly dost blízko.
Spravedlivý start přece neznamená, že všechny děti doběhnou stejně daleko. Znamená, že žádné nemusí nejprve překonávat překážky jen proto, aby se vůbec dostalo na start.
