Babička, která vypráví, jaké to bylo, když byla malá, dědeček, který vezme vnouče do lesa, nebo obyčejné odpoledne strávené společným vařením. Pro dospělé možná drobnosti, na které se po letech snadno zapomene. Pro děti ale mohou znamenat mnohem víc. Právě v takových okamžicích vzniká něco, co si mohou nést celý život.
Když rodiče a prarodiče žijí v různých městech nebo zemích, společný čas se hledá hůř. Zvlášť pokud prarodiče ještě pracují a rodiče skládají dohromady práci a péči o děti.
Dítě potřebuje i dospělého, který není rodičem
Rodiče jsou pro dítě prvními průvodci životem. Zároveň ale zastávají roli autority, která nastavuje pravidla, hlídá povinnosti a řeší každodenní starosti. Čas s prarodiči může probíhat v uvolněnějším tempu. Nemusejí každý den kontrolovat domácí úkoly, honit dítě ráno do školy ani rozhodovat, kolik času smí strávit u obrazovky. Mohou mu věnovat pozornost, naslouchat mu a užívat si společné chvíle, aniž by se všechno točilo kolem povinností.
Dítě si možná za dvacet let nevzpomene, co dostalo k pátým narozeninám. Zato si může vybavit, jak s dědečkem chodilo krmit kachny, jak babička vždycky připálila první palačinku nebo jak u ní smělo zůstat vzhůru o trochu déle.
Kdo vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech, možná si dodnes vybaví prázdniny u babičky, její vyprávění, vůni čerstvě upečených koláčů nebo pocit, že tam na všechno bylo tak nějak víc času. Právě takové vzpomínky ukazují, že prarodiče mohou mít v dětském světě místo, které nikdo jiný úplně nezastoupí.
Vývojová psycholožka Mathilde Duflos z BC Children’s Hospital Research Institute upozorňuje, že děti a dospívající někdy potřebují dospělého, kterému se mohou svěřit bez obav z odmítnutí nebo odsuzování. Nemusí to být rodič ani někdo z jejich vrstevníků. Právě prarodič jim může nabídnout bezpečný prostor, kde mohou mluvit otevřeně a bez pocitu, že musí obhajovat každé své rozhodnutí.
Může být člověkem, který dítě vyslechne, podělí se o vlastní zkušenost nebo mu pomůže podívat se na problém z jiného úhlu. Rodiče samozřejmě nenahrazuje ani nepřebírá jejich odpovědnost. Do života dítěte ale přináší další důležitý vztah, v němž nemusí jít o pravidla, povinnosti a výchovu, ale především o vzájemnou důvěru.
Prarodiče jsou živou knihou rodinné historie
Děti se od prarodičů nedozvídají jen to, jak se žilo před desítkami let. Poznávají také vlastní rodinu. Zjišťují, jací byli jejich rodiče jako malí, kdo byli jejich předkové, odkud rodina pochází a jaké události ji formovaly. Od prarodičů slyší i příběhy, které by jinak možná upadly v zapomnění.
Mathilde Duflos přirovnává prarodiče k živé knize. Předávají dětem vzpomínky a zkušenosti, které se nedají jednoduše vyhledat na internetu. Jejich vyprávění pomáhá mladší generaci pochopit, že vlastní životní příběh nezačíná narozením, ale navazuje na příběhy lidí, kteří tu byli před ní.
Rodinnou historii tvoří velké události i docela obyčejné drobnosti. Recept na koláč, který se dědí po generace, fotografie ze starého alba nebo vyprávění o tom, jak se rodiče seznámili. Právě z takových střípků se postupně skládá pocit sounáležitosti a vědomí vlastních kořenů.
Společný čas prospívá oběma generacím
Vztah prarodičů a vnoučat přináší něco oběma stranám. Děti díky němu poznávají svět z jiné perspektivy, naslouchají zkušenostem starší generace a zažívají chvíle, které mají úplně jinou atmosféru než běžný den s rodiči. Prarodiče zase mohou znovu objevovat svět dětskýma očima, učit se nové věci a těšit se z toho, jak jejich vnoučata rostou.
Vývojová psycholožka Mathilde Duflos upozorňuje, že společné chvíle venku mohou být pro obě generace obzvlášť cenné. Procházka lesem, hra na hřišti nebo obyčejné pozorování přírody dávají prarodičům příležitost sdílet s dětmi zážitky a ukazovat jim věci, kterých by si samy možná ani nevšimly. Některé prarodiče hraní venku s vnoučaty motivuje ke zlepšení kondice.
Někdy stačí vyšlápnout na kopec, hledat v lese houby nebo se cestou domů zastavit na zmrzlinu.
Telefonát pomáhá, osobní setkání má ale své místo
Vzdálenost dnes mnohdy rozhoduje o tom, jak často se mohou prarodiče s vnoučaty vídat. Babička s dědečkem mohou žít na druhém konci republiky nebo v zahraničí, a pravidelné návštěvy tak nejsou vždy jednoduché. Telefonáty, zprávy nebo videohovory jim přesto umožňují zůstat součástí dětského světa. Dědeček může slyšet, jak se vnoučeti daří ve škole, babička mu zase může přečíst pohádku na dobrou noc.
Osobní setkání ale mají své kouzlo. Objetí, společný oběd nebo vyprávění u kuchyňského stolu přinášejí zážitky, které se přes obrazovku předávají jen těžko.
Blízký vztah potřebuje čas a chuť být spolu
Příbuzenské pouto samo o sobě ještě nezaručuje blízký vztah. Každá rodina má své možnosti, zkušenosti i historii. Někde jsou prarodiče přirozenou součástí každodenního života, jinde se s vnoučaty vídají jen několikrát do roka. Důležité je, aby se dítě v jejich přítomnosti cítilo přijímané a bezpečně.
Rodiče mohou takovému vztahu pomoci tím, že pro něj vytvoří prostor. Někdy stačí nechat babičku s vnoučetem, aby si spolu našli vlastní způsob, jak trávit čas. Jejich malé společné rituály, vtípky a zážitky se postupně stanou součástí rodinné paměti.
Dítě si možná za dvacet let nevzpomene, co dostalo k pátým narozeninám. Zato si může vybavit, jak s dědečkem chodilo krmit kachny, jak babička vždycky připálila první palačinku nebo jak u ní smělo zůstat vzhůru o trochu déle. Právě takové vzpomínky často zůstávají nejdéle.