První, druhá třída ještě jde. To se děti vrací ze školy plné zážitků, vypráví, jak se učí písmenka, chlubí se, že už umí počítat do stovky, a svěřují se s tím, kdo je jejich nejlepší kamarád. S věkem přepínají do čím dál úspornějšího režimu, který vyvrcholí tím, že po příchodu domů něco zahuhlají, což má být pozdrav, a zapadnou do svého pokojíčku.
Děti si po návratu ze školy potřebují odpočinout
Když dítě přijde ze školy domů, má toho celkem dost. Pokud nechodí na nějakou progresivní školu, kde se věnuje vlastním projektům, pletení žížal nebo lezení na umělé stěně, kterou mají místo tělocvičny, tak je umordované. Pět až osm hodin sedí v lavici, kde předstírá, že dává jakž takž pozor, a nudu si kompenzuje zapícháváním kružítka do gumy nebo čáráním obrázků a odpočtem minut do oběda. Je to trochu jako sedět v korporátu, kde vás to nebaví. Když se člověk přivleče domů, většinou také nemá chuť sdělovat veškeré dojmy, má chuť sebou prásknout na gauč a regenerovat. My dospělí takový luxus nemáme, protože po práci ještě řešíme milion jiných věcí, naši potomci naštěstí ano a přejme jim to.
U některých dětí se únava projeví i pláčem, podrážděností nebo výbuchem emocí. Pro tento jev se používá označení „after-school restraint collapse“, tedy zhruba zhroucení po celodenní sebekontrole. Dítě se celý den „drželo“ a doma se konečně může rozpadnout.
Obecná otázka ‚Jak bylo?‘ navíc dítěti nemusí dát jasný záchytný bod, o čem vyprávět. Dítě odpoví, že „normálně“, a jde si pro svačinu. „Při rozhovorech s dětmi a dospívajícími o jejich dni je načasování nesmírně důležité,“ říká v rozhovoru rodinný terapeut David Cook. „Když dětem dopřejeme prostor, vytváříme tím příležitost, abychom se k rozhovoru mohli později vrátit, zjistit, jak se mají, a nabídnout jim podporu,“ vysvětluje dále Cook. Rodičům proto doporučuje dopřát potomkům po škole alespoň půl hodiny na odpočinek a povídání nechat třeba až na večeři, kdy už jsou uvolněnější.
Teprve potom, až se nervový systém trochu uklidní a svačina zmizí, má smysl se ptát, ale jinak. Místo obecného „Jak bylo?“, které dítěti připadá jako žádost o celodenní reportáž, je lepší dávat konkrétní otázky. David Cook navíc doporučuje přizpůsobovat otázky věku dítěte. Zatímco mladšího školáka se můžeme zeptat, s kým si dnes hrál nebo co ho nejvíc bavilo, u dospívajících je vhodnější zaměřit se na vztahy s vrstevníky a jejich vlastní zájmy. Uvádí například tyto otázky:
Mladší školáci:
- S kým sis dnes hrál?
- Co zábavného jsi dnes dělal?
- Co bylo dnes nejtěžší?
- Povíš mi něco o tom výtvarném projektu, na kterém jste pracovali?
Děti na druhém stupni:
- S kým z kamarádů máš společné hodiny?
- Se kterým učitelem si nejvíc rozumíš?
- Bylo dnes něco, co tě rozčilovalo?
Začněte u sebe
Někdy je nejlepší přestat se vyptávat a začít vyprávět vlastní zážitky, aby si dítě nepřipadalo jako u policejního výslechu. Může to být cokoliv, třeba jak jste zmeškali schůzku, hádali se s kolegou nad barvou grafu nebo máte nějaký výživný zážitek z autobusu. Dítě už nemusí podávat žádné hlášení a většinou se rádo přidá se svými příběhy. Vzniká tak důvěra, která se buduje právě tak, že člověk se otevře a pozve druhého dál do svého světa.
Psycholožka Carolyn Spiro doporučuje začít vlastním zážitkem — třeba vyprávět, jak vás naštvalo zpoždění cestou do práce, a zeptat se dítěte, jestli ve škole zažilo něco podobného. Ukazujete mu tím, jak mluvit o emocích, a dáváte mu prostor přidat vlastní příběh. Dítě navíc zjistí, že ani dospělí nemají každý den úžasný, že občas něco pokazí a že se jim také dějí trapasy.
A když už se potomek konečně rozpovídá, je dobré odolat pokušení okamžitě všechno řešit. V jeho očích je například učitelka blbá a nesnáší ji, přednáškou o úctě k autoritám veškerou důvěru smetete ze stolu. Dítě nechce slyšet, jak se má správně chovat, nejspíš to i ví, chce uznání pro svoje prožívání. Stejně jako když vám připadá šéf nebo kolega v práci nesnesitelný, chcete se někomu svěřit a slyšet slova podpory, ne mentorování o tom, co si správně myslet a jak se cítit.
Americká pediatrická akademie v doporučeních pro komunikaci s dětmi zdůrazňuje význam aktivního naslouchání. Rodiče nemusí mít na všechno odpověď ani okamžitě přicházet s řešením. Někdy úplně stačí dát najevo, že dítěti rozumíme.
Nejlepší rozhovory vznikají mimochodem
Někdy se děti nejvíc rozpovídají právě ve chvíli, kdy se jich nikdo na nic neptá. Třeba při společném vaření, cestou autem nebo při venčení psa. Nemusíte sedět naproti sobě u stolu a upřeně si hledět do očí. Když se společně věnujete nějaké činnosti, povídání přichází přirozeně a dítě nemá pocit, že je středem pozornosti a očekává se od něj nějaký výkon. Mnoho terapeutů a psychologů potvrzuje, že právě tento „neformální“ způsob komunikace dětem i dospívajícím umožňuje říct věci, které by u stolu nikdy neřekly.
Děti, stejně jako my dospělí, otevírají to, co nosí v sobě, teprve tehdy, když cítí, že nemusí nic dokazovat a že jejich prožívání nebude hned opravované nebo hodnocené. Samozřejmě že rodiče musí mít přehled o známkách, úkolech a problémech ve škole. Jenže pokud se každý rozhovor o školním dni dříve či později stočí k tomu, co dítě nestihlo, pokazilo nebo zapomnělo, nebude se do dalšího příliš hrnout.
Nemusíte se učit nazpaměť správné otázky, abyste dítě rozmluvili. Jeho ochotu vyprávět ovlivňuje únava, věk, povaha i to, jak obvykle na jeho sdělení reagujete. Cílem je vytvořit prostředí, ve kterém se nebude bát odsuzování, vyslýchání a komandování. A kde bude vědět, že za vámi může přijít i s něčím nepříjemným.
