Ještě nedávno jste vedla pracovní porady, vychovávala děti, vyřizovala hypotéku a zvládala každodenní starosti celé rodiny. Pak oslavíte šedesátku, možná odejdete do důchodu, a něco se změní. Najednou vám někdo nabízí pomoc s věcmi, které jste celý život zvládala sama. Neptá se, zda ji potřebujete. Zkrátka předpokládá, že ano. A když se ohradíte? Nejste samostatná žena s vlastním názorem, ale tvrdohlavá seniorka, která si nechce nechat poradit.
U lékaře: „Maminka užívá nějaké léky?“
Sedíte v ordinaci, přišla jste s dospělou dcerou, protože vám nabídla odvoz. Lékař ale začne mluvit s ní. Ptá se, jaké léky maminka bere, jestli dodržuje doporučení a zda všemu rozuměla. Vy sedíte vedle a připadáte si jako školní aktovka, kterou někdo přinesl na kontrolu.
Samozřejmě existují situace, kdy člověk kvůli zdravotnímu stavu pomoc blízkých potřebuje. Jenže vyšší věk sám o sobě nic takového neznamená. Podle Národního zdravotnického informačního portálu máte právo na srozumitelné informace o svém zdravotním stavu, výsledcích vyšetření i možnostech léčby. O tom, kdo další smí být informován, rozhodujete vy, s výjimkami stanovenými zákonem.
Co říct: „Děkuji, dcera mě doprovází, ale o svém zdravotním stavu bych ráda mluvila přímo s vámi.“
A klidně požádejte lékaře, aby vám některé informace zopakoval. Není to známka stáří, ale odpovědný přístup k vlastnímu zdraví.
Na úřadě: „To si budete muset vyřídit přes internet“
Potřebujete podat žádost, změnit nějaký údaj nebo získat potvrzení. Úředník vás odkáže na internetový formulář a překvapeně zvedne obočí, když se zeptáte na jiný postup. Přitom třeba používáte internet denně. Jen se vám nechce ztrácet půl dopoledne hledáním formuláře, který úřad několikrát přejmenoval.
Vy sedíte vedle a připadáte si jako školní aktovka, kterou někdo přinesl na kontrolu.
Digitální služby jsou užitečné, ale nelze automaticky předpokládat, že všichni lidé mají stejné možnosti nebo zkušenosti. A stejně tak není správné považovat staršího člověka za někoho, kdo technologiím nerozumí.
Co říct: „Prosím, vysvětlete mi, jakými způsoby mohu žádost podat. Pokud je nutné elektronické podání, potřebuji vědět, jak přesně postupovat.“
Možnost papírového podání záleží na konkrétním úkonu. Požadovat jasné vysvětlení ale můžete vždy.
V obchodě a lékárně: „Tohle je pro vás úplně jednoduché“
V prodejně elektroniky se ptáte na nový telefon a prodavač vás rovnou vede k nejjednoduššímu modelu. V lékárně vám zase vydají lék s doplatkem, aniž byste věděla, zda existuje levnější odpovídající alternativa.
Právě v lékárně přitom může jedna otázka pomoci ušetřit. Státní ústav pro kontrolu léčiv potvrzuje, že lékárník může za zákonem stanovených podmínek a se souhlasem pacienta zaměnit předepsaný lék za jiný, který má stejnou léčivou látku a odpovídající účinnost a bezpečnost. Neplatí to však pro všechny přípravky a všechny situace.
Co říct: „Existuje pro mě vhodná varianta s nižším doplatkem? A můžete mi vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl?“
V obchodě zase není důvod stydět se za větu: „Nejdřív vám řeknu, co od výrobku potřebuji. Pak mi prosím doporučte vhodný model.“
U mobilního operátora: „Já vám rovnou nastavím výhodnější tarif“
Telefon zazvoní a milý hlas vám nabídne speciální službu, kterou prý ostatní zákazníci nemají. Mluví rychle, zdůrazňuje slevu a snaží se získat okamžitý souhlas. Starší lidé mohou být jednou z cílových skupin podobného prodeje, rozhodně ale nejsou jediní, kdo se v nabídce tarifů obtížně orientuje.
Pomoc má člověku usnadnit život, ne mu postupně odebírat možnost rozhodovat.
Podle Českého telekomunikačního úřadu platí pro telefonické sjednávání spotřebitelských smluv zvláštní pravidla. Samotný telefonát obvykle nestačí k uzavření smlouvy: podnikatel musí zaslat nabídku v textové podobě a spotřebitel ji následně přijmout stanoveným způsobem.
Co říct: „Pošlete mi prosím kompletní podmínky písemně. Než si je přečtu, s ničím nesouhlasím.“
Není žádná ostuda nabídku odmítnout. Ani tehdy, když volající tvrdí, že už zítra nebude platit.
Ve vlastní rodině: „Mami, my už jsme to za tebe zařídili“
A nakonec místo, kde podobné zacházení bolí nejvíc. Dcera vám oznámí, že na Vánoce přijedete k nim, protože přece nebudete sama. Syn rozhodne, že už byste neměla jezdit autem. Vnoučata se domluví, že vám pořídí nový telefon. Všichni to myslí dobře. Jenom se nikdo nezeptal vás.
Zájem rodiny je krásná věc, dokud se z něj nestane rozhodování za druhého. Pomoc má člověku usnadnit život, ne mu postupně odebírat možnost rozhodovat.
Co říct: „Vím, že máte starost a vážím si toho. Ale chtěla bych, abyste se mě nejdřív zeptali, co si přeji já.“
Možná to bude chvíli nepříjemné. Dospělé děti si totiž někdy ani neuvědomují, že svým rodičům začaly přidělovat roli nesamostatných lidí. A právě proto je důležité o tom mluvit.
Respekt není odměna za to, že ještě všechno zvládáte
Pro předsudky vůči lidem na základě věku existuje označení ageismus. Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že se může projevovat v institucích, mezilidských vztazích i v našem vlastním přemýšlení o stáří.
Nejde přitom o to dokazovat, že v sedmdesáti zvládnete všechno stejně jako ve čtyřiceti. Někdo potřebuje větší pomoc, jiný žádnou. Každý má jiné zdraví, zkušenosti i možnosti. Podstatné je, že ani ztráta některých schopností neznamená ztrátu lidské důstojnosti.
Nejlepší pomoc je někdy překvapivě jednoduchá. Zeptat se, naslouchat odpovědi a přijmout, že druhý člověk může chtít něco jiného, než bychom na jeho místě chtěli my.
