Stačí důvěrně známý pozdrav, naléhavá výzva a věta, že se o tom nikde nemluví. Jeden z důvodů, proč někteří senioři podobné zprávy sdílejí, může být mnohem smutnější, než si jejich děti připouštějí.
Představte si pana Karla. Je mu třiasedmdesát, celý život pracoval jako technik a vždycky měl na všechno rozumné vysvětlení. Když jeho děti přinesly ze školy nějakou neuvěřitelnou historku, okamžitě chtěl vědět, odkud ji mají. Dnes každé ráno otevře e-mail, přečte si několik zpráv od známých a část rozešle dalším lidem. Jednou jde o nebezpečnou potravinu, podruhé o zázračný lék, potřetí o údajné tajné rozhodnutí, které někdo před veřejností skrývá.
Když mu syn namítne, že jde o nesmysl, Karel se urazí. „Ty tomu nerozumíš, Pavle. Tohle ti v televizi neřeknou.“ Syn kroutí hlavou. Otec má přitom pocit, že konečně ví něco, co ostatním uniká.
Ze zkušeného otce se stal rodinný zpravodaj
Na celé situaci je něco dojemného. Karel sedí doma, děti mají vlastní život, vnoučata komunikují převážně přes telefon a lidé, s nimiž se léta potkával v práci, postupně zmizeli z jeho každodenního světa. Dříve byl tím, kdo ostatním radil. Věděl, jak opravit pračku, vyřešit problém s autem nebo vyjednat lepší podmínky v zaměstnání. Dnes se ho málokdo na něco ptá.
A najednou přichází e-mail, který začíná slovy: „Důležité upozornění pro všechny, kterým záleží na jejich blízkých.“ Pisatel ho prosí, aby zprávu předal ostatním. Karel má úkol. Může někoho varovat, pomoci mu, ochránit rodinu. To je mnohem příjemnější pocit než další dopoledne, kdy nikdo nezavolá.
Karel má úkol. Může někoho varovat, pomoci mu, ochránit rodinu.
Výzkum, zveřejněný v odborném časopise Journal of Education and Health Promotion, zkoumal, proč starší lidé sdílejí informace o zdraví. Autoři přehledu 16 studií upozorňují mimo jiné na význam sociálních vztahů, vzájemné podpory a pocitu vlastní schopnosti používat technologie. Nejde tedy vždy pouze o samotné informace. Sdílení může být také způsobem, jak zůstat součástí života ostatních.
„Posílám ti to, protože tě mám rád.“
Jedním z největších paradoxů internetových hoaxů je, že je lidé často neposílají se zlým úmyslem. Naopak. Chtějí ostatním pomoci.
Babička rozesílající varování před údajně jedovatým ovocem se nemusí pokoušet nikoho strašit. Opravdu nechce, aby se vnoučatům něco stalo. Dědeček sdílející falešné upozornění na zablokování bankovních účtů může upřímně věřit, že své známé zachrání před problémy. Nebezpečná zpráva tak dostane mimořádně důvěryhodného doručovatele. Nepřichází od anonymního podvodníka, ale od člověka, kterého známe čtyřicet let. Rodina a přátelé mohou starším lidem pomáhat nepravdivé informace rozpoznat, ale také je nevědomky šířit dál. Člověk si pak ani neuvědomí, že důvěřuje především odesílateli, nikoliv důkazům.
Tajná informace je sladší než obyčejná pravda
Všimli jste si, jak často podobné zprávy slibují něco, co „média tají“, „lékaři nechtějí přiznat“ nebo „úřady neprozradí“?
Je to velmi chytrý psychologický trik. Když si člověk přečte běžnou informaci, dozví se něco nového. Když si přečte údajně utajovanou informaci, může získat ještě něco navíc: pocit výjimečnosti. Patří mezi zasvěcené, zatímco ostatní zůstávají v nevědomosti. A co je příjemnější? Být jedním z milionu čtenářů obyčejných zpráv, nebo tím, kdo ostatním otevře oči?
Tento mechanismus není výsadou seniorů. Potřeba cítit se výjimečně, rozumět světu a mít nad ním určitou kontrolu patří k běžným lidským motivacím. Zranitelnější však může být člověk, který v každodenním životě ztratil část společenského uznání nebo kontaktů.
Problém začíná ve chvíli, kdy se z údajně tajných informací stane součást osobní identity. Karel už neposílá jen zprávy. Považuje se za člověka, který na rozdíl od ostatních prohlédl. A když mu syn řekne, že naletěl, neslyší jen opravu nepřesnosti. Slyší, že je naivní, starý a že jeho úsudek nestojí za nic. Proto někdy reaguje tak podrážděně.
Nejsou hloupější. Jen je nikdo nepřipravil na svět, v němž může lhát úplně každý
V roce 2019 zveřejnili američtí výzkumníci studii v časopise Science Advances, kde shrnují, že uživatelé starší 65 let sdíleli ve sledovaném období téměř sedmkrát více odkazů z dezinformačních webů než nejmladší věková skupina. Výzkum se týkal amerických uživatelů v období voleb roku 2016, takže jeho výsledky nelze automaticky přenášet na všechny české seniory. Přesto upozornil na důležitý problém.
Když si člověk přečte údajně utajovanou informaci, může získat ještě něco navíc: pocit výjimečnosti.
Starší generace vyrůstaly ve světě, kde zpráva prošla redakcí, kniha vydavatelstvím a televizní reportáž měla alespoň nějakého odpovědného autora. Dnešní internet podobné záruky nenabízí. Profesionálně vyhlížející článek může během několika minut vytvořit prakticky kdokoliv. Zkušenost, která člověku pomáhala desítky let, mu najednou nemusí stačit. To však neznamená, že se v digitálním prostředí nemůže naučit orientovat.
Z falešné zprávy k vybranému účtu vede překvapivě krátká cesta
Ne každý senior, který uvěří nesmyslnému e-mailu, přijde o peníze. Princip manipulace je však podobný. Podvodník vyvolá silnou emoci, nabídne řešení a přidá naléhavost. Nejdřív může přijít zpráva o údajném nebezpečí. Příště varování před napadeným bankovním účtem. Nakonec telefonát člověka, který se představí jako pracovník banky a nabídne pomoc.
Když oběť uvěří, může skončit bez úspor. Pachatelé využívají strach, důvěru, citové vztahy i neznalost technologií. Ohrožen však může být kdokoliv, nejen důchodce.
Neříkejte otci, že je naivní. Zeptejte se ho, kdo mu to poslal
Jak tedy zastavit rodinného šiřitele poplašných zpráv, aniž by se každá nedělní návštěva proměnila v hádku? Pravděpodobně nepomůže zesměšnění. Karel nepotřebuje další důkaz, že jeho děti vědí všechno lépe. Potřebuje možnost změnit názor, aniž by přitom ztratil tvář.
Místo „Tati, jak můžeš takové hlouposti věřit?“ může syn zkusit: „To je zvláštní, pojďme zjistit, kdo to napsal.“ A místo dlouhého vysvětlování nabídnout jednoduchý postup: najít původního autora, vyhledat zprávu v jiných důvěryhodných zdrojích a před přeposláním chvíli počkat.
Senioři, kteří absolvovali hodinový kurz digitální gramotnosti, následně dokázali výrazně lépe rozlišovat pravdivé a falešné zprávy. V kontrolní skupině srovnatelné zlepšení nenastalo.
Možná ale stojí za to udělat ještě něco jiného. Zavolat rodičům také tehdy, když nepotřebujeme hlídání dětí, odvoz na letiště nebo recept na svíčkovou. Zeptat se jich na názor. Připomenout jim, že jejich zkušenosti mají hodnotu i bez senzačních internetových objevů. Protože v některých rodinách možná není největší problém samotný hoax. Je jím skutečnost, že neznámý člověk z internetu dokáže našim rodičům věnovat více pozornosti než my.
A když pak přijde zpráva začínající slovy „Vážený příteli, právě vy byste to měl vědět“, někdo na druhé straně konečně získá pocit, že je zase potřebný.
I když ten přítel ve skutečnosti vůbec neexistuje.
