Českému motosportu se blýská na lepší časy: po dlouhých deseti letech má zástupce v prestižním seriálu Formule 2. Talentovaný Roman Staněk ale klame tělem. Už ve svých devatenácti letech vykazuje všechny znaky vyrovnaného profesionálního sportovce a tvrdě pracuje na tom, aby vyrostl v kompletního jezdce, o jehož služby se brzy začnou zajímat i stáje elitní Formule 1. Jak rychle musí člověk v takové konkurenci dospět, jak se trénují reakce a jak je to s nebezpečím na závodní trati?
Romane, jak si zatím užíváte probíhající sezonu Formule 2?
Je to moje první sezona v této vyšší soutěži. Po přestupu z Formule 3 tedy letos poznávám motosport na vyšší úrovni. Dřu na sobě, užívám si ten proces růstu, chci ale zase stát na pódiu, na což jsem byl v minulých sezonách zvyklý, a teď mi to upřímně chybí. S týmem děláme všechno pro to, abychom byli rychlejší i chytřejší a došli si pro bednu.
Jak hodnotíte současný ročník po výsledkové stránce?
Výsledkově je to špatné. Začal jsem dobře v Bahrajnu, v kvalifikaci byl mezi deseti nejlepšími, v závodě jsem ale měl problém s brzdami, nicméně rychlost tam byla. Pak jsme udělali pár změn na autě, aby nebylo tolik nedotáčivé, což se ale nakonec neukázalo jako dobrý krok. V Barceloně to nestálo za nic, ztrácel jsem sekundu a to nelze dopustit, navíc když jsem vloni ve Formuli 3 zajel na stejném okruhu nejrychlejší čas. Teď se vracíme k nastavení auta ze začátku sezony, takže by to mělo být zase lepší.
A lepší to skutečně je, začátkem července jste si dojel pro zatím nejlepší umístění v sezoně, šesté místo v rakouském Spielbergu…
Závod tento víkend hodnotím pozitivně. Rychlost při závodě máme dobrou. Naším problémem je ale stále kvalifikace, kde ztrácíme okolo půl vteřiny na kolo, a to je prostě strašně moc. S tím musíme něco udělat.
Roman Staněk. (zdroj: se svolením Romana Staňka)
Ve sprintu jsem se správně rozhodnul, že podmínky jsou na pneumatiky do sucha, což mi hodně pomohlo, a šesté místo po startu ze sedmnáctého místa po kvalifikaci beru. Red Bull Ring mám rád hlavně díky velké podpoře od českých fanoušků, kterých bylo hodně. Opravdu si té podpory vážím.
O kolik větší výzva je Formule 2 oproti Formuli 3, kterou jste jezdil v minulých sezonách?
Je to samozřejmě něco jiného. Laik v tom možná rozdíl nemusí vidět, ale ve Formuli 2 jsou už auta, která se musí řídit opravdu rychle. Je to pořád ten samý sport, ale vlastně zároveň není. Máme čtyři sady pneumatik a to, jak a kdy které nasadíte, hraje v závodě obrovskou roli. Celková strategie týmu a její následné dodržování během závodu tu má mnohem větší váhu než v nižších soutěžích a právě strategie nakonec může vyhrávat závody. Třeba v Monaku jsem v kvalifikaci zajel nejhorší čas a ještě k tomu rozbil auto. Díky strategii jsme ale i z posledního místa nakonec zajeli v závodě na bodovanou pozici, což bylo vlastně překvapivé.
Legendární závod v Monaku jste jel vůbec poprvé v životě a byl to v tu dobu nejlepší výsledek dosavadní sezony. Jaké to pro vás bylo?
Pátek byl náročný. Dojet poslední a ještě rozbít auto, to není na psychiku vůbec dobré. Podepsalo se tam i to, že jsem tu trať neznal a neměl ji najetou. V pátek jsem byl hodně frustrovaný a mentálně dole, ale sobota byla úplně jiný den. Perfektně jsme vychytali strategii a nakonec z toho byly i body.
Jak pracujete na své mentální stránce?
Začal jsem s tím relativně brzo a vlastně i příliš brzo. Někdy ve třinácti letech mě rodiče vzali ke koučovi a stratégovi Vítkovi Schlesingerovi. Moc moudrý jsem z toho tehdy ještě nebyl, když se mě tehdy ptal na mé silné stránky a životní cíle. Můj mozek ještě nebyl natolik vyvinutý, abych to správně pochopil a dokázal to nějak využít, tak jsme si dali pauzu. V posledních letech jsem se ale k Vítovi vrátil a intenzivně spolu pracujeme na mém mentálním rozvoji.
Jedním z mých cílů je závodit mezi elitou ve Formuli 1. Vize je ale mnohem komplexnější. Tou mou je stát se kompletním jezdcem, člověkem, který umí vyhrávat i prohrávat, který na sobě bude pořád pracovat.
Jsem spokojený, otevřel mi oči v motosportu i v běžném životě. Jezdí se mnou i na některé závody a jsme pravidelně v kontaktu.
Jak taková spolupráce a mentální rozvoj konkrétně probíhají?
Vít mi ukázal, jak je lidské tělo propojené a jak vše souvisí se vším. To, jak člověk spí, co sní, jak dýchá a na co myslí. Teď vychytáváme suplementaci, správné dýchání, soustředění nebo přípravu před závodem. Hodně je důležitá vizualizace. Je třeba nasát ten okruh ještě než se vyjede. Mozek totiž nerozezná vzpomínky na minulost a obrazy budoucnosti, které si představujete. Snažíme se proto načíst si trať, představovat si závod, každou zatáčku a ovládání vozu. K tomu jsou zapotřebí různé dechové techniky a sledování toho, co cítím v jaké bázi trati. Stalo se mi, že jsem se do toho zabral až tak, že jsem pak v autě dělal už vše úplně automaticky. Je to velice silná technika.
Praktikujete i neurovizuální trénink, ten funguje jak?
Na speciální klinice vám udělají sken očí a pak přístroj zjišťuje, jak rychle vaše oko pošle informaci, kterou vidí, do mozku a jak rychle zareaguje na podněty. Rychlost reakcí a následných fyzických změn je ve sportu obecně velice důležitá, proto na neurovizuální trénink chodí i profesionální fotbalisti, hokejisti a další. Trénink očí pak trvá třeba pět až deset minut, ale je to až neuvěřitelně vyčerpávající.
Váš kouč Vít Schlesinger často mluví u sportovců o důležitosti pocitu štěstí a naplněnosti. Jak vnímáte tento aspekt života profesionálního sportovce?
Vnímám to jako cestu. Ta s sebou nese spoustu dobrých pocitů, ale také mnoho těch bolestivých. Mám vizi, někam mířím, někam se chci dostat jako sportovec i jako člověk a ta cesta, která nese výhry i porážky, je něco, co si užívám. Člověk, který neumí být šťastný už během té své cesty, ale těší se jen na vrchol, na ten jeden jediný bod, vlastně nemůže být šťastný. To se stává i známým sportovcům. Naplnili své sportovní cíle, ale necítí se šťastní a naplnění. Vidím to tak, že je důležité užívat si celý ten proces, který si každý z nás v životě vybral.
Co je tedy vaší vizí a cílem? Formule 1?
Ano, jedním z mých cílů je závodit mezi elitou ve Formuli 1. Vize je ale mnohem komplexnější. Tou mou je stát se kompletním jezdcem, člověkem, který umí vyhrávat i prohrávat, který na sobě bude pořád pracovat.
Výhra je úspěchem celého týmu. (zdroj: se svolením Romana Staňka)
Člověkem sebevědomým, který bude mít kolem sebe tu správnou auru, a každý den si jde za tím, čeho chce dosáhnout. Ta vize se samozřejmě prolíná s Formulí 1, ale vnímám to jako takový vedlejší produkt toho, o co se dlouhodobě snažím, tedy té vize. Mám před sebou dva klíčové roky. Pokud během těchto dvou sezon nezajedu skvělé výsledky a nepřijde nabídka z Formule 1, tak se ty šance budou spíše zmenšovat.
Jak to?
Jakmile nebudou výsledky nebo by nebyl znát určitý pokrok, tak se nemáme o čem bavit a můžu to zabalit. Můj hlavní sponzor je sice můj táta, přistupuje k tomu ale stejně jako kterákoliv jiná firma. Nebudou výsledky, nebudou peníze. Nováčků je v letošním ročníku dost, musím tedy makat a ukázat, že patřím mezi nejlepší nováčky.
Romane, je vám devatenáct let, mluvíte o vizi, jste profesionální sportovec… Jak rychle musí člověk dospět?
To je dobrá otázka. Jak moc jsem dospělý, to by asi měli zhodnotit jiní. Kolem patnácti let jsem už každopádně věděl, že ten sport chci dělat naplno a dát do toho všechno. Když se člověk zaváže k tomu, že bude něco dělat na sto procent, a skutečně to tak dělá, ani v případě neúspěchu to pak nemůže brát jako selhání. Ale znovu se vracím k tomu, že je to cesta. Cítím, že jako jezdec Formule 2 ještě nejsem kompletní, že jsem do té role ještě nedospěl jezdecky ani mentálně. Právě na tom teď pracujeme. Vnímám to tak, že jsme určitě za půlkou, je před námi ale ještě hodně práce a celý ten proces je to, co si na tom užívám.
Ve filmu Rivalové mluvil představitel slavného pilota Formule 1 Nikiho Laudy o tom, že pokaždé, když sedá do vozu, existuje asi dvacetiprocentní šance, že z něj už nevystoupí. Jak vy vnímáte faktor strachu a onu blízkost smrti, když se proháníte vysokou rychlostí po okruhu?
Upřímně to nevnímám vůbec, aktivně o tom takto nepřemýšlím. Rychlost a nebezpečí k tomu sportu patří. Od čtyř let se motám okolo čtyřkolek a závodění, takže to tak nějak mám zažité. Samozřejmě to nechci zlehčovat, šance smrti v závodech je. Ten strach a adrenalin je ale aspekt toho sportu a mnoho těch, kteří závodí, si to naopak velmi užívají.
Související…
Reklama
foto: se svolením Romana Staňka, zdroj: Autorský článek
