Nápadu popovídat si s ředitelem legendárního cirkusu Humberto předcházely dvě motivující skutečnosti. Zaprvé jsme se synem navštívili jedno z představení, kam jsem sama šla s rozporuplnými pocity, ale vracela se naprosto nadšená z artistických výkonů a pohodové atmosféry, ale také se spoustou otázek, které provozování cirkusu znamená. A druhou motivací pak byly rozhovory s lidmi, kteří jsou zapšklými aktivisty a odpůrci všeho, co souvisí s držením zvířat „v zajetí“ (používá se spíše termín „v lidské péči“ – v zajetí se chovají zvířata odchycená ve volné přírodě), o jejich drezuře a výcviku ani nemluvě.
Zaujalo mě to, že artisté ve svých skutečně špičkových číslech vystupovali bez jištění, že zvířata předváděla méně akrobatické kousky a bylo jich celkově méně, než bych čekala, a také to, jak si takový velký cirkus na sebe dokáže vydělat.
Nakonec jsem se potkala hned se dvěma muži – Hynkem Navrátilem, majitelem a ředitelem cirkusu, který jej vede už 30 let. A pak s cirkusovým „tiskovým mluvčím“, ale také osvětlovačem a zvukařem v jedné osobě, novinářem Jaromírem „Jayem“ Pavlíkem, který se k cirkusu před dvěma lety připojil.
Kočovnictví obecně prošlo v posledním století velkou změnou. Dá se nyní takto vůbec uživit? Jak moc je to náročné pro cirkus, vaši rodinu, zaměstnance?
HN: Já jsem už pátá generace, takže pro mě je kočování normální. Ale někteří lidé odejdou.
Když vyprávím novým zaměstnancům, jak to bylo dřív, jen z mého vyprávění je bolí ruce i hlava. Protože to byla neskutečná dřina. Bez techniky, bez ničeho. Třeba když jsme se za Státních cirkusů (oficiální název Státní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky, pozn. red.) přepravovali do zahraničí, tak jely dva vlaky. Sto vagonů se muselo zabalit, naložit, někdo to musel zajistit. Přepravovali jsme se v maringotkách, takže to bylo hororové. Zastavili jste někde v poli, chtěli jste si dojít někam pro pečivo a vlak odjel. Tak jste ho doháněli někde v příští stanici. Projeli jsme kus světa, normální smrtelník by se takhle nikam nedostal. Dostali jsme se i do periferií, mezi obyčejné lidi, kam dneska už zabloudí jen dobrodruzi. I když některé státy se už dneska zcivilizovaly, tehdy to bylo dobrodružství.
Jak je to vlastně s rodinnou tradicí Cirkusu Humberto? Kam až kořeny rodiny sahají?
HN: Praděda jezdil po pouti s jeho kumšty – měli medvěda, dělali zápasy s medvědem na jarmarcích. Bylo to opravdu jako v knížkách nebo ve starých filmech. Můj táta dělal klauniádu a akrobacii. Cirkusáci jsou všestranní umělci. Když se něco učí, učí se všechno a až pak se specializují na něco, co se jim nejvíc líbí, a u toho zůstanou. Něco je uchvátí tak, že to dovedou k dokonalosti. No a po pradědovi pokračoval táta a teď my s bráchou.
A co dnešní mladá generace? Pro ně to nemusí vždycky být vysněný život. Co kdyby některé z vašich dětí nebo vnuků chtělo rodinnou tradici opustit? Nebo se to nestává?
HN: Je úplně běžné, že někteří odejdou, třeba proto, že chtějí studovat. Asi vás to překvapí, ale i mezi námi je hodně lidí, kteří mají školy. Cirkus je ale jejich srdeční záležitostí a zůstali u našeho povolání. Lidi zpohodlněli. Je to veliká dřina a málokdo to vydrží. Z privátu k nám z těchto důvodů chodí málo lidí – jen blázni (dívá se na Jaye, který je jedním z mála). Ani finance u nás nejsou nijak vysoké. Je to o srdci a jiném způsobu života.
zdroj: se svolením Hynka Navrátila
Odejde možná tak 5 procent rodilých komediantů, ale jiní zase z „privátu“ přijdou. Ono to vypadá jako brnkačka, ale zmoknete, brodíte se ve stanu po kolena v bahně, ale druhý den už tam musí být před představením čisto. Lidé si pak stěžují, že je někde trochu bahna, a nenapadlo by je, že včera ho bylo po kolena. Nikoho to nezajímá, představení musí být perfektní. Lidi si většinou neuvědomují, co všechno jsme pro to museli udělat. A my děláme maximum, aby diváci měli komfort.
Jay: A jediný, kdo je vlastně pořád v pohodě, jsou zvířata. A tak to musí být.
HN: Jasně, zvířata vždycky na prvním místě. To je priorita, lidi počkají… (směje se)
Profilujete se jako česko-slovenský cirkus, ale přitom u vás často vystupuje jen jediný český artista – ostatní jsou cizinci. Jak pro svá čísla získáváte lidi? Mají jen časově ohraničené angažmá? Putují od cirkusu k cirkusu?
HN: Samozřejmě jsme nejznámější česko-slovenský cirkus! Kvalitní špičkoví čeští artisti jsou u nejlepších cirkusů ve světě. A já preferuji spíš zahraniční artisty, protože ti čeští zpohodlněli, kvalita a disciplína šla rapidně dolů. Stále je pár světlých výjimek, které udržují špičku, ale ti pracují v Americe nebo jinde.
Navíc každý druhý rok měníme program a chceme držet tradice. Když jsme s bráchou před třiceti lety začínali, byli jsme jediný cirkus, který u nás zahraniční artisty angažoval. Od té doby je máme. Takže pro vysvětlení – jsme český podnik s mezinárodním obsazením.
Kde artisty sháníte?
HN: Díky tomu, že jsem deset let ne soustavně, ale hodně jezdil do Ruska, měl jsem tam dobré konexe. O ruských artistech je známo, že jsou špičkoví. Měl jsem tam i kontakt na učiliště, kde byli adepti, kteří ještě nebyli zmlsaní. U nás se takzvaně zajeli a pak odjížděli na Západ. Na podzim jsme většinou tady v Praze – vždycky k nám jezdila spousta ředitelů velkých zahraničních cirkusů a vždycky nám někoho odlákali.
Myslíte jako čísla? Přeplatili artisty?
HN: Jasně že přeplatili….
Mimochodem vaše vstupné je na to, co divák dostane, docela levné.
HN: Jasně, je levné, my to víme. Ale najdou se i tací, komu se to zdá hodně. Já vždycky z legrace říkám: „Jo, je to drahý, nestojí to za nic, a ještě za to bereme peníze.“ Pokud srovnám náš program s programem cirkusů v zahraničí, je vidět, že jsme skutečně východní blok, a ještě dlouho budeme. Takový program by měl stát okolo tisícovky až 2500 korun.
Všichni u nás dělají všechno. Jak se hneme, každý dělá podle toho, co je za den. V pondělí jsme řidiči a stavěči, v úterý sháníme krmení a ve středu už jsme zase umělci.
Ale tady by na to nikdo nepřišel. Když se kouknete na cirkusy, které mají stejné vstupné jako my, tak ty se s námi programově nemohou srovnávat. Nechci nikoho špinit, ale opravdu je to tak. My zvedáme vstupné po dvacetikorunách nebo padesátikorunách. Teď to bylo o padesát, protože se zvedly ceny energií. Snažíme se vstupné držet na minimu.
Jay: Když lidi z cirkusu odcházejí, jsou nadšení a říkají, že to bylo levné. Ale problém je je do toho cirkusu dostat. V posledních pěti letech už chodí i teenageři – chodí sem na rande, stejně jako do kin.
HN: K nám chodí normální lidi, kteří berou normální platy. A i jim se zvedly energie a ceny, takže už nemají na cirkus, šetří… Chodí buď teenageři, nebo lidi přijdou na doporučení. Ostatní mají stále v hlavě to, že cirkus je nic moc.
Proč vstupné nezvednete?
HN: Mám obavu vstupné zvedat, protože bez cirkusu, divadla nebo kina se lidé obejdou. Ale ne bez bydlení a bez jídla. Doma si můžou pustit sto programů – proč by lidi někam chodili?
Jaký je podle vás tedy největší rozdíl mezi českým a zahraničním cirkusem?
HN: Vezmu to od minulosti, od kluka. Jsem hrdý na to, že jsme cirkusáci, komedianti. Pro lidi jsme lidová zábava. Jako malí jsme nikam nejezdili, ale jednou tu byl holandský agent a vymohl si mě a bráchu s naším číslem se lvy. To bylo v roce 1986 a my jsme tak odjeli do Holandska, kde jsme jezdili s cirkusem po divadlech. A jakmile jsme překročili hranice, najednou nás začali titulovat jako umělce. Nebyli jsme komedianti a póvl, cirkusáci, ale byli jsme umělci.
A finančně?
HN: Za Státních cirkusů byl u nás finanční strop 3800 korun měsíčně. K tomu byl plán 340 představení ročně – jedno, dvě, tři denně, v Rusku pět. Tohle když jsme někomu řekli v zahraničí, tak se mi vysmáli a ptali se, jestli je to za vystoupení nebo za den… Několikrát jsem mohl v cizině zůstat, ale nikdy jsem nechtěl a ani mě to nenapadlo. Měl jsem tady ženu a čekali jsme rodinu a to je pro mě nejvíc.
Třeba jsem dělal drezuru velbloudů a měl jsem plat 2400. A ještě jsem měl slona, ale to je vedlejší. Pak jsme jeli do Polska. Drezér byl vždycky všude víc než artista a v Polsku měli drezéři 8 až 10 tisíc. Navíc, hlavní drezér měl vždycky další čtyři pomocné drezéry, kteří všechno oddřeli a připravili – a on měl přitom tyto peníze. Stejně to bylo ve východním Německu a Maďarsku. Jen Bulhaři a Rumuni nic neuměli… (směje se)
A co země západní Evropy?
HN: Francouzi, Němci a my jsme byli v drezúře špička, a přitom u nás jsme brali takhle směšné peníze. A to ani nemluvím o tom, jak nám do řemesla kecala politika a za komunistů hlavně „stranická“ správnost.
Dostali jsme ředitele, který v životě s cirkusem nejezdil, pak jel do Ruska, tam dostal „výuční list“ a uměl najednou všechno. U nás byly cirkusové platy 1200, 1500. Ale stejně na tom byli i herci… Jediná šance byla dostat se nějak na Západ.
Vraťme se ale k tomu Holandsku…
HN: Paradox byl, že jsme hráli cirkus v divadlech, což je úplně nemyslitelné. Tam se mě jeden kolega Němec ptal, jestli Státní cirkusy angažují nějaké zahraniční artisty. Řekl jsem, že ano, a on sem chtěl poslat kazetu s nabídkou. Když jsem mu ale řekl, kolik beru, tak nevěřil vlastním očím. Byl jsem tam za exota. Srdcem jsem ale byl pořád tady. Jako blbci jsme reprezentovali Českou republiku, a pak jsem musel po revoluci slýchat, jak týráme zvířata…
Počkejte, tam se dostaneme. Postupně. To je teda dost dřina – cirkus sám o sobě, zvířata a lidi uživit…
HN: Všichni u nás dělají všechno. Jak se hneme, každý dělá podle toho, co je za den. V pondělí jsme řidiči a stavěči, v úterý sháníme krmení a ve středu už jsme zase umělci. Musíme stavět, bourat, svítit – všichni všechno. Artisti taky prodávají o přestávkách občerstvení…
Všichni dělají všechno – to je běžná praxe?
HN: Ne, vůbec ne. V zahraničí to tak není. Ale my si na tom zakládáme, protože i přes prodej párku v rohlíku o přestávce se artisti dostanou do kontaktu s lidmi a naopak. Já kolikrát jdu sám ven a trhám lístky na bráně, abych si popovídal s lidmi. Mám to rád.
Jay: On to šéf neřekne, je skromný, ale jeho velké plus je, že se nebojí jít s dobou a pořád se vyvíjet. Stejně je to ve sportu – nikdy se nespokojit s aktuálním úspěchem. Mnoho cirkusů u nás zaniklo, protože tato vlastnost jejich majiteli chyběla.
Jak je to se sestavováním programu? Jak často se obměňuje?
HN: Letos jsme jeli Ostravsko a vrátili jsme se do Prahy. Příští rok máme v plánu jet z druhé strany. Za ty dva roky objedeme všechna velká města. To znamená, že za dva roky musíme obměnit program. Nemůžeme na Ostravsko přijet znovu s tím stejným programem.
A kdo program tvoří? Podílejí se na něm sami artisté? Stěžejní jsou pro návštěvníky vždycky zvířata a artisti…
HN: No, u nás je to klaun. (představení cirkusu Humberto vlastně uvádí klaun, který i během představení zapojuje diváky – pozn. red.). My naše představení stavíme na klaunovi. Je to můj kamarád a je to srdcař.
V Senátu nás stavěli na úroveň množíren psů, zakazovali nám, aby se zvířata v cirkuse množila… Dokonce se jako důvod uvádělo i to, že máme odlišný způsob života.
Jay: A hlavně je třeba říct, že letos je to poprvé, co jsme najali profesionální choreografy. Choreografka námi vybraná čísla propojila.
HN: Většinou jsme to dělali sami, ale můj mladší syn chtěl choreografii změnit a upravit. Nebyl jsem z toho nadšený, ale musím říct, že se to povedlo.
A co děláte přes zimu? To přece nejezdíte…
HN: Teď skončíme a pak artisti odjíždějí na vánoční cirkusy do Francie, Německa, Rakouska. Na Západě je to tradice. V únoru ale začíná nová sezona a všichni musí být zpět.
Přejděme k ožehavým tématům – jak je to se zvířaty v manéži? Aktivisté protestují nejen proti zoo, ale i proti držení zvířat v zajetí obecně, o cirkusech, kde jsou zvířata drezurována, ani nemluvě. Jistě čelíte i těmto případům, že?
HN: Jistě, k tomu se ještě přidávají politici, kteří jsou schopni říkat, že učíme medvědy tancovat na žhavém plechu. Že to můžou říkat běžní lidé, to pochopím, ale v Senátu? Tam nás stavěli na úroveň množíren psů, zakazovali nám, aby se zvířata v cirkuse množila… Dokonce se jako důvod uvádělo i to, že máme odlišný způsob života.
Takže pořád trvá zdání, že tu zvířata týráte?
HN: Jasně. Nejhorší je, že když naše zvíře onemocní, musíme volat veterináře 200, 300 kilometrů daleko, protože přístup většiny veterinářů je: No jo, to je cirkusový zvíře, to je jasný… Je nemocný, protože my jsme ho zmlátili nebo jsme mu nějak ublížili.
Jak je to se zvířaty, jak se u vás mají? A jak jim sháníte krmení?
HN: To je bez problémů, máme záchytné body jako farmy a máme totéž, i pokud jde o techniku. Máme všude známé, kteří nám pomáhají. Neudělají to pro každý cirkus, ale pro nás ano. Dokonce i za covidu nám lidé pomáhali – vozili nám krmení, nabízeli peníze.
zdroj: se svolením Hynka Navrátila
Dva roky jsme stáli, artisty jsme drželi, manželka vařila 20, 30 obědů denně. Když jsme zažádali o dotace, nedostali jsme nic. V zoo pronesli, že budou muset utrácet zvířata, a ihned dostali dotace.
A jak jste zvířata sehnali? Přijde mi, že jich je méně…
HN: Po revoluci Státní cirkusy skončily a zvířata tam zůstala. Zavolali si nás, drezéry. V tu dobu neexistoval ani jeden český cirkus. Artisty propustili. Nám řekli, že nestojíme za nic a že v zahraničí si ani neškrtneme. Řekli nám, že zvířata si musíme koupit, nebo je utratí. Samozřejmě jsme si je koupili a zbylá zvířata jsme udali. Neutratilo se ani jedno.
Takže jsme měli zvířata, ale žádné angažmá. Pak jsme sehnali i to, ale neměli jsme jak zvířata přepravit. Koupili jsme přepravníky, postroje, pak auta. Prostě jsme si udělali náš cirkus. A pak jsme vyrazili na turné. Museli jsme si půjčit od rodiny a první roky jsme jen spláceli dluhy. Nic jsme nevydělávali. Od Státních cirkusů jsme si nemohli koupit nic, protože mezitím bylo všechno rozkradeno. Vstupné jsme tenkrát měli 25 korun a měli jsme angažovaných 18 artistů.
Jaký je pro zvířata život v cirkuse? Kdo se o ně stará? V programu totiž mluvíte o lvech, medvědech, ti ale nevystupovali, aspoň když jsme u vás byli my. Je jich celkově méně, ne?
HN: Zvířat máme asi stejně, jako bylo u Státních cirkusů. Chybí velké skupinové číslo, které dříve končilo program – tzv. trupové číslo. Ale ani venku už tato čísla nemají, jen pár špičkových cirkusů.
O zvířata se staráme sami. Mám všude stabilní lidi, které si vybírám já, a je to podle toho, jaký mají ke zvířatům vztah. Při práci s nimi jimi načichnete a lidi se pak na vás divně dívají a ohrnují nos.
Jay: Medvěd nevystupoval, protože se mu ten den prostě nechtělo. Zvířata vystupovat nikdo nenutí.
HN: Myslím, že zvířata se u nás mají dobře. Můžu se jen domnívat, ale když to vezmu podle toho, jakého věku se dožívají, tak nemyslím, že by se měla špatně. Ale na to byste se jich musela zeptat sama.
Jay: Před lety jsme zázemí otevřeli pro lidi, od 9 od rána až do představení. Dokonce jsme napsali všem organizacím za práva zvířat v Česku, že s námi můžou strávit sezónu, aby viděli naši práci.
Všude nám polepili letáky s tím, jak starší zvířata dáváme do garáže a tam je trávíme plynem, jak učíme medvědy tancovat na žhavém plechu a podobně. Do cirkusu pak nikdo nešel.
HN: Já jsem ale dal podmínku, že by s námi museli pracovat, stavět, bourat. Kolik lidí myslíte, že se přihlásilo?
Nikdo, to je mi jasné.
HN: Pak s námi chvíli jezdili dva Angličané, taky aktivisté. A nakonec zveřejnili fotku medvěda v kleci, jak kouká smutně ven. Vypadal, že už je skoro mrtvej.
Hovoříte o certifikaci A1, co to znamená?
Jay: Neexistují žádné obecné certifikace, občas někdo nějakou vytvoří, ale je to spíš proto, aby odlišil špatné a dobré cirkusy. Certifikaci jsme dostali už kdysi od cirkusové asociace za vzorné ustájení a práci se zvířaty, co se týče drezury.
Ono obecně ale děláme se zvířaty o 80 procent méně než dříve. Vlastně je to taková ukázka spolupráce.
A proč je to už neučíte?
HN: Protože generace, která tomu rozuměla, to už neocení, a tato generace, ta tomu nerozumí a těm stačí, když tam ta zvířata vidí. Je zbytečné trávit hodiny denně a roky tím, abyste zvířata naučili něco složitějšího…
A jak trénujete?
HN: Každý má svůj styl, já třeba trénuji pomalinku, aby to zvířata nezatěžovalo. Trvá nám to dlouho, ale není kam spěchat. Se psem si cvik třikrát projedu, někdy dvakrát denně, ale rozhodne ne dvě hodiny denně. Chci, aby to dělali s radostí. Já myslím, že dlouhý trénink to těm zvířatům znechutí. Dříve jezdili psi na skateboardech proti sobě a lidi z toho byli paf. Zvířata u nás už mají i svůj věk, takže jim i tak ubíráte, abyste je nezatěžovali. Je to stejné jako s lidmi.
Dokážete vycvičit každé zvíře? Respektive dá se každé zvíře vycvičit?
HN: Stane se, že ze stovky je jeden, kde to nejde. Musíte pomalu jako s dětma, je to pomalá a těžká práce. A neskutečná trpělivost.
Jak se vy osobně díváte na tyto aktivistické snahy ochránců zvířat? Co všechno dnes musí cirkus splnit?
HN: Já jsem vůbec nevěděl, že tu takové snahy jsou. Otevřeli jsme si cirkus, vytiskli si letáčky o tom, jak drezurujeme zvířata… A pak to přišlo. Všude nám polepili letáky tím, jak starší zvířata dáme do garáže a tam je otrávíme plynem, jak učíme medvědy tancovat na žhavém plechu… Tohle nalepili po celém městě, takže je jasné, že nikdo do cirkusu nešel. Před vstupem byla v 90. letech stovka demonstrantů s kartony „Nechoďte do cirkusu“, „Týrají zvířata“ a podobně. Ale my jsme pak přišli na to, jak to mají zorganizované.
zdroj: se svolením Hynka Navrátila
U Týna nad Vltavou měli pronajatý statek, kde měli sídlo. Ráno šli protestovat proti Temelínu, pak šli do Budějovic před jatka a pak k cirkusu. A pak jsme zjistili, že za každou akci dostávají peníze. Navíc věděli, jak vyvolat konflikt. Takže měli dvě skupinky: jedna povídala přímo nám, jak týráme zvířata, hustili to do nás i zaměstnanců. Vulgárně uráželi, až papiňák bouchnul – a na to čekali. V dálce stál někdo s kamerou a pak se propagovalo, že „poklidná demonstrace za práva zvířat byla napadena vulgárními cirkusáky“. Někdy nám v noci chtěli pustit zvířata, podpálit cirkus – nakonec nám „jen“ propíchali pneumatiky a posprejovali maringotky.
HN: Ale k těm aktivitám. Snahu skutečně zlepšovat životní podmínky zvířat vyvíjíme jen my. Aktivisté nás chtějí jen zrušit.
Teď se něco děje?
HN: Ne, teď ne, to byly ty začátky. Teď je klid.
Jay: Ne, teď se všechno přesunulo na sociální sítě. Teď se lidi schovávají za anonymitu, ale do očí by nikdo nic neřekl.
HN: Anebo do politiky. Mají dobře placené lobbisty a říkají, že ideální by bylo, kdyby se cirkusová zvířata dala utratit.
A co se děje na sítích?
Jay: Dlouhou dobu byla velká nevýhoda, že se nereagovalo, zejména na Slovensku. Na sociálních sítích probíhá klasická dezinformační kampaň, třeba že šelmy mají vytrhané drápy a zuby. Ale cirkusy na Slovensku se nebránily a přitom o každém vypadlém drápu je zapsaný protokol, musíte dokazovat, jak se to stalo a kdy, zda tam bylo zranění… Všechny tyto věci jdou lehce vyvrátit, ale Slováci nemají žádné vlastní cirkusy, takže tam na kampaň nikdo nereagoval. Na sociálních sítích kolují někdy děsivé záběry, ale ty jsou většinou z Číny.
My jsme tady 4 roky vysvětlovali, debatovali, diskutovali jsme v médiích, chodili jsme do televizních diskusí, kde jsme měli argumenty, a všechno jsme vyvrátili. Dnes se proto vše posunulo a začalo se říkat, že od fyzického týrání dnes zvířata strádají psychicky.
Dá se s tím něco dělat?
Jay: Zkontaktovali jsme dva nejznámější světové wellfaristy, Teda Frienda, emeritního profesora z Texaské univerzity, a Marthe Kiley-Worthingtona z Británie, jednu z významných členek organizace RSPCA, ti to vyvrátili. Dokonce i ředitel pražské zoo mně osobně řekne, že se u nás šelmy mají lépe, protože oni s nimi nemohou cvičit, aby jim kompenzovali pohyb z volné přírody, především lov. Veřejně to ale neřekne.
Takže dneska, když jsme vše vyvrátili, je argument proti zvířatům v cirkusech ten, že je to eticky špatně, že lidi by se neměli stavět nad zvířata. Už nejsme v rovině argumentů, ale pocitů.
Čelíte nějakým útokům aktivistů, jak na ně reagujete a co se vám stalo nejhoršího?
HN: Ne, teď už nereagujeme. Myslím, že lidé jsou natolik vzdělaní, že poznají, co tu děláme nebo ne. Kdyby cirkusy byly tak špatné, tak by do nich lidi nechodili, ale asi to nebude tak hrozné. Lidé do cirkusu chodit nepřestali, cirkusy nezanikly a lidi do nich chodí. My si musíme za naším názorem stát a být na svou práci a tradici hrdí.
Někteří artisté pracují bez jištění. A jistě, smrťáky se stávají. Ale práce bez jištění je top a je tam nějaká artistická čest.
Jay: Dnešní zvířecky-právní organizace jsou něco jako politické strany, které potřebují svou činnost vykonávat a dávat podněty svým ovečkám, aby si udržely dobře placenou práci. V minulosti určitě vznikly s dobrým úmyslem zvířatům pomoci, ale všechno se zvrhlo někam úplně jinam.
HN: Ale nebudeme ze sebe dělat světce, ne všechny cirkusy jsou stejné. Stejně je to se stájemi, kravínem, farmou. Někde lidi pro zvířata žijí, jinde je to jinak. Ani cirkus není jako cirkus. Než si někdo pořídí nějaké zvíře, měl by si to pětkrát nechat projít hlavou. A to mám namysli i třeba morče. Musíte mít čas!
Z jakých zdrojů berete finance na provoz cirkusu? Na krmení zvířat? Co je největší položkou v rozpočtu? Musíte platit artisty, krmit zvířata, z něčeho žít. Musí to být velmi těžké – pronajímáte třeba cirkus k nějakým firemním akcím?
HN: Jen ze vstupného. Vše financujeme jen ze vstupného a bez sponzoringu.
A vy nemáte nebo nechcete sponzory? Zoo je mají…
HN: Bojí se. Nikdo nechce sponzorovat cirkus, kde jsou zvířata. V zoo je to jinak.
Moje parketa jsou žirafy a zebry. Dříve nám zoo hřebce ochotně přenechala. Mají u nás i výběh, myslím, že se nemají špatně. Dneska je to jinak, zoo je dnes raději utratí a zkrmí. Ale veřejně se o tom nemluví. Evropští koordinátoři raději, než by dali zvířata do zookoutků, řeknou, že by byla zvířata stresovaná, a raději je utratí.
Kdo je to koordinátor chovu?
Jay: Každý živočišný druh má svého koordinátora. Ti rozhodují o tom, kam zvířata půjdou. Například v zoo se narodí medvěd a koordinátor rozhodne, že by mohl jít do Německa nebo do Francie. Ale tam mají plno. Zájem by měla třeba slovenská zoo, ale ta není součástí jejich asociace, a tak zvíře raději zabijí. Například ostravská zoo měla každý rok dvě krásná mláďata rysů, ale nikdy se nevědělo, kam se poděla ta loňská. Říkají tomu management chovu, nebo humánní euthanasie. V zoo je to běžné, mají své etology a ti si to umějí vysvětlit.
V Ostravě měla dokonce vzniknout jatka, kam se měla nepotřebná zvířata ze zoo posílat. Tam totiž stačí jen jeden hřebec ve stádu, dalších se musí nějak zbavit. A kde skončí? Zeptejte se, kam přišli tito hřebci. Oni vám to navíc zdůvodní tím, že je přirozenější dávat šelmám jako potravu zebru než krávu…
Tak pojďme k veselejším tématům. Jak je to s novodobým kočovnictvím? Jak takový přesun cirkusu z místa na místo vypadá? Kolik času zabere rozbourání stanu a jeho postavení? Kolik máte celkem lidí a zaměstnanců?
HN: No, budete se divit, ale dříve třeba půl dne. Teď jsme na minimu lidí, máme o 8 zaměstnanců míň, takže nám to trvá 12 hodin. Třeba ve Francii je 25 dělníků v cirkuse, který hraje více představení denně. Můj syn hrál tři představení denně a každý den v jiném městě.
zdroj: se svolením Hynka Navrátila
Jay: Některé cirkusy mají dva stany, v jednom dohráváte představení a druhý se už staví na další štaci. My upřednostňujeme méně cestování a delší hostování.
Překvapilo mě, že artisté pracují bez jištění. Jak dlouho trvá secvičení jednoho čísla a stávají se někdy úrazy?
HN: Jo, někteří ano. A jistě, smrťáky se stávají. Ale práce bez jištění je top, takže nějaká artistická čest.
Jaký je další plán cirkusu Humberto? Jezdíte i do zahraničí? A kam? Podle čeho si města/země/místa vybíráte?
HN: Budeme pokračovat. Máme města, kam nemůžeme, protože ubývá zelených ploch, na kterých bychom mohli hostovat. A taky je v tom politika. Proč si myslíte, že nejsme na Letné, kam jsme dřív jezdili? Myslíte, že bychom nechtěli?...
Děkujeme za rozhovor.
Reklama
foto: se svolením Hynka Navrátila, zdroj: Autorský článek
