fbpx

Toxická pozitivita je jako odmítání hnisu v ráně. Jen vše zhoršuje, říká terapeutka 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Evy Labusové

Jak se toxická pozitivita liší od optimismu? A čím takový člověk škodí nejen sobě, ale i okolí? Nejen to nám prozradila psychoterapeutka Eva Labusová.

Zveřejněno: 18. 6. 2024

Máte vedle sebe osobu, která je neustále „happy“? Ale tak nějak to nejde z jejího nitra? Nutí vás vše vidět jen v lepším světle, negativní věci popírá, a když se jí svěříte s problémem, který vás rozesmutnil, považuje vás za slabocha? Pak zřejmě máte co do činění s toxicky pozitivním člověkem.

„Takový člověk se vyhýbá nepříjemným emocím a posléze také prožitkům a zkušenostem, které s takovými emocemi souvisejí. Odhání od sebe a odmítá vše, co souvisí s odvrácenou stránkou života a s jeho obtížnou podstatou. Může jít o cokoliv, co v nás vyvolává obavy, bolest, stud, rozpaky – o cokoliv, co ale zároveň volá po potřebě ošetření a potenciální niterné práce s náročnými, temnými aspekty našeho bytí,“ říká Eva Labusová, psychoterapeutka, poradkyně pro oblast rodičovství a vztahů, publicistka a lektorka (www.evalabusova.cz).

Proč je toxická pozitivita škodlivá?

Protože není pravdivá. Podstata života je polaritní. Pozitivní myšlení, jakkoliv bývá samo o sobě příjemné, se stává nebezpečným, jakmile od něj čekáme vymizení negativních pocitů. Jejich potlačování není řešením, byť se to tak po omezenou dobu může jevit. Ignorování nejenže náš problém nevyřeší, naopak ho zesiluje, protože nepřiznané emoce žijí dál skrytým, nekontrolovaným způsobem, a mohou se transformovat do celé řady nežádoucích symptomů od pocitů viny, úzkosti, bezvýchodnosti a nesmyslnosti života až třeba po nadměrné pití, přejídání nebo po potíže psychosomatické. Takže falešná pozitivita – což je jen jiný název – nakonec nadělá mnohem víc škody, než když se k problémům rovnou snažíme stavět čelem.

Když se necítíme dobře, sdělujme to. Jen zkusme volit vhodný způsob toho sdělování. A naše ano ať znamená ano, a ne ať znamená ne. Kolikrát to lidé zaměňují.

Přitom lidé od pozitivity čekají, že jejich život zkrášlí a zjednoduší...

Jde o tragický omyl, který má podobnou logiku, jako že když si nebudu všímat hnisu v ráně, tak mne ta rána nechá na pokoji. V tomto smyslu je toxická pozitivita úhybným nezralým obranným mechanismem, jakýmsi magickým myšlením, kdy člověk naivně věří, že problém, který neřeší, nemá. Jenže pokud ho má, vše nezadržitelně spěje k provalení skrývaného. A pak platí „odříkaného chleba největší krajíc“. Zároveň je dobré si uvědomit, že vedle toxické pozitivity existuje i toxická negativita jako druhý pól naučeného reagování, pro okolí samozřejmě ještě mnohem méně snesitelného. Ale to je zase na jiné povídání.

Jedna věc je, když je člověk toxicky pozitivní vůči sobě. Ale další věc je, když do toho tlačí i své okolí…

Ono to jde obvykle ruku v ruce. S druhými jednáme jako se sebou, nebo nanejvýš zaměníme jeden extrém za druhý… Pokud ve vztazích nemůžeme sdělovat, co cítíme, nebo nás protějšek nutí „mlátit prázdnou slámu“, a tedy setrvávat ve vylhaně pozitivní nebo jen povrchní konverzaci, aby svět zůstal natřený narůžovo nebo se předešlo ozdravnému konfliktu, přesouvá se potlačená skutečnost do našeho nitra a ubližuje nám. Když se necítíme dobře, sdělujme to. Jen zkusme volit vhodný způsob toho sdělování. A naše ano ať znamená ano, a ne ať znamená ne. Kolikrát to lidé zaměňují.

Má toxická pozitivita i něco skutečně pozitivního?

Toxická ne, ale zdravá ano. Tím myslím optimismus, schopnost vidět věci z lepší stránky. Žití v důvěře, že vše má svůj smysl a že věci nakonec dobře dopadnou. Rozdíl je v tom, že při toxické pozitivitě lidé manipulují sebe i druhé. Popírají a různě obcházejí nepohodlnou realitu. Stávají se závislými na tom, aby vše bylo uhlazené, a přitom v hloubi sebe tuší, že je to klam. A tak jsou plni napětí a stresu. Optimista nepředstírá, ve svém pozitivním nastavení je autentický. Optimista realitu nemanipuluje. Ví, že život je i těžký, ale je schopen si všímat dostupné podpory a silných stránek svých i druhých lidí. Věří, že má na to, aby své výzvy zvládl, bývá schopen se propojovat i se silou větší, než je ta jeho, a tedy žije i na nějakou podobu cesty spirituální.

Když mluvíte o spirituální cestě, napadá mě termín spirituální bypass…

Tento termín se používá víc pro oblast spirituality, ale jistě můžeme mluvit i o bypassech emocionálních – dnes už připouštíme, že obě tyto oblasti jsou těsně provázané. Při spirituálním bypassu se člověk opájí svým duchovním poznáním a proměnou, jenže ve skutečnosti se obelhává. Hlubinný duchovní vývoj neprobíhá. Vše se odehrává na povrchu, mimo jiné proto, že jít pod povrch by znamenalo potkat onu odvrácenou, bolestnou část sebe i života. Takže k nám tohle téma pak musí přijít odjinud a člověka tvrdě prověří.

V obou případech, u toxické pozitivity i u spirituálního bypassingu, jde o druh jakéhosi sebeumrtvování, znemožňujícího vidět, co má být naopak nahlédnuto a řešeno. Jak jsme řekli na začátku – věci se komplikují, když chybí pravdivost. Kde chybí pravdivost, tam chybí i smysl.

Jak vychovat emocionálně zdravého člověka?

Je úžasné pozorovat mnohé současné rodiče, kteří se tak upřímně snaží, aby své děti uchránili před tím, co sami dostali naloženo od svých emocionálně nezralých rodičů. Jsme dnes svědky obrovských změn v přístupu k výchově a zacházení s dětmi. V tzv. novém rodičovství už nestačí jen usměrňovat děti násilím, instrukcemi a příkazy a ignorovat jejich skutečné cítění. Učíme se respektovat, že dětský mozek potřebuje po narození ještě několik let, aby se mohl dovyvinout. Pro své děti můžeme udělat nejlépe to, že jim půjdeme vlastním příkladem. Zdravá emocionalita, autenticita a empatie vůči sobě i druhým jsou dovednosti v základu naučené, přejaté od předků, nebo naopak jimi nepředané.

Vedle toxické pozitivity existuje i toxická negativita jako druhý pól naučeného reagování, pro okolí samozřejmě ještě mnohem méně snesitelného. 

Doporučení Evy Labusové

Jak se naučit dávat průchod zdravým emocím:

+ Začněte si svého prožívání a svých emocí víc všímat.

+ Pracujte na odstraňování takzvaného autopilota, kdy jednáte impulzivně a nezrale.

+ Seznamujte se s informacemi, týkajícími se působení traumatu, citové vazby a mezigeneračního přenosu vašeho života, abyste lépe rozuměli tomu, co se s vámi děje, v kontextu vašich osobních dějin a dějin vašeho rodu.

+ Přijměte, že všechny vaše emoce obsahují důležité informace o vás samých, a mohou vám ukazovat cestu k potřebným změnám, které vás posunou směrem k pocitu naplnění a smyslu.

+ Respektujte, že tabuizování a odmítání odvrácené stránky života jen zhoršuje její dopad na vás. Bolestné emoce potřebují vaši pozornost stejně, jako vy potřebujete signály jimi vysílané.

+ Cesta vpřed vede skrz. Zkušenost ukazuje, že když sami se sebou nebo se svými blízkými prožijeme silný emoční průlom či výron, zpětně to naše zdraví i vztahy posílí.

Související…

Jak správně navigovat v náročných situacích? Přijmout emoce a zůstat v neutrální zóně
Dominika Glaserová

+ Věnujte laskavější pozornost pláči a vzdoru nejmenších dětí. V žádném případě za tyto projevy děti netrestejte!

+ Nezapomínejte, že děti nereagují na slova, ale hlavně na emoční atmosféru.

+ Vyhýbejte se ve výchově extrémům. Oba do krajnosti vychýlené způsoby, rigidně autoritářský i liberálně bezhraniční, dítě poškozují.

+ Snažte se o respektující a vědomou výchovu, zahrnující laskavé, přirozeně autoritativní vedení.

+ Pokud se vám něco z výše zmíněného dlouhodobě nedaří a ztrácíte půdu pod nohama, vyhledejte pomoc. Je to projev síly, ne slabosti.

foto: Se svolením Evy Labusové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...