V dnešním článku se zaměříme na osobní rozhovor s Petrem, který nám odpoví na stejné otázky, které jsme před nedávnem pokládali jeho partnerce. Jeho upřímné vyprávění nám možná pomůže lépe porozumět tomu, jak tato zkušenost ovlivnila jejich vztah a jak se snažili společně zvládnout těžké období ztráty a smutku. A co je nejdůležitější, připomíná, že v případě takto náročné situace bychom měli kromě matek nabízet podporu také mužům.
Před nedávnem jsme zveřejnili rozhovor s tvou přítelkyní, která se s námi podělila o svůj emotivní příběh o mimoděložním těhotenství. Jak vnímáš cestu od pozitivního těhotenského testu k potratu ty?
Vzhledem k tomu, že dítě jsme oba chtěli, bylo pro nás těhotenství splněným snem a „novým začátkem“, na který jsme se oba moc těšili. Zvlášť nezapomenutelný byl moment, kdy mi přítelkyně oznámila tuto novinu po mém návratu ze zahraniční cesty.
Když se pak objevily komplikace, vůbec jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo špatně dopadnout. Pak ale přišla studená sprcha a všechny myšlenky se upnuly na jediné přání – zdraví mé partnerky.
Největší únik pro mě byla jízda na motorce. Tam se člověk prostě musí soustředit jen na to jedno. A po 350 kilometrech za den už dokáže člověk i usnout.
Většině spontánních potratů se nedá nijak předejít, protože embryo je neschopné života z důvodu genetických nebo těžkých vývojových vad. Přemýšlel jsi i přesto, že jste něco mohli udělat jinak?
Upřímně, asi ne. Zvlášť když se mohlo jednat o dědičnou příčinu tohoto druhu potratu. V momentě, kdy byla Míša těhotná, už jsem jen očekával a doufal, že se bude vše vyvíjet tak, jak má.
Ve chvíli, kdy těhotná žena přijde k lékaři s tím, že je těhotná, existuje pouze 75% šance, že se miminko skutečně narodí. Když šla tvá partnerka na první kontrolu, napadlo tě, že něco nemusí být v pořádku?
Ne, nenapadlo by mě, že to může dopadnout zle. V této situaci jsme si ani jeden nepřipouštěli, že by se něco mohlo pokazit. V podstatě jsem až do poslední minuty před operací doufal, že se stane zázrak a alespoň jedno z dvojčat to zvládne.
Snažil jsem se soustředit pouze na to, aby bylo Míše dobře. To pro mě bylo prioritou. Do nemocnice jsem vozil v batohu různé dobroty od ovoce až po sladkosti, na které samozřejmě neměla chuť, ale co kdyby.
Potrat má samozřejmě velký dopad na psychiku ženy. U mužů se vůbec nepředpokládá, že by z potratu mohli mít nějaké trauma, přestože studie ukazují, že jsou zasažení naprosto identicky jako ženy. Jak to vnímáš ty?
Ze začátku jsem tomu nevěřil, ani když se situace zhoršovala. Těžko se to popisuje, ale je opravdu těžké vyrovnat se s tím, že informace „budete mít dvojčata“ se změní na „byla tam dvojčata“ a během pár hodin se nejedná o život dětí, ale o život někoho, kdo je vám nejbližší. Nejvíce stresující bylo to čekání, kdy nemůžete nic udělat, jen doufat a věřit v nejlepší možný konec.
Pokud se jedná o zpracování traumat, muži a ženy reagují úplně odlišně. Muži méně pláčou, mívají menší potřebu o ztrátě mluvit a snaží se rozptýlit něčím jiným. Jak ses se ztrátou vyrovnával ty?
V momentě, kdy byla Míša v nemocnici, jsem chtěl být sám. Snažil jsem se zaměstnat mozek, abych alespoň na chvíli dokázal nemyslet na to, co se děje, nebo se může stát. Největší únik pro mě byla jízda na motorce. Tam se člověk prostě musí soustředit jen na to jedno. A po 350 kilometrech za den už dokáže člověk i usnout.
Pro muže je to náročnější v tom, že cítí potřebu být ženě oporou, a zároveň se musí vyrovnávat se ztrátou. Jak náročné pro tebe toto období bylo?
Snažil jsem se soustředit pouze na to, aby bylo Míše dobře. To pro mě bylo prioritou. Do nemocnice jsem vozil v batohu různé dobroty od ovoce až po sladkosti, na které samozřejmě neměla chuť, ale co kdyby. Ovšem donést jídlo, pomoct se vstáváním a podobné věci jdou mužům dobře, protože jsou jednoduché. Jakmile opadne fáze fyzické bolesti, přijde ta psychická, se kterou se potom musí vypořádat oba. Někdo přemýšlí, o co přišel, a někdo zase, jak toho druhého od této bolesti oprostit.
Přestože jste přišli o vytoužené miminko, potrat může mít i pozitivní dopady. Často bývá prostorem pro výrazné posílení vztahu. Co si o tom myslíš?
Pozitivní dopad? Snad jedině v tom, že jsme si prošli špatnými věcmi a zvládli jsme to.
Reklama
Rané potraty bývají často bagatelizovány, přestože studie ukazují, že dopady jsou naprosto identické se ztrátou blízkého člena rodiny. Slyšel jsi od někoho věty typu „vždyť se nic neděje, bylo to ještě na začátku“ nebo „nic si z toho nedělej“?
Tyto věty jsem od nikoho neslyšel, protože jsem se s nikým o tom bavit ani nechtěl. A když už, obklopoval jsem se lidmi, kteří by si tohle ani nepomysleli – což byla moje a její rodina. A abych řekl pravdu, myslím si, že se podobnými větami jako „hlavně ať jsme zdraví, zkusíme to znovu“ nebo v případě dvojčat „jedno je zdravé, musí se to podařit“ snaží lidé spíš uklidnit. Je to krátký útěk od reality, aby se z toho nezhroutili. Bohužel to nefunguje.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Plánů je spousta. Rodina, dům, motorky a čas na to se všemu naplno věnovat.
Všechny muže, kteří si ztrátou miminka prošli, určitě zajímá totéž. Máš nějakou radu, co na bolest ze ztráty vytouženého děťátka zabírá?
Dělat cokoliv. Práce, koníčky a mít vizi toho, co doopravdy chcete, napříč tomu, jak to vypadá dnes.
foto: Se svolením Davida a Michaely, zdroj: Autorský článek
