Nevěra mi ukázala, že musím změnit nikoli muže, ale sama sebe, říká terapeutka Nora Vlášková

Vždycky ji zajímalo trestní právo, pracovala s těžkými vrahy a zločinci. Nakonec ji ale vlastní život dovedl k psychologii a k oblasti partnerských vztahů, zejména těch, kde se vyskytla nevěra. Sama ji totiž zažila a říká, že to bylo nejhorší období jejího života.

„Vdávala jsem se v osmadvaceti z upřímné lásky a myslela si, že nikdy neporuším své slovo. Snažila jsem se být vzorná manželka i matka jako moje tchyně. Opravdu jsem se do toho položila a možná mi trochu unikalo, kým doopravdy jsem. Po deseti letech manželství jsem se ale zamilovala do někoho jiného a zažila peklo trojúhelníku. Tehdy jsem vůbec netušila, co se se mnou děje, porušovala jsem všechny své zásady. A pak to asi po roce prasklo,“ vypráví Nora Vlášková, které se prý po odhalení vlastní nevěry ulevilo.

Vztah má tři roviny: erotickou, přátelskou a praktickou. V mileneckém vztahu jsou jen ty první dvě. A v nich jsme všichni báječní.

„Brala jsem to jako vysvobození. Nejdřív jsem se rozhodla zůstat s manželem, ale asi po dvou letech jsme se stejně rozvedli. Tušila jsem, že potřebuji změnit něco u sebe, převzít zodpovědnost. Pouhá výměna mužů by mi nepomohla. V té době jsem se rozešla i s přítelem. Začala jsem se raději stavět na vlastní nohy. Až když jsem zjistila, kdo doopravdy jsem a co potřebuji, vešli jsme s tím samým mužem znovu do kontaktu. A já se k němu přistěhovala i s dětmi. Doteď jsme spolu a máme rok a půl starého chlapečka,“ vypráví psychoterapeutka s tím, že sama nechce dělat reklamu na řešení milostných trojúhelníků, ale občas mohou pomoci.

S Norou jsme si v kavárně Mezi řádky na pražském Andělu povídaly o tom, proč nevěry vznikají, v čem nás mohou posunout, jestli je manželství přežitek a proč nejsou ve vztahu dobré žádné lži, ani ty milosrdné.

Může být tedy milostný trojúhelník příležitostí k tomu, aby si člověk vyřešil svůj problém?

Přesně tak. Nevěra není vada charakteru, spíš symptom. Většinou hlavní problém spočívá v tom, že se od partnera vzdalujeme. Blízkost chceme totiž zažívat všichni, ale zároveň se jí strašně bojíme. Když se k nám tedy nějaký člověk dostane opravdu blízko, aktivují se naše obrany, vyměníme kontakt za klid a vedle druhého začneme žít v takovém pohodlném stereotypu. Pak už jen stačí, že se nám třeba víc věnuje trenér z fit centra nebo soused. I když třeba ze začátku nevnímáme žádný podtext, postupně vzniká vztah.

Proč je pro nás jednodušší navázat blízkost s těmito lidmi než s partnerem?

Vztah má tři roviny: erotickou, přátelskou a praktickou. V mileneckém vztahu jsou jen ty první dvě. A v nich jsme všichni báječní. Ale v té praktické je právě ta pravda. Takže když mě doma otravuje manžel, kterého zajímá jen to, co jsem zase uvařila, zato soused si všimne, jak mi to sluší, a o mé vaření se nezajímá, je mi s ním líp. Jenže pokud s tím člověkem nežiju v rovině praktické, dá se velmi těžko odlišit, zda opravdu miluji jeho nebo spíš to, jak naplňuje mé potřeby.

Být upřímný k druhému může být těžké, když často nejsme pravdiví ani sami k sobě...

To je právě ono, často lžeme nevědomě. Říkáme si „nechci mu ublížit“ a „tenhle konflikt mi nestojí za to“, „o tom raději nebudu přemýšlet“, tak obelháváme sami sebe, abychom si tu situaci neznepříjemňovali, abychom nevyvolávali hádky, jenže ono to v nás zůstává. Když mi muž nepochválí šaty a neřekne mi, že jsem hezká, tak mě to mrzí, ale nic mu neřeknu. V hloubi duše jsem naštvaná a při první příležitosti ho seřvu, že třeba neuklidil. Myslím si, že to je ten důvod naší hádky, přitom kdyby mi ty šaty pochválil, chovala bych se jinak. Tyhle potlačené nahromaděné věci právě blízkosti brání, je tedy nutné to pořád otevírat a čistit, jinak se vztah naplní vzdorem a podrážděností, později otupíme.

Člověku, který si sám sebe neváží, vždycky vztah ztroskotá hned v první fázi. Protože svou vlastní hodnotu odvíjí podle toho, jak ho vnímá partner. A když prvotní oblouznění vyšumí, cítí se podvedený.

Partnerská krize vás upřímnosti k sobě i druhým naučila?

Ano, je to pro mě výhodnější, protože to, čím jsem si prošla, už bych nechtěla zažít znovu. Teď už si tedy troufnu být sama sebou, pohádat se s mužem. Neříkám, že je to pro mě jednoduché, vpouštět do toho vztahu své „špatné já“, tu svou náročnost a ublíženost, ale vím, že je to nezbytné, protože jinak bychom ztratili blízký kontakt.

A co zamilovanost? Říká se, že ve vztahu vydrží maximálně rok nebo dva.

Zamilovanost je fáze, kdy se prostřednictvím druhého zamiluji do sebe a zjistím, jak je příjemné dostávat bezpodmínečnou lásku, kdy mé chyby nehrají roli. Ale tohle období je asymetrické a nedá se v něm žít příliš dlouho. Takže asi po roce až dvou přichází další, kdy už je vztah založený na úctě a respektu, emoce už nemají takové výkyvy a nejsou tak silné. Právě člověku, který si sám sebe neváží, vždycky vztah ztroskotá hned v té první fázi. Protože svou vlastní hodnotu odvíjí podle toho, jak ho vnímá partner. A když prvotní oblouznění vyšumí, cítí se podvedený.

Nora Vlášková (1969)

Původně vystudovala Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, zajímalo ji trestní právo, soudní psychologie a sexuologie. Těmto oborům se věnovala i po skončení studií, pracovala v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, později v probační a mediační službě. Poté vystudovala Vysokou školu psychosociálních studií a absolvovala psychoterapeutický výcvik Dasein a Emotional focused therapy. Kromě partnerských vztahů ji zajímá trauma a změna funkčních emočních schémat. Svou praxi už má 9 let. S druhým manželem Jakubem a svými třemi dětmi žije v Praze.

Téhle fázi, přechodu na další úroveň vztahu, se opravdu říká zklamání v lásce, protože spadnou ty růžové brýle. Teprve když se rozhodnu, že si toho druhého ponechám s tím, jaký opravdu je, a on to má stejně, pak začíná vážný vztah.

V jednom rozhovoru jste řekla, že člověk není stavěný na vztah na celý život. Berete tedy manželství jako přežitek?

Myslím, že manželství je dobrá věc, když jsme dospělí a známe sami sebe, pak je svazek takovým veřejným vyjádřením „chci být s tebou, stojí mi to za to“. To ale podle mě není před třicátým rokem věku. Ten manželský slib, že druhému budeme věrní, je postavený nesmyslně. Myslíme si, že už nám druhý patří, ale jakýkoli nárok na druhého vztah zabíjí, protože ho tlačí do kouta a vytváří asymetrii.

Naopak když mám nárok sama na sebe, že chci být ve vztahu věrná a pravdivá, tak zvýším daleko víc pravděpodobnost, že se mnou ten partner bude chtít zůstat. Takže bych ten manželský slib otočila jinak, třeba: „Slibuju, že se budu snažit každý den o náš vztah pečovat.“ Aby bylo jasné, že manželství neznamená, že máme hotovo, ale že to je jen vstup do dalšího procesu.

V poslední době existuje velká vlna volných vztahů. Mohou podle vás dlouhodobě fungovat?

Záleží na tom, jak jde vztah hluboko. Myslím si, že u mladých lidí, kde nejsou ty další vztahové zodpovědnosti, jako jsou třeba děti, to může nějaký čas fungovat spíš jako kamarádství. Ale stejně i tam po nějaké době jeden z nich začne trpět, protože chce víc. Dlouhodobě si nemyslím, že je možné tu rovnováhu udržet, a tyhle vztahy jsou hodně nestabilní.

Jste v případě nevěr zastáncem „milosrdných“ lží?

Ne, jsme totiž velmi citliví a podprahově vnímáme, jak věci doopravdy jsou. Když partnerovi lžeme, třeba i z „ušlechtilých“ důvodů, abychom uchránili jeho, vztah, rodinu, ten druhý stejně cítí, že je něco špatně, jen přesně neví co. Hledá pak třeba chyby u sebe, snaží se a výsledkem je nakonec ztráta partnerského kontaktu. Také jsem to zažila. V prvním manželství jsem se necítila dobře a měla jsem za to, že mám ideálního muže a já jsem ta špatná. Až léta po rozvodu jsem se náhodou dozvěděla, že můj partner měl současně nemanželský poměr a dítě. A musím říct, že se mi ulevilo. Takže je daleko lepší vědět a moci se k tomu nějak postavit než nevědět. Zase je to o té upřímnosti a autenticitě.