Renata Mrázová vede týmy lidí u nás i po celém světě už bezmála čtvrt století. Několikrát se umístila v žebříčku Top 25 nejvlivnějších žen českého byznysu. Je respektovanou „šéfovou“, úspěšnou podnikatelkou a lektorkou, která se nikdy nebála předstoupit se svojí vizí před mužské „publikum“.
Přestože osobně jsme se nikdy nesetkaly, „na dálku“ už jsem s Renatou během let absolvovala několik rozhovorů. Přestože je to uznávaná manažerka zastávající vysoké funkce, zůstává naprosto „normální“. K lidem přistupuje s respektem, porozuměním a empatií. A tohle jí funguje jak v práci, tak v soukromí.
Měla jste to v sobě už jako malá? Vždycky jste byla vůdčí typ?
To asi úplně ne. Jsem jedináček, vyrůstala jsem hlavně ve společnosti dospělých. Jako malá jsem byla spíše introvert, nejraději v lese nebo s knížkou. To mi vlastně zůstalo i v dospělosti. Nejvíce si odpočinu v přírodě nebo u knížky, přestože mě profesionální kariéra přeučila na extroverta. Vždy mě bavily příběhy, takže propojení s lidmi, snaha napojit se na ně, naslouchat jim a porozumět, to všechno mě asi dostalo tam, kde jsem.
Dnes vede týmy lidí po celém světě. Respektují vás ženy i muži. Vzpomenete si na první moment, kdy jste měla předstoupit před muže coby jejich šéfová? Klepala se vám kolena?
Možná vás překvapí, že jsem nikdy neřešila, jestli mám šéfovat mužům nebo ženám. Vždy jsem přemýšlela nad tím, jak je ta pozice náročná a jestli ji zvládnu. Ještě mi nebylo ani třicet, když jsem na konci devadesátých let dostala nabídku stát se finanční ředitelkou velké mezinárodní firmy. Kolena se mi rozklepala spíš z velké zodpovědnosti. Pamatuju si, když za mnou můj švédský šéf přišel s nabídkou, moje spontánní reakce byla, že nevím, jestli to zvládnu. On mi ale vyjádřil velkou důvěru a podporu.
Na co jste nejvíc narážela? Co bylo největší překážkou?
Protože jsem se do vedoucích pozic dostávala v mladém věku, bylo pro mě důležité vybudovat si respekt. Řada kolegů měla větší životní a profesní zkušenosti. Na začátku jsem cítila nedůvěru, co nám tahle mladá holka bude říkat.
Muži chtějí přispět k diskuzi, být slyšet a prosadit názor. I dnes někdy bojuju s tím, abych je překřičela a dostala se ke slovu. Jsou živelní, nedbají na pravidla.
Co vám pomohlo?
Řekla bych, že se na lidi dokážu velmi dobře napojit. Naslouchat, věnovat jim pozornost, zájem, komunikovat... A mám dar předestřít směr, vizi, kam chci jít v rámci týmu. Dokázala jsem vyjádřit, co od každého člověka očekávám. Vždy jsem dávala jasnou a pravidelnou zpětnou vazbu. Jsem velmi orientovaná na výkon, baví mě rychlost, mám kreativní nápady, jak situace vyřešit. Vždy jsem „měla značku“, že cokoliv Renata slíbí, to dodá. A snažila jsem se vytvořit bezpečné prostředí, kde se zaměstnanci nemusí přetvařovat, nebojí se být sami sebou, nevstávají ráno s bolavým žaludkem, že musí do práce, naopak se tam těší a užívají si atributy kvalitní firemní kultury. Vědí, co se od nich očekává, co se oceňuje….
Co jste se naučila od mužů?
Asi nebrat si věci osobně. V tom se odlišují. Muži jsou racionální a pragmatičtí, dokážou k situacím přistupovat bez osobního přístupu. Když je konflikt, umí se pohádat, vyříkat si věci a pak to ze sebe sklepou a nenesou si to dál. To se ženám ne vždy daří. Jsou více emocionálně nastavené, takže si často různé situace berou příliš osobně. Drží to v sobě, nemluví o tom, ale ovlivňuje to jejich spokojenost a vazby.
Přistupovala jste k mužům jinak než k ženám?
Zastávám názor, že není dobré generalizovat vedení mužů a žen. Každý člověk je přece jiný a má různé zastoupení svých talentů a osobnosti. Podle mě funguje, když je tým rozmanitý, a o to jsem se vždy snažila. Je důležité vést lidi tak, že pracují jako tým, který se doplňuje. Když jsou v týmu zastoupené různé profily a lidé nepracují jako jednotlivci, ale jako tým, můžeme vytěžit to pozitivní z každého člověka. Pracujeme s jeho silnými stránkami a nemusíme se zaobírat těmi slabými.
Pracovala jste v globálních firmách, hodně času jste strávila ve Švédsku, v Holandsku… Liší se nějak přístup?
V těchto zemích kladou důraz na rovné šance. Je tam normální zapojení žen do společnosti. Když se mi v roce 2003 narodila první dcera, měla jsem velkou podporu svého holandského šéfa. Žádal mě, abych se co nejdříve vrátila po porodu do práce. Protože mi k tomu nastolil luxusní podmínky, po třech měsících se to opravdu podařilo. Velkou část práce jsem mohla dělat z domova. To u nás v té době nebylo běžné a v některých kulturách dosud není. Specifická je například Asie.
Vždy jsem „měla značku“, že cokoliv Renata slíbí, to dodá. A snažila jsem se vytvořit bezpečné prostředí, kde se zaměstnanci nemusí přetvařovat, nebojí se být sami sebou, nevstávají ráno s bolavým žaludkem, že musí do práce, naopak se tam těší a užívají si atributy kvalitní firemní kultury.
Jakým způsobem?
Například v Japonsku stále najdete ženy ve vedoucích pozicích velmi výjimečně. Naopak Filipíny jsou otevřené diverzitě, je to v porovnání s ostatními zeměmi celkem dost inkluzivní společnost. Zajímavá je Indie. Je to tak velká země, v které má každý kanton jiné zvyky. A vy jako šéf musíte přistupovat s respektem ke každé konkrétní zemi. Musíte být pokorní ke každé kultuře, respektovat rozdíly. Pokud bych generalizovala, Asie celkově je hodně zaměřená na vztahy, péči a podporu. Nefungovalo by ale, kdybych měla jednu manažerskou šablonu. Všude jsem se nicméně zajímala o ženskou otázku, aby se ženy dostávaly i do rolí, které pro ně nebyly tak běžné.
K tomu jste dokonce založila skupinu Inspire&Impact Network…
Ano, před třemi roky, víceméně ke konci covidu jsme si s mou kamarádkou, bývalou kanadskou velvyslankyní Ayeshou Rekhi, řekly, že by bylo fajn založit network žen, které by se byznysově podporovaly. To je totiž také takový nešvar, že v mužském světě je celkem dost obvyklé, že se muži podporují, a v rámci svých navázaných vztahů si dávají byznys navzájem. Po třech letech se z neformální myšlenky stal formální spolek, který má více než tři sta členek. Potkávají se zde úspěšné manažerky, podnikatelky, ženy z veřejné sféry, maminky na mateřské, vědkyně, návrhářky atd., aby se navzájem inspirovaly a podporovaly, a zároveň v klíčových otázkách pozitivně ovlivňovaly českou společnost, aby se posouvala stále dále.
Zkoušeli to nějak na vás někdy muži? Používali „mužské zbraně“?
To víte, že by se jich pár takových našlo. Vždy jsem se v takových situacích uměla vymezit a nastavit hranice. Snažila jsem se to vždy dělat s úsměvem a někdy i s humorem. Myslím, že jsem si vždy dokázala vybudovat respekt. Práce v mužských kolektivech mě naučila, že člověk musí být průbojný, jinak by byl neviditelný. Muži chtějí přispět k diskuzi, být slyšet a prosadit názor. I dnes někdy bojuju s tím, abych je překřičela a dostala se ke slovu. Jsou živelní, nedbají na pravidla.
Viděla jsem řadu případů, když ženy, aby mohly fungovat v mužských týmech, se začaly chovat spíš jako muži. Já se snažím zachovat si ženskost, ať už v chování, projevu, tak i v oblékání.
A vy jste někdy (samozřejmě decentně) uplatňovala ženské zbraně?
Myslím, že je důležité zůstat ženou. Jinak by se popírala logika smíšených týmů. Viděla jsem řadu případů, když ženy, aby mohly fungovat v mužských týmech, se začaly chovat spíš jako muži. Já se snažím zachovat si ženskost, ať už v chování, projevu, tak i v oblékání. Ráda nosím barevné věci, ženské. Myslím, že je to fajn. Aby si člověk ponechal osobní styl a cítil se dobře.
A teď na odlehčenou, kdo šéfuje u vás doma? Vy, manžel, dcery nebo pes? : )
Myslím, že u nás už spíš děti. Dcerám je šestnáct a dvacet a často máme pocit, že máme doma dvě šéfky. Samozřejmě i pes. Ale vážně, my s manželem jsme oba silné osobnosti, úspěšní ve svých profesích. Jsme spolu dvacet pět let. A ten úspěch je asi v tom, že jednou šéfuju já, jednou on. Ale to říkám s odlehčením. Nejen respekt, důvěra a bezpečí v profesním prostředí, ale hlavně doma. Fungujeme jako tým a šéfujeme oba.
Související…
Reklama
foto: Se svolením Renaty Mrázové, zdroj: Autorský článek
