fbpx

Uživatelé drog v průměru stárnou. Dnešní mladí mají jiné závislosti, říká Martin Kocián 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Martina Kociána

Proč sociální pracovníci, kteří drogově závislým mění stříkačky, pomáhají nejen jim, ale celé společnosti? V čem dalším spočívá jejich práce a do jaké míry je nebezpečná? To nám prozradil vedoucí programu Drop In Martin Kocián.

Zveřejněno: 27. 7. 2024

Terénní program Drop In se zaměřuje na pomoc osobám užívajícím nelegální návykové látky injekčně. Principem je eliminovat škody, které by mohly dopadnout jak na uživatele drog, tak na společnost.

„Skrze výměnu stříkaček, která snižuje možnosti infekčních chorob, tak chráníme nejen klienty, ale celou společnost, protože se eliminují ohniska infekčních nemocí,“ říká vedoucí programu Martin Kocián. 

Jak jste se k této práci dostal?

Vyrůstal jsem v Praze, takže i když jsem drogy neužíval, byly okolo mě přítomny. Do školy jsem chodil přes Národní třídu, viděl jsem závislé lidi, vnímal jsem to jako součást Prahy. Když jsem pak studoval sociální práci, tak jsem se rozhodl na toto téma pracovně zaměřit. Dělám to už 15 let.

Jaké to bylo poprvé jít pomáhat drogově závislým?

Fascinovalo mě to, bylo to pro mě něco tajemného, co je na hraně zákona. A také jsem měl v sobě obrovské nadšení do terénní práce. Mohl jsem vidět, co je za tím, za tou bariérou toho, co vidíme na ulici.

Pomáháme jak jednotlivcům, tak celé společnosti. Je dokázáno, že prevence se vyplatí více než jen represe nebo samotná léčba.

V čem přesně spočívá vaše práce?

Chodíme po místech v Praze, kde se pohybují lidé užívající drogy injekčně, a měníme jim především injekční stříkačky. Nabízíme i další věci, například zdravotnický materiál, alkoholový tampon, škrtidla, aplikační roztoky, ve kterých si rozpouští prášek, jinak by použili špinavou kaluž. To všechno slouží k minimalizaci rizik různých nemocí, které by pak musel řešit zdravotní systém, a stálo by to více peněz než samotná prevence. Stříkačka je jen prostředek k tomu kontaktu. A můžeme pak pomáhat i jinak a zjišťovat, co potřebují.

Jak vypadá den takového pracovníka?

Naberete si materiál, přečtete zápisy z minulých dnů a jdete na pět hodin do terénu, vždy na určitou městskou část, kde se dostáváme do kontaktu s klienty nebo hledáme a sbíráme injekční stříkačky.

Kritici tohoto projektu namítají, že rozdáváním stříkaček pomáháte drogově závislým.

Stříkačky by používali stejně, ale už špinavé a použité. Toho se nevzdají. Baví je ten nájezd, líbí se jim, že je příchod drogy rychlý, nakopne je to hned. Pomáháme jak jednotlivcům, tak celé společnosti. Je dokázáno, že prevence se vyplatí více než jen represe nebo samotná léčba.

A jak často si mění stříkačky?

Cílem je, aby byla použita na jeden vpich jedna stříkačka, frekvence je pak na zásobách dotyčného nebo na dostupnosti naší služby v lokalitě.

Raději nemám očekávání, že někdo s drogami přestane. Nemůžu na sebe přenášet tíhu odpovědnosti, která mi nepatří.

Co dalšího dělá terénní pracovník?

Například doprovázíme klienty k lékaři, kde je na ně často nahlíženo skrze prsty, vyskytují se tam předsudky, takže když s nimi přijde pracovník, mají lepší pozici. Nabízíme dále krizovou intervenci, sociální poradenství a adiktologické poradenství, hledáme motivaci ke změně životního stylu. Terénní program nemá základnu, ale můžeme je nasměrovat, jsme takoví rozdělovači. A v neposlední řadě řešíme s nimi i bydlení.

Stává se často, že se člověk změní, přestane brát drogy, najde si bydlení?

Terénní program je takové první stanoviště, my jsme v první linii, takže k nám se už moc nedostane informace, jak dopadl. Jasně že to můžeme poznat podle toho, že už není na ulici. Ale je otázka, jestli šel opravdu do léčby a přestal brát, nebo není ve vězení, nepřestěhoval se nebo není mrtvý. Pro všechny pracovníky v terénním programu je tohle náročné, že nevíme, jak dotyčný dopadl. Ale s některými se nám to podaří a provedeme je celým procesem hledání bydlení až do úspěšného zabydlení.

Dokážete rozpoznat, jestli ten člověk má šanci, nebo to vůbec nehodnotíte?

Základ je sice přistupovat ke každému individuálně, ale bez odsuzování a nálepek. Každý má nějakou šanci a nedá se poznat, kdo jo, kdo ne, popřípadě kdy. Tisíc lidí a tisíc různých způsobů, jak přestat s drogami. Někdo potřebuje léčbu, někomu to jde bez léčby.

Překvapil vás někdo tím, že přestal, a vy jste si přitom nemyslel, že ten to zrovna dá?

Já si nikdy nemyslím, že by to ten člověk nedal. Jen mi pak udělá radost, když vidím, že se mu daří lépe. Když vidím, že člověk, který bydlel ve stanu několik let a denně jsme ho potkávali, teď pracuje, je na substituci, má rodinu a žije normálním životem a je vidět, že je spokojený. Taky jsem si všiml, že lidem na drogách hodně pomáhá to, když se jim daří udržet bydlení, jsou pak stabilnější, snáze se jim přestává nebo alespoň omezuje užívání. Ale já raději nemám očekávání, že někdo přestane. Nemůžu na sebe přenášet tíhu odpovědnosti, která mi nepatří.

Lidé, kteří berou drogy, nás vnímají pozitivně, do konfliktu se s nimi nedostáváme.

Trápí vás někdy negativní reakce na vaši práci?

Když někde řeknu, že dělám v terénním programu, ptají se mě, jak s nimi můžeš dělat. Ale pak se vždy dozvím, že každý má někoho blízkého nebo ví o někom, kdo je závislý. Nebo se s tím nějak setkal. Společnost ale už tolik naši práci neodsuzuje. Dříve jsme bojovali s úřady, policií, která nás často kontrolovala, vykazovala nás z místa, tvrdila, že je podporujeme. Dnes už je to jiné, dostáváme dotace od státu, krajů i městských částí. Už se ví, že ta práce má smysl a je finančně výhodnější, než pak hasit problémy. Nikdy nevíte, kdy by se infekční nemoc dostala i k vám například skrze pohlavní styk. Těch pár jedinců, které můžeme jasně identifikovat, že jsou injekční uživatelé, je jen špička ledovce. Lidí užívajících drogy rizikově, do kterých byste to neřekla, je hodně.

Respektují klienti vaše hranice?

Občas tak ze setrvačnosti se někdo zkusí zeptat na peníze, ale většina naše hranice respektuje, znají nás, chápou, co jim můžeme a nemůžeme dát. Taky se doptávají. V Praze fungují čtyři terénní programy, klienti jsou na nás už zvyklí a znají nás. Poznají nás podle označení, máme také žlutý kyblík. Ty, kteří začínají, a my o nich nevíme, navíc se to snaží skrývat, je náročnější oslovit. Nejsme si jisti, zdali berou, můžeme se také splést.

A stalo se to někdy?

Občas se to stalo. Prostě nebyl uživatel drog, mysleli jsme si, že je, působil tak na nás. Jednou jsem oslovil jednu osobu, o které jsem si myslel, že je to náš klient, a když se na mě podívala, tak jsem zjistil, že není. Ale vybruslil jsem z toho, jestli neví o někom v okolí, kdo by potřeboval naše služby.

Pomáháte nejen těm lidem, co jsou na ulici, ale i těm, co jsou závislí, ale mají bydlení. Jak se k nim dostanete?

Dost často nás sami vyhledají. Už o nás vědí, zavolají si na náš služební telefon, domluví si s námi schůzku. Chodíme na místa, kde se nejvíce vyskytují lidé užívající drogy injekčně, a tam potkáme všechny. Občas i ty, kteří běžně žijí v bytech, pracují a nechtějí se tolik ukazovat na veřejnosti.

A kde vás mohou potkat?

Na Praze 5 okolo Anděla, na hlavním nádraží, Palmovka, Florenc, Nádraží Holešovice. Působíme na většině městských částí v Praze.

Jsou terénní pracovníci z řad lidí, kteří byli také závislí, a mají tedy zkušenosti?

Může to tak být, ale není to pravidlo, ve většině případů jsou to studenti sociálních škol či adiktologie. V týmu mám 13 kolegů, devět z nich jsou ženy.

Související…

Stát mě zklamal, říká matka, která synovi pomohla ze závislosti na drogách
Simona Kožuchová

A nebojí se?

Vždycky se chodí ve dvou a jeden pracovník je zkušenější. Do terénu nováčky nepouštíme. Ale není to tak nebezpečné. Máme jasně dané hranice a pravidla. Když je někdo agresivní, nejdeme tam. A lidé, kteří berou drogy, nás vnímají pozitivně, do konfliktu se s nimi nedostáváme.

Jaký musí být terénní pracovník?

Musí být empatický, mít nadhled, ale zároveň si držet své hranice. A taky musí projít školením. I když nejvíce se naučí za pochodu. Někdy to trvá až rok, než se vše naučí.

Nejsou drogy na ústupu? Myslela jsem, že aspoň ty drogy z 90. let už tolik nefrčí.

Dnešní dospívající si spousty informací zjistí a není to pro ně tak sexy. Ani alkohol je nepřitahuje. Spíše utíkají do digitálních závislostí, k hazardním hrám nebo k lékům. Ale vždycky ve společnosti bude nějaká část, která bude užívat drogy z 90. let, heroin, pervitin. Za posledních deset let se počet uživatelů pervitinu zvýšil asi o deset tisíc. Každý rok se zvyšuje věkový průměr uživatele, tedy nepřibývá tolik mladých lidí, zároveň stárnou ti současní uživatelé. Stává se, že pro některé uživatele kokainu, který je v současnosti na vzestupu, je účinek již nedostatečný, nebo cena příliš vysoká, pak zvolí alternativu v podobě pervitinu. Ve vyloučených lokalitách nebo v chudších částech republiky je to první volba.

foto: Se svolením Martina Kociána, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...