Eva Hájková je specialistka na preventivní funkční medicínu a výživu. Tituly a zkušenosti získala nejen u nás, ale i ve světě. Třináct let žila v zahraničí a po návratu spoluzaložila Institut funkční medicíny a výživy a e-shop s clean label doplňky stravy Puravia.cz. Napsala knihu Hravě o živé stravě, založila značku funkčních a čistých doplňků stravy Puravia Labs, pořádá vzdělávací semináře, konference a workshopy. „Nemoc je především výzvou pro nás samotné… Pro to, abychom vystoupili z komfortní zóny a započali výrazné změny,“ říká.
Zní to jako klišé, ale stává se, že lidé, které postihlo vážné onemocnění, říkají, že za něj děkují a jsou za něj vděční. Máme být vděční za nemoc?
Každá ne-moc signalizuje, že je v našem životě něco v ne-rovnováze. Zda máme být za nemoc vděčni, je čistě jen na nás. Spolupracuji s klienty, kteří jsou velmi vděčni například za své onkologické onemocnění, jelikož jim tento stav ukázal, že nežili v souladu sami se sebou, a přiměl je začít žít zcela jinak. Osobně i vnímám rozdíl mezi úrazem a chronickým onemocněním, a to tak, že úraz nás má do jisté míry zpomalit, zastavit, poukázat na to, že není třeba tak chvátat, přepínat, neodvádět pozornost od podstatnějších životních událostí. Chronická nemoc nás má přimět k hlubšímu zamyšlení a osobnímu posunu.
Co přesně nám vážné onemocnění říká? Kromě toho, že děláme něco špatně.
Říká nám, že ani vážné onemocnění nemusí být konec, ale začátek cesty k vnitřní síle a odolnosti. Zda to tak platí vždy, bude vnímáno každým jinak podle toho, kde se zrovna na své životní cestě nachází. Někdo bude v roli oběti, někdo bude bojovníkem, někdo přijímačem, někdo odmítačem atd. Jisté každopádně je, že každá vážná nemoc člověka přinutí se nad sebou minimálně zamyslet.
Jak si potom vysvětlit, když vážně onemocní malé dítě?
Vysvětlení může být mnoho. Opět bude záležet na daném člověku, s jakým konkrétním vysvětlením v dané chvílí rezonuje. Co je to pravda? Víte… slova jsou velmi silným nástrojem a mnohé situace, které vnitřně zažíváme, se slovy velmi těžce popisují tak, aby byly předatelné dále s tím jistým porozuměním, které má ten, který se snaží danou situaci slovy vyjádřit.
Já osobně vážnou nemoc u malých dětí vnímám jako signál pro rodiče. Což ale neznamená, že by si rodiče měli něco vyčítat, že je snad jejich vina, že dítě vážně onemocnělo…I dítě samo si volí svou životní cestu a je to příležitost pro všechny, nejen pro rodiče, dítě, ale pro celou rodinu, kterou si to dané dítě pro svůj život vybralo.
Z mého úhlu pohledu, pokud je někdo chronicky nemocný, ať už my sami, anebo naše děti, je potřeba být k sobě brutálně upřímný, nalít si takzvaně „čistého vína“ a říct si, co konkrétně není v souladu s naší duší, co potřebuje a my jí nedáváme a proč jí to nedáváme, jaké máme omezení v naší mysli. Proč si třeba myslíme, že něco nemůžeme, že to není možné apod. Jakmile si tyto věci přiznáme, rozdýcháme je, propláčeme, uvědomíme, je pak potřeba udělat konkrétní změny...
Nemoc nám může dát unikátní lekci. Zažila jste nějaký silný příběh?
Každý životní příběh je silný, unikátní. Pěkné příběhy jsou například s páry, kteří se snaží počít dítě, nedaří se, zkouší vše možné, dle klasické medicíny jsou neplodní, anebo se neví, proč to nejde. Tito lidé udělají konkrétní změny ve svých životech, většinou je to kombinace změny životního stylu a myšlení a nakonec se jim podaří počít. Mnohdy aniž by s tím vůbec počítali a zaměřili se na to.
Zabýváte se funkční výživou – a to i u dětí. Prozradíte víc?
Ve svém přístupu nedělám větší rozdíly mezi dětmi a dospělými – za mě by se měli stravovat kvalitně a funkčně všichni. Stravu si nejen užívat chuťově, barevně, ale i sociálně… cílem není omezování kvalitních potravin, cílem je radost a zdravost. Strava nemusí být žádná věda. Stačí se zaměřit na přirozenost, čerstvost, čistotu, lokálnost.
Výživa může být komplikovanější v případech, kdy už řešíme nějaký zdravotní problém. Tam pak nastavujeme konkrétní opatření na určitou dobu (u dětí se ve většině případech nejedná o žádné zdlouhavé diety!!!), než se tělo samoreguluje a začne opět fungovat tak, jak má. Mívám děti, které přijdou, a jsou třeba jen na deseti potravinách. Po pár měsících jsou většinou schopny jíst téměř vše a z toho máme všichni velkou radost. Dětství i dospělost je třeba si užívat, ne přežívat.
Je pravda, že se váš syn díky tomu zbavil kazů?
Nezbavil se všech kazů (několika ano), každopádně zubař nám sdělil, že kazy nepostupují dále, že došlo k jakémusi „přirozenému zaplombování“. To byl ještě dosti malý. Když už byl starší, zuby, na kterých měl kazy, mu začaly vypadávat a růst nové, zdravé zoubky. Některé se vytrhly, aby byl prostor pro ty nové. Tenkrát nám hodně pomohly konkrétní doplňky stravy, a proto jsem se v této oblasti začala dosti vzdělávat, a i díky tomu vznikl e-shop Puravia.
Žila jste třináct let v Austrálii. Můžete porovnat přístup ke zdraví Australanů a Čechů? A přístup k nemoci?
Osm let jsem žila ve Velké Británii a asi čtyři roky v Austrálii. Velmi záleží na tom, kde přesně se v Austrálii nacházíte. My žili především v oblasti Byron Bay, což bývala a stále trochu je „hippie“ oblast, kde lidé ke zdraví a životu přistupují uvědomělejším způsobem. Tak mi to tedy alespoň tenkrát přišlo. Žádné řetězce fast foodu (prostě zákaz), co nejméně obalového materiálu, ve většině případů vše bio, lokální, mnoho obchodů, kde vás obsloužil naturopat, poradil, namíchal bylinky na míru, no prostě nádhera. Zároveň ale nemohu říct, že by tento trend prostupoval celou Austrálií. Přístup ke zdraví je tam, ostatně jako i u nás v Česku, velmi individuální. V Austrálii jsou velmi vitální senioři (což vídám už i tady čím dál tím více, a moc mě to těší).
Reklama
foto: Se svolením Evy Hájkové, zdroj: Autorský článek