Vězeňská psycholožka: Odsouzené ženy se s vámi snaží neustále manipulovat. O život jsem se bála jednou

Bývalá vězeňská psycholožka Daniela Kocmanová pracovala pět let v největší věznici v Česku. Zařízení, které se nachází v severozápadní části města Světlá nad Sázavou, svým způsobem vyniká. Je totiž výhradně určené pro ženy, včetně matek s malými dětmi. Podle psycholožky jde o stresující a deprimující práci, přesto díky ní nasbírala mnoho cenných zkušeností, z nichž čerpá dodnes.

Doléhalo na vás jako na vězeňskou psycholožku vězeňské prostředí a častý styk se ženami, které byly odsouzeny?

Práce je poměrně stresující i deprimující v mnoha směrech. Tehdy jsem to však vnímala jako velkou příležitost a snažila jsem se nenosit si práci domů. Pro zaměstnance věznice navíc platí v určitém ohledu přísnější pravidla než pro samotné vězně. Odevzdáváme mobily a nemáme možnost se dovolat, ani když to potřebujeme. Internet se také nesmí využívat vůbec, nebo jen s omezením. Vězni však telefonovat mohou. Až když jsem přišla domů, mohla jsem žít „normální“ život.

Jak jste dokázala oddělit práci od emocí? Přeci jen musí být dosti náročné mít před sebou například ženu, která zabila své dítě...

Lidé se mě na to často ptali. Co dělám, když ji mám před sebou a mám jí pomoct? Mně to ale nedělalo problém. V tu chvíli totiž přede mnou seděla žena, která má nějaký problém nebo něco potřebuje, a já jsem tu od toho, abych si vyslechla její příběh a zjistila, co ji trápí. Pravdou je, že za každým trestním činem a osobou, která ho spáchala, stojí její celoživotní příběh.

Vězenkyně začala hlasitě křičet, pak bouchla do stolu a kopla do dveří. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, protože jsem si nehlídala dveře. Měla jsem u nich stát já, a ne ona. Naštěstí se ale nic nestalo.

Předpokládám, že se jednalo převážně o těžké příběhy silně traumatizovaných lidí.

Většina z nich pocházela z disharmonické rodiny, takže vývoj jejich osobnosti neprobíhal úplně standardně. Zároveň tím ale nechci jejich činy jakkoliv omlouvat. Byly tam navíc i takové ženy, které měly funkční rodinu a nestrádaly. Během jejich životní cesty se ale pokazilo něco jiného.

Můžete být konkrétnější?

Jednalo se například o mladé ženy odsouzené za lehčí trestné činy. Vyrůstaly v běžné rodině, studovaly střední školy. Jenže se chytily buď špatné party, nebo přítele s drogovou závislostí. Začnou brát drogy s ním, pak společně kradou, a tak začne kolotoč, ze kterého se pak těžko vystupuje. Jenže kdo v životě nezažil těžké chvíle? Když se vám stane něco špatného, zásadní je, jak na to zareagujete a jak se s tím vyrovnáte.

Za dobu, co jste ve věznici pracovala, bála jste se někdy?

Ono to zní hrozivě, když řeknete – pracuju ve věznici. Podle mě jde ale o jedno z nejbezpečnějších prostředí. Jsou tam uniformované složky i kamery. Vězni moc dobře vědí, co si mohou dovolit. Navíc jsem jako vězeňská psycholožka měla trochu jiné postavení než třeba dozorci. Odsouzené si jsou vědomy, že psychologa mohou někdy potřebovat. Docházejí za nimi na jejich žádost, takže si k nim tolik nedovolí jako například k dozorcům. Za celou dobu jsem se bála jen jednou, když po mně jedna odsouzená něco chtěla, a já jí to neumožnila. Měla jsem pocit, že se se mnou snaží manipulovat.

Se svolením Daniely Kocmanové

Jaká byla její reakce?

Na odmítnutí reagovala velmi emotivně, až agresivně. V tu chvíli jsme byly zavřené ve společenské místnosti, do které se vejde přibližně dvacet odsouzených. Vězenkyně začala hlasitě křičet, pak bouchla do stolu a kopla do dveří. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu, protože jsem si nehlídala dveře. Měla jsem u nich stát já, a ne ona. Naštěstí se ale nic nestalo.

Snažily se s vámi vězenkyně často manipulovat?

To byl každodenní chleba. Snažily se dosáhnout svého, a já byla prostředkem k jejich cíli. Byla jsem v kontaktu převážně se ženami, které se sice dopustily trestného činu poprvé, ale jednalo se o závažné činy. Odpykávaly si tedy dlouhé tresty. Ve věznici jsem se setkala s opravdu různými typy osobností, což pro mě byla profesně nesmírně obohacující zkušenost, kterou bych jinde získala jen těžko. Naučila jsem se být ostražitá vůči manipulaci, vnitřně jí nepodléhat a naučit se s ní pracovat. Z toho budu čerpat po celý život, a to nejen profesně, ale také osobně.

S čím se na vás vězenkyně nejčastěji obracely?

Často i kvůli doporučení k psychiatrovi. Nejdříve si ale musely promluvit s námi psychology, protože bez našeho doporučení to nebylo možné. Často se jednalo o ženy, které byly venku závislé na návykových látkách, takže chtěly nahradit drogu nějakou psychiatrickou medikací. Psycholog také na základě svého uvážení umisťuje vězenkyně na takzvané krizové oddělení se zvláštním režimem.

V čem se liší od běžného oddělení?

Ženská věznice Světlá nad Sázavou je největší ženskou věznicí v Česku, takže na běžném oddělení může být až padesát žen. Pokoje jsou sdílené, takže se v jednom z nich může ocitnout i šestnáct vězenkyň, což pro ně bývá velmi stresující. Většinou si tedy chtěly hlavně odpočinout, protože na krizovém oddělení byly pokoje pro maximálně tři odsouzené. Někdy vám to řekly na rovinu, že chtějí klid, jindy se vás snažily zmanipulovat, aby se tam dostaly.

Pro zaměstnance věznice platí v určitém ohledu přísnější pravidla než pro samotné vězně. Odevzdáváme mobily a nemáme možnost se dovolat, ani když to potřebujeme. Internet se také nesmí využívat vůbec, nebo jen s omezením. Vězni však telefonovat mohou.

Na krizovém oddělení mohly nabrat sílu?

Na pokojích nemají tolik soukromí, takže tohle pro ně byla příjemná změna. Pro některé až moc. Stávalo se, že se dvě vězenkyně spolu domluvily, a snažily se na nás hrát, že tam nutně potřebují. Na krizovém oddělení mohly být omluvené z práce nebo ze školy a celkově to tam bylo klidnější. Umisťovali jsme tam ale i ženy, které zrovna prožívaly těžké časy, například jim zemřel někdo blízký a špatně to nesly. Samozřejmě se pak některé vězenkyně snažily předstírat, že jsou psychicky na dně, a pak se ukázalo, že to tak není.

Měly některé vězenkyně zájem o individuální terapii?

Občas se objevil někdo s dostatečnou vnitřní motivací k dlouhodobější a systematičtější práci a hlubšímu řešení problémů. Celkově je ale individuální terapie ve vězeňském systému velmi složitá.

Proč?

Panuje tam totiž určitý režim. Velká část odsouzených žen chodí buď do práce, nebo do školy, docházka na stravu také zabere nějaký čas, plus další aktivity. Vězeňští psychologové musí tento režim skloubit se svou pracovní dobou, která se s ním částečně kryje. Navíc poskytování dlouhodobé terapie není hlavní náplní jejich práce. Mají také další povinnosti – jsou členy různých komisí, dělají vstupní pohovory po příjezdu odsouzených do věznice, vedou skupinové aktivity s odsouzenými a plní další úkoly. Individuální terapie je tak ve věznici bohužel stále výjimečný luxus.

Pokud tedy někdo chtěl individuální terapii na delší dobu, nemohl ji mít?

Pokud na sobě někdo chtěl pracovat, měl možnost. Každý psycholog je samozřejmě za takového člověka rád. Ve věznici navíc fungují skupinové, standardizované programy, které psychologové vedou, nebo si mohou také své vlastní vytvořit na základě poptávky a svých zkušeností. Například programy zaměřené na pachatele dopravních nehod nebo program pro pachatelky násilí na dětech a další. Jedná se o uzavřené skupiny, které trvají několik měsíců, aby byly efektivní.

Vzpomínáte na nějaký životní příběh, který byl pozitivní nebo ve vás zanechal nějaký hezký pocit?

Tím, že jsem pracovala s vězenkyněmi, které měly vyměřené dlouhé tresty, jsem neměla příliš mnoho příležitostí něco takového zažít. Lidé, kteří tam pracují třeba dvacet let, si určitě vzpomenou na některé ženy, které se do věznice už nikdy nevrátily. Takové příběhy jistě existují. A vždycky je dobře, když už je ve vězení nikdy nepotkáme.