Jednoho dne si řekl: "Tak a teď se tím začnu živit." Pardubický živnostník roku 2017 Jaroslav Vozáb (41) se asi patnáct let živil jako programátor. Cítil, že to není ono, hleděl do počítače a toužil po změně. Rozhodl se, že si splní svůj sen být malířem pokojů. A je šťastný.
Získal jste ocenění Pardubický živnostník roku 2017. To je příjemné, že…
Je to příjemné, na druhou stranu je to zavazující, všichni ode mě teď budou očekávat něco "suprového," což se nemusí vždy podařit. Zatím se ale daří. Hlavní je, že někdo může vidět a slyšet můj příběh, může ho i inspirovat.
Jaroslav Vozáb se stal živnostníkem roku 2017 v Pardubickém kraji. Základem je, že ho práce baví. Jeho práce pak těší i zákazníky.
Váš příběh tkví v tom, že jste po několikaletém rozmýšlení odešel z dobře placeného místa programátora a začal jste se, jak říkáte, "věnovat něčemu užitečnějšímu". Jak to zrálo?
Programátora jsem dělal asi patnáct let. Od začátku jsem cítil, že to není ono. Vzpomínám na okamžik, kdy nám někdo něco předváděl a tvářil se, jak je to důležité. Venku svítilo sluníčko a já si říkal, co tam vlastně dělám… Různě jsem unikal, opakoval to, co říká hodně programátorů – že půjdou pást ovce nebo dělat zahradníky.
Jako že si vyčistí hlavu?
Ano, ale je to spíš vtípek, nemyslí to vážně. Také jsem měl takové nereálné představy, že vyhraju hodně peněz, abych tu práci nemusel dělat. Časem mi došlo, že když budu dělat malíře pokojů, bude to fajn, protože mě to baví, je to užitečné, a když to budu dělat dobře, lidé z toho budou mít radost. Což mají a já taky.
Pokoje jste maloval už dřív?
Stavěl jsem si dům, který jsem i vymaloval. To bylo v době, kdy jsem ještě nevěděl, že bych se tím mohl někdy živit. Když dnes vidím, jak jsem dům tehdy vymaloval, říkám si, že už to nyní umím líp, byť to zase tak hrozné nebylo.
Malířem pokojů jste se následně vyučil?
Dálkově jsem chtěl jít na učňák, ale nešlo to. Na jedné škole by to šlo, ale zase tam obor neotevřeli, protože se do něj čtyři roky nikdo nepřihlásil. Koupil jsem si proto sám učebnice pro malířské učňáky a učil se z nich. Jezdil jsem taky do jedné pražské firmy na kursy dekorativních technik či benátských štuků. Vyrazil jsem tam vždy jednou za měsíc, pak jsem si to doma zkoušel na různé desky. Jednoho dne jsem se odhodlal a řekl si: "Tak a teď se tím začnu živit."
Když si chci vzít volno, tak se nemusím nikoho ptát. Prostě si ho vezmu, říká Jaroslav Vozáb.
Bylo těžké najít klientelu?
Byl jsem překvapen, že to bylo docela lehké. Nejprve jsem vymaloval byt známých. Pak jsem zaplatil malý poplatek za jediný marketingový tah, abych na internetu "vyjížděl" při vyhledávání v Pardubickém kraji jako první. První telefonát přišel za týden, pak se vždy po pár dnech někdo ozval.
Pracujete sám, nebo s partou?
Nějaké věci dělám sám, ty větší ve dvou.
V médiích jste pronesl: "Snažil jsem se za tu dobu poznat sám sebe a najít hodnoty, které jsou pro mě důležité. Když jsem přišel na to, že podstata lidského života, anebo aspoň mého, je cítit se dobře a být šťasten, najednou mi přišlo, že mám být malířem pokojů." Je podle vás důležité, aby lidi práce bavila?
Určitě, prací člověk tráví plno času, je to kus života, a když je to něco, co vás nebaví, v podstatě se těšíte na víkend. Řeknu-li to úplně upřímně, když jsem ke konci seděl v práci před počítačem, říkal jsem si, že takto se musí cítit prostitutka u silnice. Měl jsem pocit, že prodávám svůj čas, aby mi přišly jednou měsíčně na účet peníze. Tento pocit vymizel, když jsem práci změnil, nyní jsem spokojený.
Jak tak pozorujete lidi ve svém okolí, baví je jejich práce?
Nebaví. Myslím, že kdyby měli dostatek peněz, drtivá většina z nich by tam nechodila. I proto říkali, že by raději pásli ovce… Nemůžu ale mluvit za ně.
Co vás na současné práci nejvíc baví?
Je to nepopsatelné, ale ta činnost. Plno lidí si může myslet, že je to jednoduchá blbost.
Jednoduché to není, to musí člověk umět.
To jo. Ta činnost mi zkrátka dělá radost sama o sobě, baví mě. Ani nemusím mít při ní puštěnou hudbu, pouštím si ji jen někdy. Když je práce hotová, vidím, že jsou lidi spokojení, což je příjemné. A ještě mi zaplatí, což je taky dobré.
To určitě…
A jsem svým pánem, v zaměstnání mi vadilo, že když jsem chtěl mít volno, musel jsem se zeptat. I když to bylo v pohodě, ten pocit byl divný. Nyní to není tak, že bych nepřišel, když mám domluvené malování, mohu si ale zorganizovat čas, třeba sedm dnů pracovat a pak mít pár dnů volno. Když si chci udělat letní prázdniny, mohu si práci naplánovat tak, abych je měl. Neměnil bych.
foto: archiv Jaroslava Vozába
