Od chvíle, kdy jsem odešla z domova, putovala jsem ze vztahu do vztahu. Hledala jsem v cizí náruči únik před neklidem, který jsem v sobě měla od dětství. Bez partnera se mi svíralo hrdlo, a tak jsem se pokaždé rychle upnula k dalšímu muži, vedle kterého jsem se zase dokázala nadechnout. Splynula jsem s jeho rytmem a přijala jeho svět za svůj. Trávila jsem čas s jeho přáteli, jezdila na místa, která vybral on, a přizpůsobovala dny jeho tempu. Vlastní plány jsem neměla a ani mě nenapadlo, že bych je mít mohla. Až v posledním vztahu mi došlo, že vůbec nevím, kdo jsem.
Musela jsem odejít. Odstěhovala jsem se z velkého domu do malého bytu. Když jsem za sebou spálila poslední most, dolehla na mě prázdnota. Večer co večer jsem hleděla do prázdna a ruka mi cukala střídavě k telefonu a k ovladači od televize. Vnímala jsem svůj dech a čekala, až úzkost přejde.
Odlupovala se vrstva za vrstvou
Jako první přišel strach z ticha, ve kterém nebylo slyšet nic než vlastní dech. Cítila jsem tlak na hrudi, stěny na mě padaly a měla jsem pocit, že když mě nikdo nevidí, přestávám existovat. Potřeba slyšet lidský hlas ale postupně polevila a místo ní se vykypěl hněv na roky, kdy jsem se jen přizpůsobovala, vařila jídla, která chtěli druzí, a žila podle cizího rozvrhu. Pak se přidala ještě hořká pachuť staré křivdy. Teprve když vztek vyprchal, dolehl na mě smutek a bezmoc opuštěného dítěte.
Vrátila se mi vzpomínka
Jako bych znovu prožívala den, kdy z domu odešel táta. Zavřená v pokoji jsem poslouchala hádku za dveřmi. Když všechno utichlo, opatrně jsem vyšla na chodbu. V předsíni chyběl jeho kabát. Nikdo mi nic nevysvětlil. Máma seděla u kuchyňského stolu s obličejem v dlaních. Zkusila jsem ji pohladit, jenže mi dala jasně najevo, že o to nestojí. Roky potom jsem tátu neviděla.
Jako malá holka jsem na takovou tíhu neměla ani sílu, ani rozum, a tak jsem ten pocit spolkla, zamkla ho v sobě a dělala, že neexistuje. Naučila jsem se být hodnou dcerou, která nezlobí, nepřekáží a přizpůsobí se, jen aby ji nikdo neměl důvod opustit. A spadlo to ze mě až teď.

Rozklepala jsem se a rozplakala nahlas jako ta dívenka, která tehdy nesměla ani pípnout. Svezla jsem se na zem, opřela se zády o zeď a poslouchala jen svůj dech a bušení srdce, dokud se tělo nezklidnilo.
Samota už nebolí
V tom malém bytě jsem začala poznávat, co mám ráda. Vařila jsem si jídla, na která jsem měla chuť, chodila spát, kdy se chtělo mně, a o víkendech jezdila na místa, která jsem si sama vybrala. Zjistila jsem, že samota nebolí, když před ní neutíkám. Dnes už nepotřebuju společnost, abych měla pocit, že existuji. Večer si v klidu uvařím čaj, sednu si k oknu a vím, že jsem doma.
A poprvé v životě dokážu milovat – ne z nouze, ale proto, že chci.