Někdo vynese koš a má dobrý pocit, že přiložil ruku k dílu. Druhý si pamatuje, že musel na přeplněný koš upozornit, koupit pytle a připomenout, kdy se vyváží popelnice. Oba mohou mít pocit, že pracují pro společnou domácnost. Jen každý vnímá něco trochu jiného.
Právě takové rozdílné pohledy dostaly v českém výzkumu konkrétní podobu. Podle Centra pro výzkum veřejného mínění z března a dubna 2026 je s rozdělením domácích činností spokojeno přibližně 87 procent mužů, ale jen 67 procent žen. Rozdíl dvaceti procentních bodů je pozoruhodný zejména tím, že většina dotázaných na obecné úrovni podporuje společnou odpovědnost.
Dvě třetiny žen jsou spokojené. Muži ještě víc
Čísla nesmějí svádět k jednoduchému závěru, že české ženy domácnost hromadně nenávidí. Většina z nich je s jejím uspořádáním spokojená. Ženy však mnohem častěji než muži volily odpověď „tak napůl“ a častěji vyjadřovaly nespokojenost. Výzkumníci se na tuto otázku ptali 652 respondentů starších patnácti let, kteří žili s partnerem či partnerkou opačného pohlaví. Nešlo o společné výpovědi obou členů konkrétních párů, ale o individuální vyjádření.
Člověk, který úkol vykoná, ještě nemusí být tím, kdo ho vymyslel, připravil a uhlídal.
Další výsledky ukazují, kde se představa a praxe rozcházejí. Přestože většina veřejnosti považuje plánování domácnosti za úkol pro oba, v přibližně třetině partnerských domácností ho podle odpovědí zajišťuje hlavně žena. Vaření připadá převážně nebo výhradně ženě v 67 procentech těchto domácností. Opravy a údržba auta se naopak stále silně spojují s muži.
Vynést odpadky, připravit večeři nebo opravit kapající kohoutek jsou viditelné úkoly. Jenže pocit spravedlnosti závisí také na tom, jak často se opakují, kdo si jich všímá a kdo nese odpovědnost, když zůstanou neudělané. Oprava kohoutku může zabrat celé sobotní dopoledne. Večeře, nákupy a praní se vracejí stále znovu.
Kolik hodin doma pracujete? Záleží, koho se zeptáte
Podobný rozdíl zachytil průzkum agentury STEM/MARK z března 2026. V online šetření 1 029 dospělých lidé sami odhadovali čas věnovaný domácím pracím. Muži v průměru uváděli osm hodin týdně, ženy čtrnáct. Mezi respondenty žijícími v páru se navíc rozcházely odhady vlastní práce a práce protějšku.
Muži žijící s partnerkou přisuzovali sobě v průměru sedm hodin domácích prací týdně. Ženy odhadovaly práci svých partnerů jen na čtyři hodiny. Ženy samy uváděly patnáct hodin, muži práci partnerek odhadovali na deset. Neznamená to, že někdo prokazatelně lže. Jsou to subjektivní odhady různých respondentů, nikoli časové záznamy ani párová kontrola.
Část sporu přitom může být ukrytá v úkolech, které nezanechávají viditelný výsledek. Kdo si všimne, že dochází prací prášek? Kdo ví, kdy má dítě preventivní prohlídku? Kdo sestaví nákupní seznam a ověří, zda má rodina na víkend všechno potřebné? Člověk, který úkol vykoná, ještě nemusí být tím, kdo ho vymyslel, připravil a uhlídal.
Neviditelná práce se do tabulky nevejde
Americká socioložka Allison Daminger v odborném časopise American Sociological Review popsala tuto takzvanou kognitivní práci na základě rozhovorů se členy 35 párů. Rozlišila čtyři kroky: předvídat potřebu, hledat řešení, rozhodnout a zkontrolovat výsledek. V jejím kvalitativním výzkumu ženy častěji zajišťovaly zejména předvídání a následnou kontrolu. Studie sama o sobě nedokazuje, že to platí pro všechny české domácnosti, ale pomáhá pojmenovat část práce, kterou běžné počítání umytého nádobí přehlíží.
Proto ani dobře míněná věta „Stačí mi říct, co mám udělat“ nemusí druhého člověka potěšit. Znamená totiž, že řízení provozu domácnosti zůstává na něm. Na druhou stranu ani spravedlivé rozdělení nutně neznamená přesně padesát procent každé činnosti. Záleží na pracovní době, zdraví, péči o děti i na tom, co kterému z partnerů vyhovuje.
Užitečnější než další spor o to, kdo naposledy vysával, může být obyčejný rozhovor o odpovědnosti. Nejen kdo nakoupí, ale kdo bude hlídat, co dochází. Nejen kdo vypere, ale kdo si všimne, že dítě už nemá čisté oblečení. Když si partneři rozdělí nejen jednotlivé úkoly, ale i odpovědnost za ně, nemusí jeden zůstávat vedoucím provozu a druhý čekat na zadání. A třeba se pak přiblíží i jejich spokojenost.
