Muž by se měl umět proměnit v krále, říká Jan Bílý – 1. díl

Největší odborník na systemické a rodinné konstelace u nás Jan Bílý celoživotně zkoumá dynamiku vztahů  mezi muži a ženami. Naše představy o tom, jak by měl ideální vztah vypadat a jakou v něm hraje roli muž a jakou žena, jsou podle něj zastaralé. Rozhovor s Janem Bílým vedl Jan Müller, novinář, kterého pojí se zpovídaným dlouholetý přátelský vztah.

Seděl jsem v hlubokých kožených sedačkách exkluzivního Prague Business Clubu, sdružujícího všelijaké manažery, a poslouchal jistého majitele firmy, jak s nábožným zanícením vypráví o tom, že absolvoval kurz Cesta krále, který změnil jeho manažerský styl. Teď už se prý nehoní jako čamrda, ale prostou silou své osobnosti panuje v čele firmy, nerozptyluje se podružnostmi a má v hlavě krásně čisto, aby byl schopen najít tu správnou firemní strategii. Prostě řídí svůj podnik jako král. Naučil ho to jistý Jan Bílý, který mu vysvětlil, že pravý lídr se nevyznačuje osmnáctihodinovou pracovní dobou, ale tím, že zná své místo, ze kterého bez zjevné námahy řídí své království. Načež se ve sněhobílé košili zjevil sám guru Jan, sedl si s dalšími boháči a manažery kolem stolu, kde probíhala debata o vzniku nějakého think tanku, který měl spasit českou politiku, a prohlásil: „Nejlepší bude, když nebudeme dělat nic. Prostě necháme prostor pro to, aby se něco velkého a úžasného událo samo.“

 Stali jsme se dobrými přáteli. Od té doby jsem přečetl jeho analýzu pohádek Co se stalo s Popelkou po svatbě, která ukazuje, jak už jsme odmalinka krmeni mýty a stereotypy mužského a ženského chování. Z jeho knihy Růže pro Plúta jsem se dozvěděl, že muž by měl přijmout i svoji temnou stránku, protože každý strom má své kořeny, byť nejsou pod zemí vidět. Zažil jsem sérii jeho večerních setkání s padesátkou mužů, kam každý měl například dorazit se 107 cm dlouhou holí (po vzorů druidů), aby si vyzkoušel, že tato „třetí noha“ mu pomáhá najít tu archetypální, živočišnou, divokou podstatu, toho neohnutého muže, kterého jsme ztratili někde pod nánosem kancelářského haraburdí.

 Strávil jsem pár víkendů na jeho seminářích systemických konstelací, kde v kruhu lidí, které jsem před tím neznal, se pod Janovým dohledem zjevovaly příběhy z mého podvědomí a historie mých předků, které mě a ostatní jako dlouhé stíny dodnes ovlivňují. Jsem jedním z mnoha tisíc absolventů jeho kurzů a čtenářů jeho knih. Jan Bílý, který v jednadvaceti v roce 1976 emigroval do Německa, kde si užil dozvuky 60. let, vlastnil reklamní agenturu, patřil mezi žáky Osha a naučil se metodu systemických konstelací, se v novém miléniu vrátil do Čech a od té doby tu šíří… co to tu šíří? Ne víru jako Cyril a Metoděj, ale spíš touhu podívat se sám sobě do očí.

Na tvých seminářích se jako klasické téma řeší, že mnoho mužů vlastně nikdy nedospělo. Že žijí jako věční chlapci, kteří se celý život cítí ublíženě, za partnerky si podvědomě vybírají ženy, ve kterých hledají matku, a vybíjejí si frustrace jako manažeři nebo adrenalinoví šílenci. Přitom by jim třeba stačilo projít nějakým „přechodovým rituálem“, jak ty říkáš, kterým by vědomě dospěli. Jak vidíš téma dospívání mužů v Čechách?

Tak ono to snad nebude s námi tak strašné. (směje se) Ale jistě, nejen u nás, ale i jinde na Západě máme my muži jednu nevýhodu – totiž že se stále ještě nemusíme měnit, neboť nás nic nenutí. Skrze staletí mužské dominance a kvůli posledním šedesáti letům absence katastrof a válek jsme zpohodlněli. To znamená, že se téměř úplně vytratily všechny rituální přechody v životě muže, které sloužily k dospívání a zmoudření. Tak například zanikl přechod mezi chlapcem a dospělým mužem, který byl dříve „vynucován“ skrze povinnou vojenskou službu. Dneska se vedou bitvy především virtuálně přes počítač. To samozřejmě neznamená, že bych nějak toužil po válkách, ale na jejich místo nenastoupilo nic, kde by mladý muž musel něco riskovat, kde by se setkal se svými limity, které by pak mohl překročit, kam by mohl expandovat. Sport to sice také umožňuje, ale to je jen hra.

Říkáš také, že expandovat už dnes není kam, a muž proto už nemůže být ve své klasické roli dobyvatele, na jakou byl staletí zvyklý…

Světadíly jsou rozparcelovány, pralesy vykáceny a tam, kde na mapách dříve stálo „zde jsou lvi“, řádí islámské bojůvky. Expanze, jedna z nejdůležitějších vlastností mužského principu, znamenala dříve také rozšíření obzorů a cestu za dobrodružstvím. Ono tenkrát nešlo jen o dobytí, ale také o zúrodnění ladem ležící země, o otevření prostoru, který nás muže přijal, tak jako to dělají ženy. Jistě, létáme do kosmu, ale myslím, že jeden z mála prostorů, který zbyl chlapovi k smysluplné expanzi, je ten dovnitř, do jeho duše. Pod to místo, kam si vážeme kravatu.

Dnešní muž, místo aby vyrážel na moře nebo do lesa za divou zvěří, tráví život na kancelářské židli, kde pomalu měkne…

Znám otce, který byl na mých mužských kurzech, a pochopil, že jeho syn potřebuje takový rituál neboli zasvěcení, iniciaci, aby dospěl. A tak si usmyslel, že ho, čtrnáctiletého, vezme do divočiny, někam do hor. Jenže pak ho napadlo, co kdyby se mladému něco stalo? A tak se šel zeptat na pojištění – no a oni ho odmítli pojistit, samozřejmě, neboť tam, kam chtěli, tak tam by se nedostala záchranka a nemocnice byly daleko. My bychom chtěli dobrodružství s úplným havarijním pojištěním, ale to nejde. V Německu, kde také pracuji s muži, je to ještě horší. Tam už člověk nemůže ani přejít ulici na červenou. Jenže pokud si neuvědomíme, že každá pojišťovna a každý další bezpečnostní předpis je hřbitov odvahy, nepotřebujeme se ptát, zda přežijeme. Už jsme totiž mrtví.

Píšeš také o stínu muže, o jeho temné stránce, kterou nechce vyjevit, a ona ho přitom stále pronásleduje…

Tvrdím, že spousta mužů na svůj stín, na toho Kaina v sobě nebo staroegyptského Seta, který vraždí toho „světlého“ Abela či Osirise, zcela zapomněla. A to je velká chyba, neboť my to temné, co u sebe nechceme vidět, pak hledáme venku. A tam potom nacházíme teroristy, korupčníky, nemakančenka, lůzu... Z nás se stanou zdánlivě hodní hoši, kteří si pak po večerech pouští vražedné videohry nebo porno a zároveň to před světem schovávají, protože se za to stydí. To neznamená, že by muž měl své stinné stránky využívat, ale měl by si jich být vědom, přijmout je, možná i uctít. Když pozná muž svůj stín a přijme ho, tak pak ho už nemusí prožívat nutkavě, nemusí utíkat ani k násilí, ať už virtuálnímu nebo skutečnému, a ani se ho panicky bát.

Řekni mi, jak stinnou stránku v sobě uctít...

Vytáhnout ji sám před sebou na světlo. Na svůj stín se nechceme podívat, a když ho náhodou zahlédneme, hned ho sami před sebou začneme zalhávat nebo ospravedlňovat. Chceme být sami před sebou „dobří“. My ale nejsme dobří, jsme prostě konglomerát toho, co je docela fajn, a toho, co fajn není. V okamžiku – a to se skutečně děje u spousty mužů, kteří na svém rozvoji trochu makají – kdy akceptuji, že mám jisté nedostatky, se moje síla, kterou jsem do té doby používal k jejich maskování, může proměnit v sílu, kterou mohu někam pozitivně nasměrovat.

foto: Lucie Robinson