Před pár dny jsem dávala rozhovor Rádiu Wave, ptali se na práci pro zahraniční média, jejich srovnání s našimi, na mediální prostředí a novinářskou práci obecně. Vztáhla jsem to především na tištěná média, protože v nich se pohybuji. Vykládáme, vykládáme a mezi tím vším se mne kolega novinář zeptal, jestli bych chtěla pracovat pro některý z velkých českých vydavatelských domů. A jen tak nesměle dodal: „...když se člověk zamyslí nad tím, kdo je vlastní...” Uhodil hřebíček na hlavičku. Stejnou otázku si pokládám sama od té doby, co jsem v jednom vydavatelství zhruba před rokem skončila. Momentálně pracuji především pro deník New York Times a nyní pro Flowee, protože za ním stojí lidé, kteří mají jedny z nejlepších novinářských nosů u nás.
Ti, kterým patří naše největší vydavatelství, o médiích ví jen pramálo a málokdy je to vůbec zajímá. Proč taky, většinou mediální byznys tvoří jednotky procent z jejich miliardových portfolií.
Zpět ale k našim mainstreamovým médiím. Převracela jsem otázku zprava, zleva. Novináře máme dobré, není jich mnoho, ale jsou, lidé se tváří, že chtějí kvalitní obsah, majitelé se tváří, že chtějí na těch médiích konečně vydělávat, a inzerenti jdou tam, kde to někdo čte, tedy opět za kvalitním obsahem. Zdánlivě jednoduchý ekosystém, v němž by všichni měli mít zájem na tom produkovat co nejlepší noviny a časopisy. Jen to prostě u nás úplně nefunguje.
Nakonec jsem došla k závěru, že hlavním problémem českých médií je to, že je nikdo nemá rád. Čtenáři jim nevěří, novináři si rozhodně dovedou představit lepší pracovní podmínky a majitelům je to v zásadě jedno. A důvod je prostý. Ti, kterým patří naše největší vydavatelství, totiž o médiích ví jen pramálo a málokdy je to vůbec zajímá. Proč taky, většinou mediální byznys tvoří jednotky procent z jejich miliardových portfolií a navíc to není byznys nijak perspektivní, co si budeme povídat. Nemají ke svým médiím vztah, nezajímá je, jak fungují, nezajímá je kvalita práce, kterou tam jejich lidé na všech stupních struktury odvádí.
Čtěte také:
Budou velcí hráči na webu ovlivňovat, co budeme číst?
Slabá a silná umělá inteligence: Které z nich se máme bát?
Mít noviny chce srdce
Srovnávat New York Times s našimi médii je v mnoha ohledech jako porovnávat „hrušky s jabkama“, zejména z hlediska trhu, který mohou zasáhnout jen díky tomu, že jsou v angličtině a jejich ambicí je být skutečně globálním médiem. To, co se ale srovnat dá a srovnávat by se mělo, je přístup majitelů. Deník NYT patří od konce 19. století rodině Ochs Sulzberger a je jejím hlavním byznysem. Když vstupovala společnost na konci 60. let na americkou burzu, rodina se rozhodla vydat dva typy akcií, z nichž každý má jiná hlasovací práva. To proto, aby o deníku vždy nakonec rozhodovala rodina a ne externí investoři. Finanční krize kolem roku 2009 společnost zasáhla, stejně jako většinu mediálních domů, krutě. Museli odprodat divize, půjčit si peníze od mexického miliardáře a majitelé si přestali vyplácet dividenda, která byla zdrojem jejich příjmů. Vše pro to, aby se úsporná opatření minimálně dotkla toho nejcennějšího, jejich newsroomu.
Sulzbergerové totiž věří, že jsou na světě proto, aby zachovali a ochraňovali deník New York Times. O kterém z našich mediálních magnátů by se to dalo říct? A příležitosti tu určitě byly, jen by bylo nutné mít svá média rád a hledat cesty, jak jim umožnit plnohodnotné fungování. Bohužel smyslem života Andreje Babiše rozhodně není kvalita MF Dnes, pánové Křetínský a Tkáč svůj Blesk možná ani nečtou a pan Bakala si převážnou většinu času užívá čerstvého alpského vzduchu ve Švýcarsku. To jen tak namátkou. Nějak jsme zaspali dobu, kdy se deníků mohli po revoluci chopit schopní podnikatelé a udělat z nich něco, co sami mají rádi. Takhle to pro všechny vždy byla jen dojná kráva, kterou, když už pořádně nedojí, pošlete na jatka.
Odpověď pro kolegu v rozhlase i pro mne samotnou tedy zní, ano, ano, ráda bych pracovala ve velkém českém mediálním domě s osvíceným majitelem, který našemu byznysu rozumí. Bohužel, takový tady ale v tuto chvíli není.
Čtěte také:
#MeToo: Sociální média dokázala to, na co zákon dosud nestačil
Sociální média jsou vlastně asociální, tvrdí studie. Kde je pravda?
foto: Pexels.com
