O harmoniu, stěhování a Indii v obýváku

U výlezu terminálu číslo jedna bylo rušno. Přistál obří Airbus z Dubaie a postupně se objevovala ona po exotickém koření vonící (případně po pivu páchnoucí) cestovatelská společnost včetně ospalých dětí a na vozíčku šoupaných indických stařenek. A já čekal na Dášu, svou dlouholetou kamarádku a spolu-lektorku jógových, tantrických a konstelačních seminářů.

Dášu jsem neviděl už měsíce – odletěla někdy v lednu, aby pokračovala ve svém tantro-jogínském výcviku u rozličných indických guru a poté učila jógu turisty na Bali a skákala s nimi z vodopádů. S Dagmar Volfovou, jak se celým jménem v tomto životě jmenuje, mě váže podivná blízkost. I když se měsíce nevidíme, jsme nějak napojeni; snad je to podobným, byť o třicet let posunutým, životním osudem, možná, že v tom mají prsty i nějaké reinkarnace. Kdo ví.

Můj soulmate

Každopádně mi připomíná mé roky u Osha, toho „mého“ indického mistra-mystika a s ním i celou Indii, zemi, na kterou, ač jsem tam strávil pouhé tři měsíce, nemohu nikdy zapomenout. Je to něco jako první (nebo druhá, třetí, ale zcela jistě úžasná) láska. A i když se moje cesty poté, co Osho, jak se říkalo, „opustil své tělo“, (protože osvícení prostě neumírají jako my obyčejní lidé), ubíraly jiným směrem, pořád mám někde v levé zadní noze ukrytu touhu se do Indie ještě jednou podívat. Vlastně ne „podívat“ – na Indii se člověk nedívá, do ní se prostě ponoří.

Mé napojení na Dagmar se opět potvrdilo. Najednou mi cosi řeklo: „Teď vyjde ven!“ A tak jsem schválně začal v duchu počítat – deset, devět, osm, sedm ... a na „pět“ byla tu. Opálená, vonící, s třemi obrovskými taškami a objemnou bednou. O třicet let (bohužel) mladší, ale minimálně stejně osvícená jako já. No, řekněme raději ozářená. „Co je tohle?“ zeptal jsem se po uvítání s pohledem na bednu. „Moje úžasné, novorozené baby,“ odpověděla, „harmonium.“ Pravé, nefalšované, indické harmonium. „Wow.“ (Čti: vau!!!) Nebe se otevřelo a Indra, Lakšmi, Rama a Durga se na nás usmáli.

Mantry od srdce

Dášu jsem za ty roky, co se známe, stěhoval minimálně jedenáctkrát. I tím mi připomíná má sannyasinovská léta, tedy dobu, kdy jsem byl „žákem“ svého guru a kdy jsem vlastně neměl žádné trvalé bydliště. Dodnes miluji, když se mohu přestěhovat pouze s pár kufry – bohužel se mi to naposled podařilo před hodně dlouhou dobou. Ve srovnání se stěhováním byly ty tři tašky a harmonium maličkost, a tak jsme brzy přistáli v bytě, který jí na týden přenechala její maminka. Panelák, ale hezký, se zahrádkou.

A po chvíli rozbalila Dáša harmonium, začala hrát a k tomu svým neškoleným, ale nesmírně působivým altem zpívat mantry. Jai Mata Kali, Jai Mata Durge, Kali Durge Namo Namah... a tak stále dokola. Zdravím a uctívám božskou matku Kali-Durgu, budiž oslavena Kali, budiž oslavena Durga. A v tom se to stalo. Prostě mi vytryskly slzy z očí. A já pochopil, že když nejde Jan do Indie, přijde Indie k němu. Jako velká máma, po které nejen my muži stále kdesi v koutku duše toužíme. Jako velká bohyně, ze které jsme se kdysi dávno narodili do světa a ke které se po našem čase zase navrátíme. V mém případě to už nebude tak dlouho trvat.

A já pochopil, že když nejde Jan do Indie, přijde Indie k němu. Jako velká bohyně, ze které jsme se kdysi dávno narodili do světa a ke které se po našem čase zase navrátíme.

Osho tomu říkal „coming home“, návrat domů. A tak se moc těším. Nejen na návrat domů, ale i na náš společný seminář, který plánujeme na konec května. V krásném přírodním centru budeme společně učit lidi jógu a konstelace, těšíme se na tantrický ohňový yagna-rituál (Dáša) a na harmonizaci našich rodinných a partnerských systémů (Jan). Ale především se těším, zcela osobně, na harmonium paní Volfové. Protože to dnes otevřelo mé srdce zcela výjimečně. Díky, mother India a děkuju, Dášo.