Tak zase sedím v letadle. Za poslední rok a půl je to moje čtvrtá cesta do Kanady. Tentokrát snad i na dlouhou dobu poslední. Poprvé v životě budu z Česka pryč na víc než pár měsíců. Vlastně ani nevím, na jak dlouho. Jak letadlo stoupá, užívám si výhled na rodnou Prahu. A v myšlenkách se loučím se svými oblíbenými místy, nejvíc mi asi bude chybět kostel sv. Ludmily na náměstí Míru, jehož silueta mi vždycky tak nějak připomínala, že jsem doma. Budu tady vlastně ještě "doma"?
Teď mířím do osm tisíc kilometrů vzdáleného nového domova, kde bych takový kostel hledala jen těžko. Kanada je mladá země, tady gotické chrámy ani jejich napodobeniny nikdo nikdy nestavěl, mše se tu slouží často i v budovách, které vypadají jako české polikliniky, jen s tím rozdílem, že ten kříž, který mají umístěný venku, není červený.
Reklama
V centru Edmontonu, který se má stát mým novým domovem, jsou místo stovky let starých domů nově vystavěné mrakodrapy. Jinak je tu vlastně jen jedno parkoviště za druhým, okolo samé obchody, "drive through" bankomaty, kde si vyzvednete peníze, a restaurace, kde si za vyzvednuté peníze vyzvednete jídlo. To vše, aniž byste museli vystupovat z auta.
Lidi jsou tu milí, potkat někoho, kdo mi jen tak pro nic za nic zamračeně zkazí den, to je tak asi stejná šance, jako potkat ve východní Evropě někoho, kdo se na mě bude jen tak pro radost usmívat.
Když jsem tu byla poprvé, vůbec jsem si nedokázala představit, že tu budu žít. A teď už si přes výše vyřčené nedovedu představit, že bych žila jinde. I přes záplavu igelitových tašek, které tu prodavačky dávají k nákupu, aniž by se ptaly, jestli je vůbec chci, i přes fakt, že se tu vlastně nedá pohybovat jinak než autem. I na procházky v přírodě či parku se vlastně nejdřív musí dojet autem.
Úsměvy v zemi uprchlíků
Lidi jsou tu milí, potkat někoho, kdo mi jen tak pro nic za nic zamračeně zkazí den, to je tak asi stejná šance, jako potkat ve východní Evropě někoho, kdo se na mě bude jen tak pro radost bezdůvodně usmívat. Tím nechci říct než to, že se prostě v Česku málo usmíváme, a přitom to je snadná věc, která má velký dopad na lidi kolem nás.
Kanada je zemí uprchlíků, je to země, která svedla dohromady lidi hledající nový život. Imigrantem je tu snad každý druhý – ať už sem přišli jeho prarodiče, anebo tu novou rodinu zakládá on sám. A proto se zdejší většinou moc nerozčilují nad imigrantskou krizí ani se neděsí, když se jim do sousedství přistěhuje barevná rodina.
Všichni jsou tu doma a všichni tu mají své místo. A mám ho tu i já. Tady v novém domě se zahradou a se zeleným plotem, co se naklání na stranu vždycky, když fouká vítr.
Co všechno tu schází
Ne, že by to bylo všechno černobíle jednoduché. Je to pro mě velký krok a občas se mi stýská tak, jako když mi bylo osm a byla jsem poprvé bez rodičů na opravdickém táboře. Chybí mi každodenní hovory s tátou a večerní rodinné večeře plné překřikování a smíchu. Chybí mi dokřupava upečený chleba a taky pizza, která nemá sladké, tlusté těsto. Chybí mi krása Prahy a její nevyzpytatelné uličky v centru, občas mi to všechno chybí tak moc, že bych se asi moc nezdráhala, kdyby mi někdo nabídl jednosměrnou letenku zpět.
Ten pocit, že máme něco společného, stojí za ty tisíce kilometrů i za ty nekonečně dlouhé lety přes oceán.
Jenže je mi téměř šestadvacet let a našla jsem někoho, koho si chci vzít. Chci si ho vzít tolik, že se na něj občas dívám a mám co dělat, abych se nerozbrečela štěstím, když si uvědomím, že "tohle" je moje nová rodina.
Můj budoucí muž a náš nový roční pes. No, ten mě občas rozbrečí i vzteky, třeba jako posledně, kdy jsem ho v osm ráno honila snad dva kilometry parkem, protože jsem si říkala, že už se trochu zotavil ze zážitků z útulku, zvykl si na mě, bude mě poslouchat a zůstane u mě… No, neposlouchal. Ale je náš.
Mimochodem, on je moje první investice (v Kanadě se za adopci psa platí docela vysoké poplatky) do budoucna, kterou jsem udělala společně s někým jiným. Ne jako svobodná matka, ne jako Kristina, ale poprvé jako Kristina a Choong-Il (můj budoucí muž). Ten pocit, že máme něco společného, stojí za ty tisíce kilometrů i za ty nekonečně dlouhé lety přes oceán. Pokud si člověk dojde za štěstím, stojí za to i ten stesk po Praze, po chlebu i po svaté Ludmile na Míráku.
foto: Shutterstock
