Je zvědavá, s čím se jí svěřím. Žiju ve světě, po kterém lidé touží a blouzní. S lidmi, kteří mají tolik peněz, že by si s takovou sumou normální člověk neporadil. Na běžné potřeby stačí sto padesát milionů, větší peníze chtějí mozek. Můj mozek.
Reklama
Usmála se a pozdvihla obočí. Jsem její VIP pacientka. „Ve vaší kůži bych být nechtěla a to ke mně chodí hodně těžké případy,“ říká soucitně má psychiatrička, když mi předepisuje další dávku antidepresiv. Já se tu vypovídám, ona si žasne. „Tak co bylo minulý měsíc?“ ptá se laskavě lékařka.
Když jsem kvůli dopravě přišla výjimečně o pět minut později, strhnul mi z honoráře poměrnou částku.
„Musíme teď hodně šetřit! To mi sdělil klient, když jsme provedli transakci za miliardu. Zprostředkovala jsem mu koupi domu v centru evropského města, ke kterému má silnou citovou vazbu. Jako chudý student zde pojal myšlenku být bohatý, což se mu za patnáct let splnilo. Já ho mám na krku pět let, teď oslavil pětadvacet let úspěchu koupí toho baráku. Však on mu vynese dost, jinak by si ho nekupoval...“
„Zřejmě utratil značnou část majetku?“ Lékařka se ho asi zastává.
„Nikoliv, paní doktorko, slova o šetření jsou v překladu taková, že nedostanu ani o euro navíc, ačkoliv jsem mu vyjednala extrémní slevu,“ povzdychla jsem si. Ani jsem neřekla, jak se rozčiluje nad výší letištních poplatků. Na poradu se mnou přilétá soukromým tryskáčem. Na letišti musím být včas, má na všechno jen padesát minut. Když jsem kvůli dopravě přišla výjimečně o pět minut později, strhnul mi z honoráře poměrnou částku.
„Lakota jeden!“ vyhrkla. „Vyjednejte si, co vám právem patří!“
„Radit milionářům a miliardářům je moje práce, vzpírat se na přímo je nerozumné,“ vysvětluju jí a vlastně i sobě. Jsem dobrá, když mě chtějí, ale není to žádný med. „Napočítám víc hodin a oba budeme spokojení,“ řekla jsem nakonec.
Lokální milenka
Lékařka na mě kouká, jako kdyby sledovala sci-fi. Vyprávím jí, jak se se švýcarským klientem setkávám výhradně v hotelovém pokoji. Myslí si, že ho tam neodposlouchávají. Mobil ale stejně radši strčí do plechové neprůstřelné krabice. Recepce mě považuje za lokální milenku, která se maskuje taškou na spisy. John létá z města do města, kde kontroluje svoje majetky. Na mě má dvě hodiny a peláší na letiště. „Madam zase platí sama?“ diví se vždy recepční.
Jeho dceři je sedmnáct let a za měsíc odlétá studovat střední školu do Austrálie. Sama doma být nemůže, v Austrálii dva roky ano.
„A to vás traumatizuje! Že jste vy, expertka, považována za prostitutku!“ vykřikne nadšeně, protože jsme podle ní našly problém. „To mi je úplně fuk, za co mě recepční považuje,“ směju se s úlevou. „Mám tam čas si nakoupit a jít do kina. Švýcarovi se musím přizpůsobit jen datem a časem, za výsledek dobře zaplatí.“
„Tak aspoň tenhle,“ pokyvuje spokojeně lékařka.
„Nejhorší byla zkušenost s českým klientem, svůj čas si plánuju dlouho dopředu. Schůzku mi zrušil dvě hodiny před meetingem. A víte proč? Musel hlídat dceru, aby nebyla sama doma!“
„Ale to je pěkné, že dítě nesvěří chůvě!“ zamračila se na mě zdravotnice, že nechápu rodinný život.
„Jeho dceři je sedmnáct let a za měsíc odlétá studovat střední školu do Austrálie. Sama doma být nemůže, v Austrálii dva roky ano.“
„Tady je nejmodernější lék,“ podává mi recept lékařka. „Vaši klienti si trpí na vysoké noze, ale vy jim to trpění trpíte! Vzepřete se jim! Jinak je v tom podporujete!“
Dobrá rada nad zlato. Chci být psycholožkou, psychiatričkou, terapeutkou... a budu hned ve všem vědět, jak na to.
foto: Shutterstock
