Co je muž? Majetek? Loutka bez vůle? Odkud tedy vzniká tento pradávný pojem „přebrala mi chlapa“? Nemá i on rozhodovací práva? Možnost svobodné volby? Nebo snad stále přemýšlíme v kategoriích, podle kterých se kdysi soudily čarodějnice – že když žena chce, tak muže vždycky svede? Že její sexualita je jakási temná, mocná, špinavá a neodolatelná síla? Jsou to stejné kategorie, které se používají k „odůvodnění“ znásilnění – on jí „nemohl odolat“? Nemohl se „ovládnout“? Jde o tuto zvláštní představu, že muž ztrácí rozum, když se žena rozhodne pro sexuální čáry?
Mimochodem – víte, že zrovna u čarodějnic se říkalo, že pokud se někdo z přítomných mužů vzruší (a to moment, často ženy samozřejmě mučili nahé), tak je to důkaz, že ona používá sexuální čáry? Což se následně trestalo, třeba znetvořením pohlavních orgánů. Nebo pamatujete si scény z „Hunchback of Notre Dame (Zvoník u Matky Boží)“: „Chci tě, očarovala jsi mě, čarodějnice.“ Tam to sice bylo ve významu: „Buď budeš moje, nebo budeš hořet,“ ale ve skutečnosti to častěji končilo logikou: „Chci tě, a proto budeš hořet!“
Vlastně tím muže „osvobozujeme“ od zodpovědnosti za jejich sexualitu, city a rozhodnutí, čímž jim ale taky bereme jejich sílu... Ale raději zpět k dnešním ženám. S větou „přebrala mi chlapa“ mám hned několik problémů.
Hledání viníka
Jednak věřím, že muži si vybírají své protějšky a mají možnost volby i zodpovědnost za své chování. Dále nevěřím na kouzelnou moc dívek očarovat pány proti jejich vůli. A do třetice – fascinuje mě, že pro některé z nás je zřejmě jednodušší obvinit jinou "čarodějku" než si přiznat smutnou pravdu, že on si zvolil jinou nebo že on mě podvedl/zradil. Taky se mi to stalo a je to bolestivé zjištění. Ale přijde mi to jako mnohem zdravější a upřímnější způsob chování než si říct: „Je to její chyba. Kdyby nebylo jí, tak jsme šťastní.“ Doopravdy? A nebyla by to jen otázka času, než by stejně odešel? Není to jen iluze, kterou si pomáháme k tomu, abychom si nemusely přiznat, že náš vztah už skončil? Že někdo, koho miluji, chce být raději s někým jiným?
Neříkám, že neetické ženské chování neexistuje. Určitě ano. A občas můžou intriky a pomluvy ublížit mnohem víc než rána pěstí. Ale to není důvod přehazovat zodpovědnost z chlapa na jeho „novou“ ženu.
Její motivace a příběh jsou často různorodé. Vychází z informací, které má od muže, tedy ani nemusí vědět, že má další vztah. Co když je zamilovaná. Teoreticky se může „skrze vztah“ chtít pomstít, ale přiznám se, že mi to přijde jako zbytečně náročná forma odplaty a celkem extrémní míra masochismu. A asi právě o masochismus – míru sebelásky, tady jde.
Sebeláska je základ
Možná, že když náš pocit vlastní hodnoty nebude závislý na neustálých důkazech lásky od partnera, nebude pro nás potom tak těžké tohoto muže pustit, až se rozhodne odejít, aniž bychom tím ztratily základy své sebe-hodnoty. Přechod do další etapy života se stane jednodušším – on si může najít někoho, kdo lépe odpovídá tomu, co zrovna teď potřebuje, a já taky. Je důležité se naučit, že odmítnutí není důkazem „méněcennosti“. Pokud vnímáme délku vztahu jako měřítko úspěchu, tak je to těžké. Ale jestliže si dovolíme připustit, že vztahy občas končí a je to v pořádku (není to „porážka“ ani „selhání“, ale jen konec naší společné cesty), potom můžeme rozchod oslavit s poděkováním a těšit se, co přinese další fáze cesty.
Přestaneme se tak moc bát „konce“. Třeba budeme mít větší schopnost žít v pravdě. Lež je stejně ve většině případů motivovaná strachem – že když řekneme pravdu, vztah skončí.
Konec jedné cesty je začátek druhé
Věřím, že pravdivost je známkou úcty – nedělat nic za partnerovými zády. Byla jsem „podvedenou“ i „podvádějící“ manželkou, byla jsem „starou“ i „novou“ milenkou, ale míra bolesti, pocitu zrady a schopnosti situaci přijmout u mě závisela naprosto jasně na tom, jestli všichni o všem věděli a mohli se svobodně rozhodnout, zda ze situace odejít nebo v ní zůstat, anebo zda někde byla lež. Pokud ne, tak v tom pro mě nebyl ani PODVOD. Na lež jsem alergická. Věřím, že to jde jinak.
Není to tak dávno, co jsem potkala přítelkyni svého bývalého manžela. Není to ani dlouho, co jsem střetla (náhodou) muže, do kterého jsem bývala bláznivě zamilovaná, s jinou ženou. A byli šťastní. Neříkám, že to ani trochu nebolelo. Netvrdím, že část mě nesténala: „Ale já si pamatuju, jak mě přesně takto líbal…" - určitě ano. Nejsem vůbec dokonalá a naopak si myslím, že v perfekcionismu lidskost není. Ale když jsem viděla, jak šťastní spolu jsou, tak jsem skoro ke svému překvapení zjistila, že nezbylo nic než pocit - „Wow, jste spolu zřejmě správně…“ – a cítila jsem v srdci radost. Zároveň i proto, že věřím, že vztah nekončí jen tak, že je to vždy příležitost jít dál – věřila jsem, že i na mě čeká další dobrodružství, jiné, lepší, to, které mě posune ještě dál a přenese ještě více do extáze.
Tedy na závěr – věřím, že když se naučíme přijímat a mít rády samy sebe tak, abychom nepotřebovaly ujištění o své hodnotě skrze vztah, je možné (doufám) žít i jinak… přemýšlet jinak.
Čtěte také
Lilia Khousnoutdinova: Nebyla nám ta emancipace tak trochu na...?
Co o něm prozradí jeho hrozná bývalka
Dary pouště - tkaní v Tunisu a Indii
foto: Shutterstock, zdroj: zdroj: http://cestaextaze.cz/
