„Každé dítě je génius, jen se musí zjistit v čem." Pověstná věta, kterou bývalý viceprezident Microsoftu, nyní úspěšný spíkr, mentor a kouč Jan Mühlfeit inspiruje stovky rodičů. Jeho filosofie je postavená na tom, že každý má buňky na něco jiného a tyto skryté potenciály by se měly odkrývat a podporovat. Jenže jaká je skutečnost?
Také jste už slyšeli milionkrát omleté klišé škola základ života? Podle Jana Mühlfeita je ale způsob výuky v Čechách spíš začátek konce. Odborník zastává názor, že každé dítě se rodí jako tryskáč. Má miliony buněk, které jsou schopny tisíců konexí s dalšími buňkami. To, kam tyto toky konkrétně směřují, pak závisí na tom, jaký genetický materiál zdědil potomek po matce nebo po otci.
Už v dětství můžete jako tichý pozorovatel vyzjistit, jakým směrem se vaše dítko ubírá. Stačí, když budete sledovat, jaké hračky ho baví a které zase končí v rohu pokoje. Do šesti let si vaše potomstvo vybírá do jisté míry okruhy svých zájmů samo a namísto toho, aby byly tyto vlohy dále rozvíjeny, přijde první třída základní školy a takzvaně je udupe do země. Už dávno neplatí Komenského pravidlo, že škola by měla být hrou.
Potenciál patří do klece
Co mě na Janu Mühlfeitovi v přednášce, kterou si můžete pustit zde, zaujalo nejvíc, jsou modely učitelů. Dělí je na čtyři typy – ty, které jejich práce vyloženě nebaví, protože jsou suší jako vítr a zároveň dítě nic nenaučí. Pak existují učitelé, kteří jsou zábavní. Bohužel ale JEN zábavní. Dítě sice hodina baví, ale v konečném důsledku je to 45 minut strávených nulovým předáním nových poznatků, tedy učiva.
Nejzajímavější typ, který sleduji v největším zastoupení snad na všech základních školách, je učitel prudič, který bazíruje na neustálém opakování informací, navíc ve znění, v jakém je řekl. Já sama si pamatuji, jak jsem se učila, že těleso pokračuje ve „volném vodorovném pohybu“, ale doteď nevím, kde skončilo a nebo co to vůbec bylo. Poslední skupinu tvoří učitelé, kteří jedou po vzoru Komenského, ale vzhledem k počtu dětí ve třídě si nedělám iluze, že by se mohli setkávat s megalomanským úspěchem, i kdyby milionkrát chtěli. Paradoxem je, že řada učitelů by to ráda změnila, nicméně systém tomu moc nenahrává. A i kdyby, trvalo by to roky.
Role rodiče, role motivátora
České školy potenciál dítěte neodemykají. Nejhorší ale na tom je, že to nedělají ani rodiče. Namísto toho, aby dítě učili radovat se z malých úspěchů, jako je třeba jednička z testu, mají tendence vést ho k dokonalosti ve více předmětech a zabírají mu 70 % jeho času pro hru a potenciální rozvoj toho, co je baví, pilováním slabších sfér. Jak ale Jan Mühlfeit sám tvrdí: „Když se nám za den povede deset věcí a jedna ne, večer před usnutím zpravidla myslíme na to, co se nám nepodařilo,“ a to je dostatečná odpověď na to, jestli maximální výkony ve všem oborech mohou vůbec někdy přinést nějakou spokojenost.
Tím se však nepopírá obecná připravenost. Dítě by samozřejmě mělo pojmout základy širokého spektra učiva, znát hlavní města i matematické výpočty, nicméně ne na úrovni profesionála. Nemá smysl trávit hodiny nad látkou, kterou nikdy nepochopí. Už jen z toho důvodu, že se děti ochuzují o prostor, který by je mohl pozdvihnout v jejich genialitě.
Foto: Pixabay
