Emoce, fantazie, sny i realita – to všechno se mísí v neobvykle nadaných hlavičkách dětí moderní doby. Kdo jsou ti, kterým se říká indigové děti?
Zasněných, buřičských, tvrdohlavých, ale i cílevědomých bytostí, které si dělají, co chtějí, chodí po našem světě nespočet. Příznivci spiritistického hnutí New Age se ovšem domnívají, že až 95 % dětí narozených od druhé poloviny osmdesátých let vyniká neobvyklými psychologickými znaky, typickými pro nový charakterový typ – tzv. indigových dětí.
Odolní a záhadní
Toto fascinující adjektivum je odvozeno od inkoustově modré aury, která vyzařuje z jejich těl. Podle parapsycholožky Nancy Ann Tappeové (autorky: Understanding Your Life Through Color, kde poprvé užívá termín „Indigo children“) mají tyto děti a dnes už i mnozí dospělí vysoce odolný imunitní systém a odlišnou funkci orgánů díky záhadné mutaci DNA. Co údajnou genetickou anomálii způsobuje, obestírá Tappeová tajemstvím. S jistotou však tvrdí, že tato výhoda i handicap zároveň umožňuje indigové generaci sahat k „duchovním výškám“ a svými výjimečnými projevy chování způsobit změnu v jednání okolí, výchově i v řádu světa.
Rodiče a jejich úloha ve výchově
Rodiče těchto „neobvyklých dětí“ čelí náročnému úkolu - poskytnout jim maximální podporu pro dosažení rovnováhy a souladu v životě a tím jim pomoci vyvarovat se možných frustrací. Jestliže si tedy nevíte rady s vlastním potomkem a překvapuje vás svou odlišností od ostatních, je zde i ta možnost, že bude indigový. Možná, že deset poznávacích znamení vystihujících tento „nový druh“ vám napoví:
1. Narodily se jako urozené a podle toho i jednají.
2. Říkají, že „jsou hodny toho být zde“, a jsou překvapeny, když tento jejich pocit nesdílíme.
3. Jsou velmi sebevědomé.
4. Nemají respekt z autority.
5. Nechtějte po nich, aby například čekaly ve frontě. Je to pro ně nepřijatelné!
6. Vyžadují kreativní myšlení. Dogmatické systémy je frustrují.
7. Jsou to „likvidátoři systémů“. Hravě najdou nový způsob provádění věcí ve škole nebo doma.
8. Jsou citlivé na sociální vazby. Pokud kolem sebe nemají nikoho podobného smýšlení, uzavírají se do sebe. Školní docházka je pro ně neobyčejně obtížnou záležitostí.
9. Neznají výchovný pocit viny. Výhružky typu: „Počkej, až přijde táta domů!“ neakceptují.
10. Bez skrupulí vám řeknou, co potřebují.
Rizika indigové výchovy
Indigové děti jsou pro své rodiče opravdovou výzvou. Jejich extrémní citlivost dokáží jen stěží pochopit a ocenit, protože ji sami nemají. Jak si s tím poradit? Výjimečnost této generace leží v nekonformním přístupu k systému a disciplína jim působí mnoho potíží v dětství i dospělosti. Na tyto děti prý nefunguje žádný výchovný nátlak. Nic si z něho nedělají a vyvolá u nich naprosto opačnou reakci. Proto je dobré se vyzbrojit opravdu velkou dávkou trpělivosti.
Projev hyperaktivity nebo narcistní rodičovství?
Co se týče tohoto tématu, střetávají se zde dva naprosto rozdílné pohledy na něj, a to americká kulturní naivita s vírou, že vše je možné, a na druhé straně racionalita Evropanů, skeptických vůči mystickým objevům odpovídajícím filozofii New Age. Západní psychologové proto považují „indigové“ chování některých dětí za projev hyperaktivity, poruchy koncentrace, lehké formy autismu nebo Aspergerova syndromu. Poukazují přitom na další, neméně zajímavý fenomén narcistního rodičovství. Pokud je tato teorie akceptována a dítě je v této nebezpečné víře vychováváno, může to vést k pocitu nadřazenosti a patologickému chování. Zní to možná trochu přehnaně. Copak by mohlo být jen trošku svéhlavější mrně tyranem svých rodičů? Mohlo. A smutné je, že si to utiskované mámy a utlačovaní tátové vlastně zavinili sami - indigovým přístupem.
Kult malého tyrana
„Stále častěji se setkávám s rodiči naprosto psychicky vyčerpanými výchovou dítěte. Jsou svým potomkem zotročeni, ačkoli mu chtěli dát svobodu a v tomto duchu ho vést,“ píše německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová ve své knize „Malý tyran“. „Nevědí už jak dál, protože se k nitru svého dítěte nemohou dostat ani laskavým chováním, ani pochvalou a pokáráním. Dost často litují, že přivedli na svět dítě“. Bylo by snadné svádět veškerou vinu na zoufalé rodiče, ale i sama Prekopová upozorňuje na to, že příčin a faktorů podílejících se na stoupajícím počtu panovačných egoistů mezi námi je víc. Až dvě třetiny českých rodičů si se svou ratolestí neví rady. Milují své potomky natolik, že se jim ani neopováží něco zakázat či přikázat, aby nepoškodili jejich výjimečnost. Svému nejdražšímu tak vlastně ubližují víc, než si dovedou představit. Podle Prekopové je práh frustrace dnešních dětí proto velmi nízký – jakmile se jim něčeho nedostává, začnou to tvrdě vymáhat.
Ať už jsou indigové nebo ne, snažme se jim dát dobrý základ do života – obklopit je láskou, podporou s dostatkem prostoru k rozvoji vlastní individuality. Pokud má mít vaše dítko nakročeno k ryzímu charakteru, buďte mu dobrým vzorem!
Foto: Shutterstock
