Anankastická porucha osobnosti (častěji známá jako obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti nebo také OCD) postihuje v dnešní době 2–8 % populace. Podle MUDr. Přemysla Suchomela z Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod jde o jedince, kteří trpí nadměrnými pochybami a opatrností, nadměrně se zabývají detaily, pravidly a pořádkem. Osoby s touto poruchou bývají často puntičkáři, jsou nadměrně svědomití, skrupulózní (pozn. red.: úzkostliví, mající pochyby), neprožívají příliš radost ze vztahů, protože se ptají po výsledku, nerozumně vyžadují, aby se ostatní podřizovali přesně jejich způsobu práce, a nesnášejí i malé změny.
Obdobně jako u jiných poruch, ani u anankastické poruchy osobnosti není přesný důvod jejího vzniku znám. Mezi hlavní předpoklady však patří genetika a především výchova jedince v dětství a dospívání. Tato bývá většinou velmi přísná a kontrolující, se striktně nastavenými pravidly. Vliv může mít i citově chladné a přehnaně trestající rodinné zázemí. Osoby s touto poruchou úzkostlivě lpí na jasných postupech, čímž si udržují kontrolu. Veškeré činnosti musí probíhat podle jasných, předem daných pravidel, ve snaze vyhnout se jakékoliv, byť sebemenší chybě.
Život s OCD
Anankastická porucha osobnosti byla diagnostikována i 35leté Kateřině. „Nikdy jsem si nemyslela, že je se mnou něco špatně,“ začíná Kateřina svůj příběh. „Už během puberty jsem měla ráda ve věcech pořádek a efektivně využívala svůj volný čas. Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání jako žurnalistka, úplně mě to pohltilo. Často jsem pracovala až 18 hodin denně a mé články byly naprosto bezchybné. To mi brzy vysloužilo povýšení na hlavní šéfredaktorku,“ usmívá se při této vzpomínce. „Dostala jsem pod sebe tým pěti redaktorů, z nichž někteří byli na této pozici mnohem déle než já.“
Kateřina už od začátku věděla, že svou novou práci musí zvládnout na jedničku. „Měla jsem přesně stanovená pravidla, kterých jsem se při psaní článků držela, a to jsem očekávala i od svého týmu. Ze začátku za mnou chodili s různými návrhy, ale vždy jsem je odmítala. Byla jsem přesvědčená, že můj systém práce je nejlepší a že by to ostatní měli dělat stejně jako já.
Neustále jsem měla potřebu terapeutovi oponovat a opravovat jeho tvrzení, měla jsem pocit, že vše vím lépe než on, a tak jsem terapii ukončila. Takto to fungovalo několik let. Pak přišla deprese.
Články, které mi kolegové odevzdávali ke schválení, mi často přišly nedokonalé a odbyté, časem jsem se tedy rozhodla dělat vše sama, aby byl výsledek přesně podle mých představ. Články jsem přepisovala, upravovala a tvořila „k obrazu svému“. Pracovala jsem dlouho do noci, protože jsem byla zodpovědná nejen za svou práci, ale i za práci svých kolegů. A to byl nejspíš začátek konce.“
Kateřina dostala zanedlouho výpověď. Důvod byl jednoduchý. Nedodržování termínů. Kateřina tak moc potřebovala odvést bezchybnou práci, že odevzdat něco, s čím nebude na sto procent spokojená, pro ni nepřicházelo v úvahu. „To mě zlomilo,“ popisuje okamžik, který ji donutil navštívit psychiatra. „Lékař mi diagnostikoval anankastickou poruchu osobnosti a předal mě do péče psychoterapeuta.“ Bohužel ani to se nesetkalo s úspěchem. „Neustále jsem měla potřebu terapeutovi oponovat a opravovat jeho tvrzení, měla jsem pocit, že vše vím lépe než on, a tak jsem terapii ukončila. Takto to fungovalo několik let. Přišla deprese, já vyhledala jiného terapeuta, a když deprese polevila, s terapií jsem opět skončila. Byla jsem si jistá, že vše zvládnu sama, a svou léčbu jsem si potřebovala kontrolovat podle sebe. A takto žiji dodnes, jen jsem zaměstnání vyměnila za podnikání. Nemám sice partnera, přátele ani volný čas, ale mnou odevzdaná práce je vždy naprosto bezchybná a celý můj život má svůj pevný řád,“ uzavírá Kateřina svůj příběh.
Může to postihnout každého
S anankastickou poruchou osobnosti má své zkušenosti i 30letý Petr. „První náznaky se začaly objevovat nejspíš už při nástupu na vysokou školu,“ začíná Petr svůj příběh. „Byla to pro mě velká změna. Odstěhoval jsem se z rodného domu do malého pokoje ve studentském bytě přibližně 300 kilometrů od své rodiny. Studoval jsem práva, chodil na brigádu do místní prodejny s drogerií a byl přesvědčený, že vše zvládnu na jedničku.
„Až téměř po dvou letech jsem si odnesl přesný název své nepovedenosti,“ sděluje Petr, který použití slova porucha striktně odmítá
Oba rodiče byli uznávaní lékaři a já jim chtěl dokázat, že taky za něco stojím. Každý večer před spaním jsem si vše poctivě naplánoval. V kolik budu vstávat, snídat, kdy budu pracovat, chodit na přednášky a připravovat se do školy. V práci jsem byl svědomitý a ve škole se mi taky vedlo dobře, přestože mě stálo velké úsilí podávat nejlepší výkony. Nikdy jsem se nesmířil s horší známkou než A, radši jsem zvolil pozdější termín a další noc bez spánku než horší hodnocení.“
„Kamarády jsem neměl a spolužáci mi často přezdívali Dexter, ale to mi nevadilo. Neměl jsem čas ani pořádně spát nebo se věnovat nějakému koníčku, natož chodit ven. Také jsem nerad dával najevo jakékoli emoce – připadal jsem si pak zranitelný a jaksi nedokonalý. Můj způsob života mi nikdy nevadil, naopak. Byl jsem na něj pyšný,“ pokračuje Petr ve svém vyprávění. „Jednoho dne mě čekala zkouška z rodinného práva. Byl jsem jako vždy perfektně připraven, ale u zkoušky jsem naprosto selhal. I když jsem zkoušku udělal na C, pro mě to bylo něco naprosto nemyslitelného. Upadl jsem do hluboké deprese. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, jak jsem nedokonalý, a na to, jak moc jsem selhal. Začal jsem mít vtíravé myšlenky na sebevraždu. Svěřil jsem se spolubydlícímu a ten začal ihned jednat. Hned druhý den jsem se s jeho pomocí objednal k psychiatrovi.“
„Ani psychiatr však nepřišel na to, že trpím anankastickou poruchou osobnosti. Jako perfekcionista se vždy snažím na lidi zapůsobit co nejlépe a mluvit líbivě,“ vysvětluje Petr důvod, proč nejspíš ordinaci opustil pouze s diagnózou deprese. Od tohoto okamžiku se jeho život točil v začarovaném kruhu. „Kladl jsem naprosto nereálné požadavky na svůj výkon, které následovalo selhání, deprese, myšlenky na sebevraždu a neúspěšná návštěva psychiatra. Až téměř po dvou letech jsem si odnesl přesný název své nepovedenosti,“ sděluje Petr, který použití slova porucha striktně odmítá. „Nepřipadám si porouchaný, jenom jiný. Veškeré mé vzorce chování a nutkává jednání mi přijdou naprosto normální.“ Přesto se dodnes nezměnilo nic. Petr pravidelně dochází na terapii k psychiatrovi a plánování je stále alfou a omegou jeho života.
Zamyšlení na závěr
Pokud i vy máte nějaké rituály, bez kterých nejste schopni fungovat, nemusí to ještě znamenat, že trpíte OCD. Mějte ale na paměti, že trpět úzkostí není normální. Mít sebevražedné myšlenky není normální. Vyhledejte pomoc, není se za co stydět. Váhali byste, zda jít k lékaři se zlomenou rukou? Ne? Proč se tedy stydět za to, že vás bolí duše.
O poruše osobnosti seriálové Wednesday si můžete přečíst zde.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
