fbpx

Můj nádor je agresivní a invazivní. Umřít teď ale rozhodně nehodlám, s rakovinou se dá normálně fungovat Dalších 9 fotografií v galerii
Jana Kopecká. (zdroj: se svolením Jany Kopecké)

Rozhovor s Janou Kopeckou, která darovala ledvinu, a teď bojuje s rakovinou. Právě proto, že ledvinu nemá, není její boj úplně jednoduchý.

Zveřejněno: 2. 4. 2024

S Janou se známe od 14 let, chodily jsme spolu na gympl. A byly a jsme pořád kamarádky. Nezměnil to ani ten dlouhý čas, který uplynul, ani to, že má vnučku jen o málo mladší než já syna. Vždycky jsme byly v kontaktu, někdy víc a někdy míň. Poté, co se odstěhovala z Prahy, to bylo těžší, ale i tak jsme se jednou, dvakrát za rok potkaly.

Pak ale minulé pondělí najednou Jana postla na Facebook, že je na první chemoterapii. Není v poslední době jedinou kamarádkou v mém okolí, která s rakovinou bojuje.

Úplně to se mou zamávalo. A hrozně se mi líbilo, že s tím šla ven. Prostě se rozhodla o rakovině mluvit. A to, co o ní říká, by mohlo pomoci i mnoha dalším lidem, kteří stejný problém řeší. A bojí se o něm mluvit, svěřit se, bojí se reakcí okolí, bojí se, jak skončí. Doufám, že nejen pro tyto lidi, ale i pro další, budou následující řádky inspirací.

Jano, ty ses rozhodla, že budeš o své nemoci mluvit. Že budeš mluvit o rakovině a půjdeš s tím ven i na sociální sítě. Proč?

Vedlo mě k tomu to, že média prezentují rakovinu jako takovýho strašáka. Něco jako „pozor, dostanete rakovinu, umřete“. A v podstatě většina z nás, když slyšíme o rakovině, tak se právě vyděsíme proto, že o ní slyšíme jenom ve chvíli, kdy někdo umře. „Na co umřel? Na rakovinu, na to se umírá.“ Ale málokdo zná někoho, kdo právě má rakovinu, prochází léčbou a vidí, že se tak dá i fungovat.

Myslíš tím uvědomit si, že rakovina nemusí zákonitě znamenat smrt…?

Samozřejmě neříkám, že budu takhle fungovat i za 14 dnů, třeba to tak nebude. Ale jde mi o to vidět někoho, kdo taky rakovinu má, měl, asi vždycky ji bude třeba trošičku mít, úplně se jí nezbaví, že může žít dál, že jo. Ano, nemusí to znamenat, že rakovina rovná se smrt. Přála bych si, aby to tak lidé viděli.

A pro tebe rakovina strašák nebyla?

Byla, právě že pro mě byla strašák úplně stejně. Ještě tím spíš, že si tím procházela moje sestra, které naštěstí stačila jen operace. Na rakovinu mi docela brzo umřel i táta, na rakovinu slinivky.

Přijde mi, že se lidé s rakovinou stydí. Jako kdyby se od nich všichni odvraceli, protože nevědí, jak se k nim chovat. Já to naopak říkám teď všem na potkání.

Takže já jsem z toho byla vytřeštěná totálně, že určitě někdy na rakovinu umřu. Takže od 40 už jsem si platila sono prsou, protože nárok na prevenci je až od pětačtyřiceti…

Takže jsi očekávala, že někdy to přijde… Jenže u tebe je ještě další komplikace. Ty jsi před 5 lety darovala ledvinu a právě tenhle „dobrý skutek“ dost limitoval běžné postupy léčby. Co se stalo?

Právě. Protože jsem si připadala děsně zdravá, tak jsem darovala ledvinu. U vyšetření mi pak opět potvrdili, že jsem úplně nechutně zdravá, což při svém celoživotním stylu nechápu.

A to ti bylo kolik?

To mi bylo pětačtyřicet. Před darováním mě úplně vyšetřili, od hlavy až k patě. Prošla jsem hromadou doktorů, všichni mi řekli, že jsem úplně zdravá. Paradoxně mi to teď sice uškodilo, ale jako bonus jsem já, hysterka, která se pořád bojí, že něco můžu mít, získala to, že každoročně chodím na kontroly do IKEMU jako dárce, kdy mě zase prohlídnou v podstatě skoro od hlavy až v patě.

A tenhle „luxus“ asi lidi, nedárci, nemají…?

I ty máš nárok na nějakou prevenci, myslím si, že jednou za dva roky. Ale já mám každý rok pravidelně kontrolu, kdy jdu na komplet rozbory krve a jdu na sono břicha. I tam ale vždycky skončíme tím, že jsem úplně zdravá a že mám maximálně trošičku zvýšenej cholesterol.

Máš pocit, že většina lidí s rakovinou se snaží o své nemoci nemluvit?

Přijde mi, že se tak jakoby stydí. Jako kdyby se od nich všichni odvraceli, protože nevědí, jak se k nim chovat. Já to naopak říkám teď všem na potkání.

To mě u tebe překvapuje, protože vím, že jsi introvert.

I když jsem na první pohled ukecaná a působím na lidi jako děsný extrovert, ve skutečnosti to vůbec nejsem. Například představa, až mi vypadají vlasy a poprvé si vezmu šátek, je úplně příšerná, protože mám pocit, že se na mě budou všichni koukat.

m vlasyfuc

Na šátek už došlo.


A ten pocit je mi nepříjemný opravdu hodně. Protože když si dám šátek na hlavu, tak mi to nesluší. Vypadám pak jako jezeďačka, která jde zrovna od krav. Takže asi tak...

Takže to říkáš proto, aby tě lidi nelitovali?

Hlavně chci těm lidem usnadnit i jejich rozhodování, jak se ke mně budou chovat. Kdyby moji nemoc zjistili až ve chvíli, kdy mě uvidí v šátku, třeba lidi v práci nebo kamarádi, tak pro ně to bude v tu chvíli šok. Já jsem měla dost času na přípravu, oni ho nemají. Já jim ho dám tím, že jsem to prostě zveřejnila na Facebooku a některým kamarádům jsem to zavolala. V práci jsem to taky vypustila – řekla jsem, že to není tajemství, že se za to nestydím a aby to klidně říkali dál. Bude mi pořád příjemnější, když už to budou vědět, než aby pak na mě koukali.

Takže ti nepřijde, že informovanost (nejen) žen je vysoká a dostatečná?

Každý si samozřejmě říká, že jemu se to nestane, i když ročně si tuto diagnózu vyslechne asi 7 tisíc žen. Lidé mívají pocit, že se rakovina týká buď někoho starýho, nebo někoho, kdo to má v genech... A já chodím na vyšetření, takže mě se to netýká. Jenže omyl. Každého se to týká.

m obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.40.57 7c460592 1

Nemyslím si, že informovanost je hodně veliká. Lidi vědí o prevenci, vědí o samovyšetření. Ale většina žen si řekne, že stačí jednou za dva roky jít na mamo a že si občas sáhnou na prsa. Ale málokdo ví, co hledá.

Tys to věděla?

No. jak víš, já jsem takový ten zdravotník amatér, který se neustále snaží v této oblasti vzdělávat. Proto třeba vím, že nádor velký jeden centimetr už je špatně. Prostě kuličku hrášku nemáš šanci v prsou najít. Můžeš se snažit, jak chceš, prostě nenajdeš.

Takže sis nádor našla sama?

Já jsem si ho našla tak, že jsem se výjimečně nemyla houbičkou ve sprše, ale myla jsem se rukou. A když jsem to nahmátla, tak to už byla velikost fazole, která tam prostě dřív nebyla. Ženy s velkými prsy podle mě nemají vůbec šanci si něco najít.

Takže moje rada teď je, „nemyjte se houbičkou, myjte se rukou, protože ruka nejvíc najde.“

Když sis bulku našla, jak ses cítila? Hnedka tě napadlo, že to je rakovina?

No, upřímně, já jsem se prostě hned posrala. Hned jsem si řekla, že je to tady. A jak se říká, že nejdřív máš tu fázi popírání, tak já jsem ji měla asi 24 hodin. A pak jsem věděla, že se musím objednat. Bohužel jsem to jeden rok prošvihla, protože jsem řešila úplně jiné věci, jako práce a další menší zdravotní problém. Takže už nebyl čas jít na mamo. A to chodím deset let!

m obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.40.55 3d3318b1

Asi den jsem čekala, ale pak mi bylo jasné, že tak se to nevyřeší… A objednala jsem se.

Jenže tys jim neřekla, že sis něco našla, takže jsi čekala…

No, to byl konec listopadu.

Ale proč jsi jim to neřekla?

No, to je úplně jednoduchý. To je prostě moje povaha, kdy já nikoho nikdy neobtěžuju a nesnažím se získat nějakou protekci nebo pozornost. A pak v tom taky hrálo roli takový to oddalování. Oddalování rozsudku. A taky práce, kterou teď dělám, protože ta mě jako vážně baví, a jsem hodně v přírodě. Takže jsem prostě chtěla mít všechno naplánované. Chtěla jsem mít Vánoce a pak to začít řešit.

obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.40.52 46af0117

Takže když mi na konci listopadu dali termín 2. února, tak jsem říkala, jo fajn, protože jsem získala dva měsíce takového, jakože relativního klidu v uvozovkách.

No, ale to už moc klid není, že jo?

No, ale je. Já jsem to opravdu vytěsnila. Naprosto. Byla jsem jen strašně unavená a kontrolovala jsem, jestli to třeba jako nezmizelo nebo tak…

A dělala sis prohlídky, tedy samovyšetření, často a pravidelně?

Jo, víceméně dělala. Už jednou předtím jsem si myslela, že mám nějakou bouličku, a nakonec se ukázalo, že to byla jen zduřelá žláza. Takže jsem se hlídala. Ale pravda je, že já jsem měla vždycky hrůzu právě z rakoviny slinivky. To je jako takový ten můj největší strašák tím, že na to táta umřel, protože tam je pravděpodobnost téměř 100 %, že do půl roku je po tobě. Takže u prsou jsem si říkala, že se dají uřezat, protože kde nic není, ani čert nebere.

Jaký byl další postup? Dost mě vyšokovalo, že od okamžiku, kdy sis bulku nahmatala, uplynulo tolik času do první chemoterapie.

Objednala jsem se v normální lhůtě. V hlavě jsem ale už tušila, že to bude špatný. No a po mamo vyšetření mi řekli, že si mám rovnou dojít na sono. Tak to už mi bylo úplně jasný. Tam pan doktor jenom mlčel, kroužil, kroužil, měřil, měřil… A pak mi zajel do podpaží na uzliny a to už mi bylo naprosto jasné. Ale oni ti to samozřejmě v tu chvíli neřeknou. Já jsem tam ležela jak obětní beránek, on mi tam kroužil asi 10 minut v uzlinách, pořád tam něco měřil no a já už byla úplně vyděšená, protože jsem se bála, že už je to i v uzlině. Pak skončil a já jsem se jen zeptala, jestli mám uzlinu čistou, a on odpověděl, „jo, uzlina je čistá“.

A pořád ti nic jasného neřekli?

Ne. Já myslím, že oni tě nemůžou prostě vyděsit, dokud nevědí, jestli je nádor zhoubný. Taky na to, aby to oznámili, podle mě počítají s tím, že ti to řekne někdo, kdo bude i psychická podpora… Pak mě objednali asi za 11 dní na biopsii, při který mi odebrali 4 vzorky, a dali mi papír, že pro výsledky si mám přijít za 14 dní. To bylo 29. února.

Podívala se na mě, sáhla si na to a říkala, no je mi to líto, ale je to nádor. A je hodně agresivní, takže teď půjdete rovnou se mnou do prvního patra na onkologii.

No a tam už jsem naklusala s kamarádkou, abych měla podporu. A tam už nás tehdy čekalo víc, já jsem s nima ještě žertovala a rozesmávala je, byly tam samé starší paní. Já je ještě všechny uklidňovala, že by tam v čekárně místo vody měli mít Xanax, a podobný vtípky a ať se nebojí, že to dobře dopadne. No, a paní vycházely schlíplý, s papírama, ukazovaly na mě palec dolů. Mezitím přišla ještě nějaká jiná doktorka a já rovnou říkala tý svojí kamarádce, že to je onkoložka a je tady kvůli mně. Kamarádka mi nevěřila… No a ukázalo se, že to samozřejmě byla onkoložka a přišla tam kvůli mně...

Takže ona byla tou, kdo ti konečně přesně popsal ten problém?

Jo, já jsem tam vešla a paní onkoložka si mě rovnou vzala k sobě. Podívala se na mě, sáhla si na to a říkala, no je mi to líto, ale je to nádor. A je hodně agresivní, takže teď půjdete rovnou se mnou do prvního patra na onkologii. A tam mi vysvětlila, že mám hodně agresivní invazivní nádor v mléčné žláze, že má nepravidelný tvar a už se rozšiřuje do okolí. A že mi při tý biopsii ze všech částí toho nádoru odebrali vzorky a ve všech byly nádorový buňky, už připravený k buněčnýmu dělení. Takže mi rovnou řekla, že musíme začít s léčbou co nejdřív a že u mě teda nejde nejdřív ta operace, protože nádor musí nejprve zastavit.

A já si jen říkala, jak je dobře, že už jsem ostříhaná.

A to jsi byla ostříhaná, jo?

Jo, šla jsem rovnou, dva dny předtím, úplně nakrátko, aby to pak nebyl pro všechny takovej šok…

A právě kvůli tomu, že jsi darovala ledvinu, tak ti museli nastavit nějakou jinou léčbu?

Vzhledem k tomu, že nemám tu ledvinu, tak se muselo upravit to, co mi budou dávat za léky. Standardní chemoterapie poškozuje ledviny. Tak to já dostat nemůžu, proto jsem dostala chemoterapii, která spíš zatěžuje srdce.

Takže jsem ještě hned z onkologie běžela na ultrazvuk srdce, jestli tu léčbu zvládnu. Tam se naštěstí prokázalo, že srdce, všechny cévy okolo, všechno mám úplně zdravé…

Přesto, že kouříš jako fabrika?

Přestože kouřím jak fabrika, tak mám cévy úplně v pohodě. Teď už nekouřím, že jo, tedy normální cigára (směje se se zahřívanou cigaretou v ruce, kterou kouří…). A přestože jsem 30 let kouřila silnej tabák, jak já říkám čistý francouzský cigarety, tak jsem úplně zdravá.

obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.40.56 4d0bfbb4

Jak řekla paní doktorka: „Vy jste prostě úplně zdravý člověk, jen máte rakovinu...“

A co dál, jaký byl další postup?

Takže ultrazvuk srdce v pohodě a musela jsem jít na krev, aby udělali všechny vyšetření, a na rakovinný markery, jak to prostě se mnou je, a ještě jsem dostala žádanku na PET, což je pozitronově emisní tomografie.

Co to je?

Píchnou ti radioaktivní látku, vypiješ jódovou vodu, pak jdeš do tunelu a tam tě prosvítěj, a kde jsou rakovinný buňky, tam to svítí. Takže zjistíš, kde svítíš, nebo nesvítíš. Tam mě objednávali ještě hned z onkologie a tlačili termín, aby to bylo max do 14 dnů, že to spěchá.

Jako že bys jinak umřela?

No to ne, ale musím říct, že to jsem se jako posrala úplně. Spíš proto, že ten nádor je agresivní a je připravený k dělení, takže mohl v tuhle chvíli už prostě produkovat a rozptylovat ty buňky všude… A to jsem už začala přemýšlet, jak to řeknu doma…

Jo tys to ještě do tý doby neoznámila?

Do té doby jsem už dceři něco naznačila. Ale je důležité říct, že bydlíme v rodinným domě, bydlím s dcerou a s máti, s vnučkou a se zetěm. Do té doby jsem mlčela, akorát dceři jsem jen mimochodem naznačila, že jsem byla na biopsii a že čekám na výsledky.

Nechtěla jsem, aby se pídila a ptala, prostě abych to musela řešit dřív, než budu muset. A teď jsem byla ve chvíli, kdy jsem jela z nemocnice domů, a protože to mám hodně daleko, měla jsem spoustu času, takže jsem dceři napsala, že výsledky jsou blbý... Ať teda připraví nějakou flašku, že jim to hodlám sdělit hned ten večer.

No a jak reagovali?

Takže jsem přijela domů. Myslím si, že dcera si mezitím lupla nějaký antidepresiva, aby to zvládla. A sedli jsme si ke skleničce a máti se ptala, na co pijem… Tak jsem říkala, že pijeme na zdraví, protože mám rakovinu. No a to se rozhostilo ticho. No, máti začala brečet, dcera byla jak přejetá, takže v závěru jsem měla ještě pocit, že musím utěšovat já je :-)

Ale protože mám smysl pro černý humor, tak se to docela dařilo. Takže sdělení doma jsem měla za sebou.

Vidíš teď, žes to měla udělat jinak, rychleji? Pokusit se zahájit léčbu dříve? Normální člověk by se asi snažil hned potom, co něco nahmatá, se objednat…

No, co je to „normální člověk“? Já znám normální „člověky“, který si najdou bulku a zavřou před tím oči a nebudou to nikdy řešit (smích).  Ale vím, na co narážíš.

obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.40.52 77f3985b

Ve správný situaci bych šla na vyšetření ještě před Vánoci, ale ono přes svátky doktoři úplně nefungují. Takže já si pořád myslím, že to vlastně bylo docela brzo. A já jsem si ještě chtěla užít Vánoce v klidu…

V klidu????

Asi je zbytečný spekulovat, ale termín bych podle mě stejně dostala po Novém roce.

A jak to tedy bylo dál?

Po tunelu mi řekli, že to zatím vypadá dobře, protože ten PET jsem měla jinak čistý. Ukázalo se, že mám jen ten jeden primární nádor, a nikde jinde jsem „nesvítila“.

Co bylo ještě vtipné, že jsem měla další úlevu kvůli té chybějící ledvině, protože normálně se ta radioaktivní látka pouští infuzí. Ale u mě stačila jen injekce. Ta přijela a podávala se v totálně opancéřovaný místnosti, kam přijede zdravotní bratr s rudlíkem... A na tom rudlíku je malá olověná schránka, která vypadá jak schránka na zbraně. Z toho vyndají injekční stříkačku, která je opravdu obalená nějakým olověným plátem. A to ti stříknou normálně do žíly. A těm, co mají obě ledviny, tak když jdou do toho tunelu, dostanou do kanyly prostě kapačku, ještě s tou radioaktivní látkou. Tu já jsem nedostala, já jsem pak už pila stejně jako ostatní jenom tu jódovou vodu.

Takže jsem si říkala, „super, výsledky máš dobrý“, nikde jinde nesvítím, hurá! Když jsem to zjistila, tak jsme doma bouchli šampaňský a paradoxně jsme slavili, hurá, mám jenom jeden nádor. Tak jsem byla ráda za to, jaký je.

A co ten strach? Bojíš se? Nebo nikdy tě asi nenapadlo, že to vzdáš a umřeš?

Já jsem vždycky, jak se rejpu v medicíně a zdravotnických věcech, jak mě to baví, tak jsem vždycky jakýkoliv diagnózy okamžitě hledala, nebo jsem je už rovnou znala. Ale v tuhle chvíli, když mi doktorka řekla, jaký to je nádor… Protože nádorů je spousta. Tak jsem nechtěla nic vědět. Nádory můžou být i hormonálně aktivní, to znamená, že jsou způsobené třeba přechodem a tak, a ty dobře reagují na hormonální léčbu. A ten můj nádor nereaguje na hormony a zřejmě ani na biologickou léčbu. Je to tzv. triple negativní nádor, což je svině taková, že se vlastně neví, proč je.

Co to znamená?

To znamená, že zřejmě není způsobenej ani tvým životním stylem, ani kouřením, ani hormonama, ani ničím. V našem těle se tvoří rakovinné buňky celý život a náš imunitní systém celou dobu tyhle mrchy ničí. Pak najednou je unavený něčím jiným, nebo se něco podělá geneticky a udělá se ti tenhleten nádor.

Vy jste prostě úplně zdravý člověk, jen máte rakovinu.

Takže jak jsem se cítila? Řekla jsem paní doktorce, že nechci ani zprávu domů, že to nechci vidět, nechci vidět tu diagnózu, protože vím, že bych sedla k internetu a začala bych okamžitě hledat. Takže zprávu jsem nedostala, protože jsem ji nechtěla, ale dostala jsem žádanku na krev a tam ta diagnóza byla stejně napsaná.

Jako žes to nechtěla vidět černý na bílým?

Já jsem se bála, že když to uvidím, tak to začnu hledat na internetu. Chápeš? Když ti někdo řekne, že máš nějaký nádor, ale nevíš k tomu ostatní podrobnosti, procenta dělení, velikosti a histologický věci, tak je to dobrý.

A vydrželas to nehledat?

Jasně, že ne (smích). Asi za dva dny jsem si sedla a řekla, hm, tak se podívám, co to je. A přesně jsem si našla triple negativní nádor, velikost a buněčné dělení a já nevím co všechno. A zjistila jsem, jaká prognóza je. No a v mém případě byla ve všech aspektech spíš nepříznivá.

Ale to jsi věděla.

No, věděla jsem něco, ale teď jsem viděla ta konkrétní čísla. Uvědomila jsem si, jak mě při tom sdělení všichni v nemocnici objímali. No a to jsem plakala. Ale plakala jsem proto, že mě objímali. Tam jsou totiž děsně hodný sestřičky. A já jsem se začala litovat. A to je právě to, že jsem byla úplně v prdeli, že budu muset přijít domů a říct to. Protože mi bylo jasný, že tohle neututlám… Jsou věci, které jako ututláš před rodinou, ale tohle ne. Takže paní doktorka mi řekla, jak je to vlastně jako hrozný a co je tam špatně a jak moc je to špatný. Ale zároveň mi řekla, nebojte se, je to vyléčitelné. Takže to zvládnu!

Takže své doktorce věříš…

K mojí onkoložce jsem okamžitě získala úplnou důvěru a rozhodla jsem se, že jí budu naprosto důvěřovat a budu dělat přesně to, co řekne, a nebudu nad tím spekulovat. Ona mi nabízela, že mi dá zprávu, abych si mohla někde říct o druhý názor. A posoudit i to, jestli bych se nechtěla léčit někde jinde. Okamžitě mi to sama nabídla. Já jsem řekla, že ne, že jí důvěřuju a že chci hlavně s tou léčbou začít co nejdřív. A to se vlastně podařilo, protože během 18 dnů už jsem dostávala první chemoterapii... Což se ti může zdát, že to je hrozně krátká doba, ale pro mě tohle byla ta nejdelší doba, co mohla bejt.

Jak to? Předtím jsi čekala a najednou to bylo dlouhý?

Psychologicky... Těch 18 dní. Byť já to umím vytěsnit a nemyslet na to pořád… Čtu, mám práci, barák, bláznivýho psa, vnučku. Mám toho prostě dost, takže to krásně umím vytěsnit, když mi to nikdo nepřipomíná. Ale těch 18 dní jsem měla úplně psychický „schýzy“, kdy mi v tom prsu škubalo, měla jsem pocit, že mě to pálí až do podpaží a že se mi to tam rozlejzá a že potřebuji prostě hned teď toho hajzla začít zabíjet.

To je neuvěřitelný, jak je mozek strašně silnej… No a jak teda bude ta léčba vypadat dál? Protože vím, že jsi začala tzv. červenou chemoterapii, že jo?

Jo, „aperolek“. Jsou to antracykliny a sestřičky tomu říkají aperol. To jsem si zjistila těsně před tím, než jsem měla jít na první chemoterapii. Víkend předtím jsem najednou z toho měla hrůzu, že vlastně o tom nic nevím, jak to bude probíhat. Oni ti to přesně neřeknou.

Jako že jsi nic nevěděla?

Oni ti řeknou, přijdete – v mém případě ještě na centrální žilní port, protože mám blbý žíly a ty chemoterapie by nezvládly. Mám vlastně jen jednu žílu normální, ze které jde odebrat krev, ale aby mi do toho nějakou dobu něco kapalo, pod tlakem, tak by mi prostě ta žíla praskla...

Aha, takže další komplikace. To snad ani není možný…

Já to třeba beru jako velkou výhodu, protože když ti někdo šťourá v ruce a hledá žílu, tak to docela bolí, je to nepříjemný. Takže mi udělali centrální žilní port, ještě před chemoterapií. 

Po tunelu mi řekli, že to zatím vypadá dobře, protože ten PET jsem měla jinak čistý. Ukázalo se, že mám jen ten jeden primární nádor a nikde jinde jsem „nesvítila“.

Ten se bude používat celou tu dobu. Je to prostě takový udělátko pod kůží, jde z toho hadička do srdce a skrz to mi bude podávaná ta chemoterapie.

A jak často a po jak dlouhou dobu?

Dostala jsem teď takovou tu běžnou, co mají skoro všichni, tedy 4 chemoterapie po 3 týdnech, 4 cykly.

Ale samozřejmě pak asi na základě sono vyšetření a odběru krve a takových věcí se asi zřejmě posuzuje, jak se bude postupovat dál. Tak to může jet i 6 nebo 9 cyklů. Mně paní doktorka říkala, že teď budou čtyři cykly, a pak ještě asi 12 zase jiných, tzv. zajišťujících, který bývají každý týden, a potom už by člověku snad ani nemělo být špatně.

To jsme zase odbočily. Jak to tedy bylo dál, po tom portu?

Po portu jsem šla na onkologii, kde mi namíchali ten „koktejl“, protože ten je vždycky na míru. Na základě rozboru krve, váhy, podle toho, jak na tom prostě seš. A ještě po tom portu jsem musela jít na rentgen, aby zjistili, že hadička v srdci je opravdu dobře nandaná a je na dobrém místě. No a pak jsem strašně potřebovala pauzu, tak jsem šla ven na kafe a cigáro.

Prostě mít takových těch pět minut voraz, protože jsem vůbec nevěděla, jestli budu kapat hodinu, anebo 8 hodin, to je u každého jinak. A pak jsem zase pádila zpátky, paní doktorka mi mezitím už nechala namíchat ten koktejl a řekla mi, že to bude trvat asi hodinu, což byla pozitivní zpráva.

Jako že čím déle to trvá, tím se cítíš hůř?

Ne, to ne, ale kamarádka tam na mě mohla počkat, protože nikdy nevíš, jak se budeš cejtit. Já jsem nevěděla, jestli tam polezu po čtyřech ven, nebo jak zareaguju. Tak jsem sedla do křesla, všichni okolo mě měli vlasy. Tak jsem si říkala, dobrý… Ale pak mi paní doktorka řekla, že po první chemo, kterou jsem měla 18. března, ať počítám, že o Velikonocích už vlasy mít nebudu.

Ještě mi dali nějakou tabletku.

Na co?

Člověk musí spolknout tabletku, která je právě proti nevolnostem. Takže to, jak se lidi bojí toho, že budou zvracet, mít krvavý průjmy a nevím, co všechno, tak to prostě není. Už dlouhou dobu to tak není.

obrazek whatsapp 2024 03 30 v 10.27.34 dc88e3f1

Prostě spolkneš tabletku, která je na pojišťovnu, je teda docela drahá, ale pojišťovna ji hradí. A ta tabletka způsobí to, že ti zastaví tyhle potíže, takže žádný nemáš. Takže nejdřív tabletka, pak ti napíchnou kapačku, dají ti nějaké kortikoidy nebo něco, nějaká léčiva k tomu, pak ti dají tenhle aperolek, který kape třeba půl hodiny, a pak ti dají ještě nějaký fízák, aby to rozředil.

A jak ses přitom cítila?

Moje pocity byly takový, že jsem furt čekala, co teda bude. Protože právě hodně na těch videích a na těch webech, na který jsem ten víkend před první chemo koukala, psali, že tahle červená chemoška, ten aperol, tak to je prostě rychlá smrt. Já jsem tam seděla a čekala na tu rychlou smrt, která nepřicházela. Ale pak mě najednou začala úplně z ničeho nic příšerně bolet hlava. Tak jsem si říkala, je to tady! No a ještě jsem měla pocit, jako kdyby mi začala téct krev z nosu. Takovej divnej pocit v dutinách.

No, ale to v podstatě během chvilky odeznělo. Sestřička se ještě smála, když viděla, že se držím za nos a kontroluju, jestli nekrvácím. Říkala, „dutiny, že jo? Já jsem vám to nechtěla říkat, abych vám to psychologicky nevsugerovala.“

A za hoďku jsem dokapala, šla jsem s kámoškou normálně na kafe, na dortíka. Pak jsem si po cestě domů ještě dala hranolky, kafíčko a tak. No a pak mi bylo těžko. Ale nemyslím, že to bylo po těch hranolkách. Ona ta tabletka zastaví celkově trávení, aby se nezvracelo. Tak se všechno zpomalí. Co dáš do toho žaludku, tak ti tam zůstane ležet jako šutr. Já jsem si navařila předem vývary, dcera mi udělala zelňačku, takže jsem první tři dny jedla jenom polívky. Teď jsem desátej den po chemoterapii, takže můžu říct, zatím pohoda.

Takže žádná změna?

No, samozřejmě jsem se připekla na sluníčku, což bych asi neměla, ale bylo krásně a já jsem pořád na zahradě. Takže pak jsem měla dva dny zimnici, což nevím, jestli byla z toho, jak reaguje ta chemoterapie v těle, anebo z toho, že jsem to ještě podpořila tím sezením na sluníčku na terase. Takže zimnice, zastavený trávení. A taky jsem unavená. Já neumím spát přes den a teď mám najednou pocit, že bych spala pořád. Prostě nejednou jsem si lehla a během 5 vteřin jsem spala. Pak jsem vstala, vypila půl litru čaje a zase spala. Ale není to tak, že jsi unavená a mohla bys jít spát za hodinu. Je to prostě teď. Musíš hned, v tu chvíli.

Znám tě jako pořád veselou, navzdory všemu, co se ti stalo. Tohle s tebou ale muselo zamávat… Je ti líto sama sebe? A jak reagovala rodina?

V sobotu, šestej den po chemačce, nastal den mého velkého litování. Jak jsem byla doma a všichni furt čekali, co mi bude, našlapovali kolem po špičkách. A já jsem se najednou začala propadat do takových depresí, což normálně vůbec neznám... ach, to jsem ale chudinka, teď umřu. Je mi špatně. A teď furt sleduješ, co to s tebou v tom těle dělá. Zase mozek. Protože víš, že se ti rozpadají a mizí krvinky, protože chemo zabíjí všechno to zdravé, co máš v těle, nejen rakovinu. Takže jsem usoudila, že prostě fakt nehodlám čekat doma na smrt. A vytáhla jsem vnučku a šly jsme na dlouhou procházku do přírody, k řece. A tak jsem se odreagovala a od tý doby depku zase nemám.

A myslíš si, že příčina té rakoviny je dědičnost? Stres?

Mimochodem já jsem se právě ptala paní doktorky, jak mám vysoký ty rakovinný markery. Ptala jsem se proto, protože ty markery pak ukážou, jak tělo na léčbu reaguje. A paní doktorka říkala, že markery zvýšený nemám, že v té krvi to není vidět. Ptala jsem se jí taky, jak to mám asi dlouho, protože jsem měla takové to cukání, jestli jsem právě tím, že jsem o rok prošvihla vyšetření, jsem to nezanedbala. Hledala jsem tu příčinu. Stres mám celý život… Ale problém je, že mi všichni říkají, jak jsem silná a happy a jak všechno zvládnu. Tak jsem hledala tu stresovou situaci, protože jsem, jak víš, na starý kolena si dělala vejšku. Před čtyřma rokama jsem dělala státnice a vždycky jsem žertovala, že to Ing. budu mít aspoň na parte, haha. No a vloni jsem dělala taky nějakou zkoušku v práci, abych byla jako státní zaměstnanec. A já jsem stresař na zkoušky, takže jsem hledala příčinu v tom.

Byť nejde o nic, že jo, zkouška je od slova zkoušeti, pro mě ale ne, já musím být perfektní na první dobrou. Takže jsem přemýšlela, jestli ten nádor nevznikl v té době.

Já jsem se bála, že když to uvidím, tak to začnu hledat na internetu. Chápeš? Když ti někdo řekne, že máš nějaký nádor, ale nevíš k tomu ostatní podrobnosti, procenta dělení, velikosti a histologický věci, tak je to dobrý.

A doktorka říkala, že ten můj nádor je záležitost několika měsíců, že roste prostě tak rychle. Že kdybych byla před rokem na tom mamu, tak by tam nebylo vůbec nic. A že jsem si ho zřejmě našla úplně na počátku, ale prostě ten můj nádor má hrozně rychlej růst. Je to invazivní duktální karcinom, triple negativní, grade 3, což znamená, že ty jeho buňky jsou připravený k metastazování.

Takže sis to našla skoro hned. To je dobře. Žádný jiný příznaky jsi neměla?

Vůbec. Ono se říká, sledujte změny na prsou – kůže, výtoky, propadlinky… Já vůbec nic takového nemám. Mám normálně bouličku na straně prsa, skoro v podpaží. Vůbec žádný změny. A potkala jsem se právě na tom PETu s holkou, co měla úplně stejnou diagnózu jako já, dredařka, strašně free a sympatická. Šla na kontrolu po roce. A ta říkala to stejný, že nic neměla, jen bouličku jako já, i na stejným místě. A že teď uvidí, že kdyby něco bylo, tak se aspoň zase pořádně vyspí… (smích).

Takže nejen ty máš černý humor. Ten a ani humor obecně tě neopouští. Proč tenhle postoj?

Víš co, každý reaguje jinak. Taky jsem tam viděla paní, která tam ležela a byla asi mladší než já… a měla takovej ten pohled umírající laně, jako chudinka. Prostě mi přišlo, že jsou lidi, který tomu hrozně podléhají. Ale samozřejmě neznáš jejich situaci ani diagnozu, že jo. Možná je to i tím, když tě okolí lituje a opečovává a ty chceš být ta opečovávaná. Ale tak každej je jinej, že jo? Ale to já jsem nikdy nechtěla.

Říkala jsi, že jsi včera byla i na genetice. Proč? Jestli si neneseš ten rakovinný gen? Takže teď budeš chodit na chemoterapie, a až pak bude operace?

Operaci se nevyhnu v žádném případě. I kdyby chemoterapie zabrala, tak nádor jakoby zmizí, ale nerozpustí se. Ty mrtvý nebo oslabený buňky tam zůstanou. A ty potom vyříznou.

Vzali by mi prý možná jenom ten kousíček mléčné žlázy, ve které vlastně ten nádor je. Ale proti tomu jsem protestovala okamžitě. Už pro klid duše a taky proto, že mi teď už bude padesát, tak ty prsa nepotřebuju. Nechám si je radši vzít obě. Beru to tak, že kde nic není, ani čert nebere. Řekla jsem paní doktorce, že bych byla radši, kdyby mi odstranili obě prsa, než se potom nervovat. Pořád je to rakovina. To není jako pevnej nádor. Jistě, můžeš mít pevnej nádor, zapouzdřenej, krásnej, kterej prostě vyndají jako celou tu fazoli.

A pak jsou prostě nádory, který nejsou pevný, a ty buňky se z nich uvolňují a pak putují po těle. Takže i když vyndáš nádor, musíš pak odstranit i tkáň okolo. A nikdy nevíš, jestli jedna nebo dvě buňky někam neodplavaly…

Takže já se přikláním radši k razantní operaci než si pofiderně nechávat prsa, který nepotřebuju. Já osobně nepotřebuju ani vlasy, ani prsa. Myslím si, že kvalita člověka nebo ženy je v něčem jiném.

A to se rozhodneš podle tý genetiky?

Teď mi dělají genetické vyšetření. Musela jsem sepsat do třetího kolene, kdo v rodině na co umřel a tak. Jestli tu zátěž máme. A vypadá to, že z tátovy strany tam zátěž je. Moc bych si přála, aby ne, protože pro mě by to znamenalo, že jsem to přinesla na dceru a potažmo na vnučku. Což je pro mě největší strašák.

No a na základě výsledků, jestli jsem nositelem toho genu (BRCA), se rozhodne, jaká bude u mě operace.

Lituješ se?

Ne, nelituju se. Ale moje máti pláče, takže já se snažím to vždy přebít nějakým černým humorem. Třeba kam mají vysypat můj popel a tak. Ale samozřejmě vnitřně nepočítám s tím, že bych umřela. Tedy teďka a na tohleto.

Jak jsem ti říkala, jsem moc ráda, že můj nádor zatím nikam nemetastázoval. Takže se můžu sice litovat, ale vůbec nic tím nevyřeším. Zavedla jsem si svoje heslo, že na posrání je vždycky času dost. A nehodlám se z toho posrat. Chci dál chodit do práce, jak to jen půjde, protože vím, že třeba po té operaci to nepůjde, a budu třeba půl roku doma.

obrazek whatsapp 2024 03 30 v 09.47.38 b12df719

Asi třeba pojedu do lázní, abych se z toho trochu vzpamatovala. Ona léčba rakoviny jako taková většinou trvá minimálně rok, protože po operaci nekončíš. Po operaci po zahojení ještě nastává ozařování toho místa. A těch ozařování bývá většinou okolo 30 a je to každej den, takže další měsíc.

Bojíš se?

Čeho? Teďka rakoviny, že umřu? No. Ne, teďka se nebojím, že umřu, protože nikdy neumíráš na rakovinu jako takovou, ale na to, že ti potom třeba v důsledku toho odejde nějaký životně důležitej orgán.

A nebojíš se tý léčby jako takový?

Ne, ne, já jsem strašně ráda, že se léčím. Já jsem úplně nadšená, já jsem strašně šťastná, že chodím na centralizované pracoviště, onkologické, kde prostě mám všechen servis od A do Z. Jsem ráda, že nejsem v nějaké malé ordinaci, kde by mi teprve hledali onkologa, a posílali by mě zvlášť z jednoho vyšetření na druhý. Nesnáším čekání u doktorů, tady mě někdo doslova chytne za ruku nebo napíše papír a řekne mi, kam si mám dojít, v téže budově. Všechno mi to píšou, jsou na mě hrozně hodný.

Taková never-ending story…

Ale pak samozřejmě chodíš průběžně na kontroly, jestli se to vrátilo nebo ne. Nechci zatím vypadnout z pracovního procesu, nechci sedět doma a litovat se a čekat, kde tě kdy píchne. Nechci neschopenku, protože bych nad sebou moc přemýšlela. Asi by mi pak fakt hráblo, navíc moje práce je hodně v přírodě, takže radši budu jezdit do práce, protože si termíny práce v terénu můžu naplánovat. Pracuju v zemědělství. Dělám kontrolu v terénu před výplatou dotací. A kdybych byla na neschopence, měla bych i omezenou možnost vycházek. A já si myslím, a říká to i moje onkoložka, je potřeba si zachovat zdravou hlavou. Nesmíš se litovat. Musíš být pozitivní.

Pozitivní v případě rakoviny…?

Pozitivní v případě rakoviny úplně není ten dobrý příměr, ale musíš být pozitivní a nehroutit se z toho.

A změnilo se nějak chování tvých blízkých k tobě?

Tak dcera je zdravotnice, takže ta začala okamžitě řešit, jestli má jít taky na vyšetření. Tak jsem říkala, ať počká, jak dopadnou výsledky té genetiky. Já si myslím, že si mě asi mojí blízcí teďka víc vážej. Že si víc uvědomili, že vlastně někdy asi tady nebudu. Věděli to, samozřejmě, ale čekali to třeba za x let.

Takže nepřipouštíš si, že by ses nevyléčila?

Ne. Tedy asi v případě rakoviny doktoři nikdy neberou, že jsi úplně vyléčená, protože se to může zase kdykoli projevit.

My jsme si navíc říkaly, že ještě uděláme jedno povídání po skončení chemoterapie. Takže co by byl pro tebe nějaký ideální stav? Kdyby nádor zmizel?

Důležitý je, aby nádor vůbec na tu chemoterapii reagoval. To se asi taky může stát, že nereaguje a budou muset léčbu změnit. Jak mi řekla doktorka, to budou vědět třeba po druhé dávce, takže za deset dní. Už pak uvidí, jestli je vidět nějaká změna, jestli se zmenšuje nebo nezmenšuje. Takže důležitý je, aby na chemo reagoval.

Ing. Jana Kopecká (10. května 1974)

Po Gymnáziu Jana Keplera studovala jeden rok Vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor Porodní asistentka. Poté Bohemia institut – obchodní management a marketing – roční studium.

Před třemi lety si splnila sen, když zdárně získala titul inženýr a vystudovala ČZU Fakultu lesnickou a dřevařská, obor Lesní inženýr. Tam předtím dodělala bakalářské studium v oboru Hospodářská správa v lesním hospodářství.

„Jsem takovej celoživotní „věčnej študent“ :-) a hlavně máma skvělý dcery a bába nejskvělejší vnučky. Mám moc ráda přírodu, která mě nikdy nepřestane překvapovat tím, co vytvořila. Mívám jednoho až tři psy a všude kolem sebe hodně knížek, které všechny musím vlastnit :-). Nejšťastnější jsem jen tak venku, když můžu koukat na stromy a poslouchat ptáky a hmyz. Proto jsem taky před pěti lety úplně změnila práci a z kancelářské krysy, zahrabané dennodenně v lejstrech, jsem se stala takovým „terénním“ pracovníkem a jsem venku v přírodě skoro pořád. Motto mého života je: „Chceš-li rozesmát Pánaboha, řekni mu své plány“. Mně do nich totiž pokaždé hodí vidle :-) A o tom je život.“

 

Chemoterapie funguje tak, že zabíjí veškerý buňky, který se rychle dělej. Takže krvinky bílý i červený, krevní destičky, vlasový kořínky, a právě i ty nádorový buňky. Ty se ti pak všechny samozřejmě začnou obnovovat, ale ty správný buňky se obnovujou rychlejc než ty zlý a mezitím dostaneš další kapání. To je vlastně mechanika chemo. Já jsem měla dobrý výchozí stav krve a měla jsem ho i teď, na kontrole týden po první chemoterapii. Ale to se může kdykoli změnit. Takže to, že teď je mi dobře, neznamená, že mi bude dobře po druhé, třetí, čtvrté chemoterapii.

A co si nejvíc přeješ?

Pozitivní by pro mě bylo, aby ten nádor reagoval a aby mohlo dojít k té operaci. Jestli bude razantní nebo nebude razantní ta operace, to je mi už v tuhle chvíli jedno. Nejdůležitější pro mě je, aby ty genetické testy dopadly tak, že jsem nezatížila ty svoje dvě holky v rodině.

Když je ti zle, na koho myslíš nejvíc?

Jasně, že na vnučku. Protože dospělí lidi, který jsou okolo tebe, na tobě nejsou závislí. Můžou na tobě třeba být psychologicky závislí, ale prostě to jsou už dospělí lidi. My bydlíme všichni společně, čtyři generace. A já jsem takovej ten „sandwich“, mám nad sebou toho staršího rodiče, pak dceru a vnučku. Takže mám doma několik rolí, a i když jsem většinu věcí doma zařizovala já, kdybych nebyla, musejí to zvládnout sami.

Ale ta vnučka… ještě donedávna se mnou spala v posteli. A teď jsem jí to musela vysvětlit, protože ty změny na mně určitý jsou. Nemůže se mnou spát, protože mám ten port, nemůžu ji vzít do náruče, tancovat s ní nebo ji vyhazovat do vzduchu. Ona je hrozně divoká.

Musela jsem jí to taky vysvětlit a to mi slza ukápla...

Jak jsi jí to vysvětlila?

Díváme se spolu na Byl jednou jeden život, tak jsem to vzala přes broučky. Říkala jsem jí, že jsem nemocná, že mám ošklivý broučky a že je musíme zabít a že budu dostávat injekcičky a že mám bebí a ukazovala jsem jí ten port. Navíc teď odjeli mladí na dovolenou, takže jsem ji musela i připravit na to, že teda asi pak už nebudu mít vlasy, obočí, řasy, tak aby se mě nevyděsila, až přijede domů. No a ona na mě tak jako koukala, pak se ke mně přitulila a říkala, ale bábo, já tě mám moc ráda...

Děti rychle zapomínají a já nechci, aby na mě zapomněla.

Když ti prostě umře někdo a je ti deset, tak si ho jako tak nějak pamatuješ, co si s ním zažila, ale u malých dětí můžeš zanechat stopu, jakou chceš, ale přece jenom tě v určitou chvíli vytěsní. A já nechci být vytěsněná, já chci být prostě dál součástí jejího života. Takže prostě já musím žít kvůli ní. A taky jsem si ještě chtěla pořídit psa, briarda, a ti se dožívají 15, 16 let.

Takže příště, až se sejdeme, tak mi to všechno šťastně dovyprávíš. Děkuju ti moc za rozhovor.

Související…

Poprvé matkou ve věku babičky? Je to jízda a nelituju!
Kristina Vacková

foto: se svolením Jany Kopecké, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...